Čtvrtek, 29. září, 2022

Nemáme data. A pokud máme, tak nemusí být spolehlivá, říkají pojišťovny k možnosti zavést systém úhrad na základě výsledků léčby

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Platit až za výsledek léčby, to zní celkem logicky. Tomu však brání několik věcí. Především to, že zdravotní pojišťovny se jako plátci jednoduše nedostanou k potřebným datům. Svoji roli ale sehrává i fakt, že se zároveň nemohou stoprocentně na data vykazovaná lékaři spolehnout. Pravděpodobně se v této souvislosti nevyhneme určitým formám malusů, připustil dokonce nedávno náměstek ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny Jan Bodnár.

Platební modely založené na skutečné účinnosti příslušné léčby – to je téma, které se v souvislosti s otázkou dostupnosti moderních inovativních léků objevuje stále častěji. Naposledy Zdravotnický deník shrnul názory několika odborníků na ekonomiku zdravotnictví, podle nichž jde o cestu, jak do budoucna udržet domácí zdravotnický systém finančně udržitelný.

Jak však upozorňují zdravotní pojišťovny, v současných podmínkách českého zdravotnictví má tento přístup své limity. Problémem je především nedostatek dat v potřebné struktuře, ale také kolísavá spolehlivost lékařů při vykazování informací o klinickém stavu pacienta ve vztahu k podávaným lékům. „Jde o ne úplně ideální stav, který budeme muset nějak řešit,“ uvedl k tomu dokonce nedávno na diskusním workshopu k tématu dostupnosti léků v ČR v Senátu PČR náměstek ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jan Bodnár.

Sdílení rizik je tématem budoucnosti

Připomeňme, že současný systém úhrad za léky vychází z předpokladu, že vykázaný a uhrazený preparát je klinicky účinný a z hlediska systému nákladově efektivní, protože to výrobce doložil Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv již během správního řízení o stanovení maximální ceny a úhrady. Plátci s tímto počítají, podání příslušného léku hradí a výsledky léčby standardně nesledují.

V případě těch nejmodernějších terapií, které jsou „ušité na míru“ nebo třeba vymezené poměrně úzkou skupinou pacientů jako v případě vzácných onemocnění, se však již jasně ukazuje, že takový přístup má své limity. Tento typ léků totiž z principu nemůže splnit základní parametry nákladové efektivity, protože zkrátka není k dispozici dostatečný počet pacientů, a tím i potřebné množství klinických dat. Není často ani s čím porovnávat klinickou účinnost léku, protože se jedná o jedinou alternativu. „Máme revoluční biotechnologické terapie a snažíme se je napasovat do současných zdravotnických systémů, které jsou stavěné pro chronická onemocnění. Tohle nemůže fungovat,“ komentovala tuto skutečnost již dříve v rozhovoru se Zdravotnickým deníkem například generální ředitelka Evropské federace farmaceutického průmyslu a asociací (EFPIA) Nathalie Mollová.

Zdravotní pojišťovny si toho jsou vědomy a a léky, které nedosáhnou na standardní úhradu, se snaží svým klientům zajistit pomoci tzv. smluv o sdílení rizik (risk-sharingové smlouvy) uzavíraných přímo s výrobci, resp. držiteli registrace. Hlavním parametrem pro stanovení objemu úhrady zůstává nicméně obvykle nákladová stránka, nikoli reálná účinnost léčby.

„Sdílení rizik je tématem, kterým se budeme zabývat do budoucna,“ prohlásil nedávno na senátním diskusním workshopu k tématu dostupnosti léků v ČR náměstek ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jan Bodnár. Podle něj však nejde o nic jednoduchého, zvláště právě v případě úhradového modelu, který vychází z výsledku léčby. Zde totiž plátci podle něj naráží na dvě hlavní překážky – chybí efektivní monitoring skutečné efektivity léčby ze strany plátců a dále vykazování ze strany lékařů má poměrně kolísavou kvalitu. „To bych viděl ještě jako významnější okolnost,“ uvedl dokonce Bodnár.

