Část letošního Biennale Ve věci umění se usídlilo v syrovém industriálním prostoru někdejší prádelny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Pro umělce a umělkyně je takové místo výzvou, protože se jedná o místo spojené s řadou lidských osudů a specifickou atmosférou, kterou v obvyklých výstavních prostorách galerií nenajdou. Nemocnice tak pokračuje ve svém otevírání se co nejširší veřejnosti s cílem „nebýt ghettem pro nemocné, kterému se zdraví vyhýbají“.
Všeobecná fakultní nemocnice v Praze má k dispozici rozsáhlý areál v historickém centru města, který tvoří celkem 43 zdravotnických pracovišť. Ročně je zde hospitalizováno 45 tisíc pacientů a zdejšími ambulancemi projde 1,5 milionu lidí. Návštěvníci nemocnice jeho kouzlo ale mnohdy příliš nevnímají, protože sem přichází s obavami o zdraví, ať už své nebo svých blízkých, a tak se snaží zde strávit co nejméně času. Toto obvyklé nastavení se však mění. Zdejší bývalá prádelna se totiž stala jedou ze tří lokací, kde se odehrává letošní Biennale Ve věci umění.
„Tématem letošního bienále jsou bolavá místa minulosti, a tak se prostor nemocnice přímo nabízel,“ vysvětluje Tereza Stejskalová, programová ředitelka tranzit.cz sdružující autonomní iniciativy v současném umění a také členka kurátorské skupiny bienále Ve věci umění 2022. Letošní ročník probíhá od 21. července do 23. října v Galerii hlavního města Prahy, Všeobecné fakultní nemocnici a v Šalounově ateliéru.
„Jak přemýšlet o vztahu násilí a života? Jak můžeme dovolit své zranitelnosti, aby zranitelnou zůstala? Bienále Ve věci umění 2022 zve k objevování různých uměleckých pozic, které kladou tyto navzájem propojené otázky skrze vyjádření různých pocitů, média a další výstupy,“ tak popisuje téma letošního ročníku tým organizátorů. Vystavená díla současného umění podle něj nabízí „příběhy o zranitelných tělech a neuspokojivých společenských uspořádáních, jež jsou závislá na jiných a navzájem neoddělitelných tělech, prostředích a infrastrukturách“. Proto jsou mezi zastoupenými tvůrci a tvůrkyněmi také tzv. neprofesionální umělci a umělkyně, a současně je zde začleněna také zkušenost introvertních lidí, chronicky nemocných či předčasně zemřelých.
Nemocnice nemá být „ghetto nemocných“
Pro Všeobecnou fakultní nemocnice není účast na bienále první zkušeností se současným uměním. V květnu se zdejší centrální kotelna otevřela v rámci festivalu Open House a prezentovala se zde česko-slovenská sbírka KOOJON. Ta se setkala s obrovským zájmem veřejnosti. „Jsme na fantastickém historicky cenném místě a já chci, aby k nám přicházeli lidé, kteří sem běžně nechodí. Nemocnice nemá být jen uzavřeným ghettem nemocných, kterému se ostatní snaží co nejvíce vyhýbat. Naopak mou vizí je otevřená nemocnice, kde je každý člověk, zdravý či nemocný, vítán,“ vysvětluje profesor David Feltl, ředitel nemocnice.
Obvyklý provoz zdravotnického zařízení není nijak ovlivněn. Bienále je umístěno do nevyužívaného prostoru bývalé centrální prádelny. „Samozřejmě, že ručíme za to, že na vás nic nespadne, nezasáhne vás elektrický proud a podobně. Tento prostor není žádné Versailles, naopak je trochu děsivý a možná trochu perverzně krásný a z naší strany poctivý. Umožňujeme, aby si zde každý našel to svoje,“ dodává s tím, že „celé zdravotnictví je o životě, zdraví i smrti a tímto do nemocnice vdechujeme život navíc“.
Novou zkušeností je vstup do nemocnice i pro samotný organizační tým. „Znamenalo to pro nás pustit se do vyjednávání s novou institucí a prostředím, které neznáme „zevnitř“. Rozhodně nás tato spolupráce obohatila,“ popisuje Tereza Stejskalová. Největším překvapením pro ni i její kolegy a kolegyně prý bylo, jak vstřícné bylo vedení nemocnice.
Pro umělce a umělkyně představovalo zajímavou výzvu pracovat se syrovým industriálním prostorem. „Umělkyně Mandy Al-Sayegh, která pro výstavu připravila jednu z instalací, řekla, že půlku práce už za ní odvedlo samo prostředí bývalé prádelny,“ dodává jedna z kurátorek. A pokračuje: „Umělci a umělkyně velice citlivě vnímali různé paměťové vrstvy prostoru. Všechny ty energie, činnosti a vztahy, které jsou do prostoru otisknuté. Někdy jsme měli pocit, že v prádelně „straší,“ že tam jsou nějaké bytosti, protože se tam stále ozývají a rezonují různé zvuky okolí.“
Ludmila Hamplová
Foto: Jonáš Verešpej