Nevyhneme se malusům za špatné vykazování

Úhradové modely vycházející z výsledků léčby závisí podle Bodnára velmi na technologických podmínkách datových systémů, které plátci využívají. „Tady narážíme na poměrně složité bariéry ve vztahu k našim vnitřním systémům, které by měly zajistit adekvátní sledování dat od poskytovatelů. Nedaří se nám implementovat dostatečně robustní elektronický systém, abychom to zvládali,“ upřesňuje náměstek.

A to platí nejen pro našeho největšího plátce, ale i pro ostatní oborové a zaměstnanecké pojišťovny, jak nedávno na konferenci Zdravotnického deníku uvedla také předsedkyně lékové komise Svazu zdravotních pojišťoven Kateřina Podrazilová. Podle ní sice pojišťovny sbírají v současné době velké množství dat, k informacím o dosažení odpovědi na příslušný lék se nicméně prakticky nedostanou, aniž by se to obešlo bez fyzické kontroly klinické dokumentace. V Česku totiž zatím nemáme standardizovanou elektronickou zdravotní dokumentaci, z níž by bylo možné taková data efektivně a jednoduše získávat. K podobným informacím se tak plátce dostane spíše nepřímo, například z prodlužování dávek nebo eskalace či naopak ukončení léčby.

„Další významnou okolností je vykazovací morálka lékařů v první linii, kteří pracují s danými léčivy a měli by sledovaná data vykazovat vůči pojišťovně. My jsme si to ve VZP na několika léčivých přípravcích vyzkoušeli,“ pokračuje dále Bodnár. „Ukázalo se, že překonání této bariéry bude složitou záležitostí a pravděpodobně do budoucna, pokud budeme chtít vyřešit ne úplně ideální stav ve vykazování klinického stavu pacienta ve vztahu k podávání léčivého přípravku pojišťovnám, tak se pravděpodobně nevyhneme určitým formám malusů na úrovni ZP,“ připouští dokonce náměstek. Uvědomuje si sice, že se nejedná o úplně populární krok, „ale zdá se, že to bez tohoto nástroje nedokážeme úplně vyřešit, aby byla efektivita konkrétních léčiv vykazována dostatečně kvalitně,“ dodává.

Ostatně na nízkou kvalitu vykazování upozorňují i sami lékaři, jak nedávno na již zmíněné konferenci Zdravotnického deníku učinili například předseda České kardiologické společnosti Aleš Linhart nebo předsedkyně České onkologické společnosti Jana Prausová. „Některá data jsou skutečně značně nejistá,“ uvedl tehdy Linhart.

Kromě kvality vykazování a (ne)schopnosti vytáhnout si „potřebná“ klinická data vidí Bodnár jako další klíčový faktor a prostor pro velké zlepšení ve sdílení zdravotnických dat, a to nejen na domácí, ale i mezinárodní úrovni. Zejména pak v případě ultravzácných onemocnění, kde, jak to komentoval zástupce ředitelky České asociace vzácných onemocnění René Břečťan, „jsme vůbec rádi, že víme, že tu nějací pacienti jsou“.

„Bez celoevropských, či celosvětových, robustních sítí, které by efektivně dokládaly účelnost vynakládání prostředků ve vztahu ke konkrétním léčivým přípravkům, se neobejdeme,“ uzavírá náměstek. Velkou příležitost v této souvislosti představuje nový legislativní návrh Evropské komise na vznik evropského prostoru pro sdílení zdravotnických dat. O něm již nyní poslanci Evropského parlamentu a členské státy EU, pod vedením českého předsednictví, diskutují.

Helena Sedláčková

Konferenci „Farmaceutická strategie pro Evropu“ organizoval Senát Parlamentu ČR za odborné spolupráce Asociace inovativního farmaceutického průmyslu.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY