Celá čtvrtina nemocí z povolání vzniká v druhé rizikové kategorii. Přesto se ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přistoupit k tomu, že povinné pracovnělékařské prohlídky zruší nejen v nejnižší rizikové kategorii, ale i v kategorii druhé. Proti tomu se ale staví Společnost pracovního lékařství ČLS JEP, která se také na ministra zdravotnictví Vlastimila Válka obrátila dopisem, ve kterém ho vyzývá, aby od této změny upustil. Novelizace vyhlášky o pracovnělékařských službách, která s novinkami přichází, je nyní v zítra končícím připomínkovém řízení.
„Aktivita některých subjektů vyústila mimo jiné v požadavek na zrušení obligatorních vstupních a periodických pracovnělékařských prohlídek ve druhé kategorii rizik obecně, a to bez relevantní odborné argumentace. Současně bývá deklarován význam zdravotní prevence, jejíž součástí pracovnělékařské prohlídky jsou: umožňují diagnostiku počátečních projevů budoucích poškození zdraví z práce a také účinně brání zhoršování individuálního zdravotního stavu působením pracovního prostředí,“ uvádí v dopise ministrovi předseda Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP Milan Tuček.
Ten také podtrhává, že u nás zavedená kategorizace prací dle míry rizika je uznávaným objektivním východiskem pro náplň a lhůty preventivních prohlídek. Podle veřejně přístupných dat lze porovnávat míru rizika práce s očekávaným výskytem poškození zdraví, přičemž přelomovou kategorií je právě kategorie druhá. Zde je sice (nepočítáme-li zkreslující covidové roky) výskyt nemocí z povolání v řádu jednotek na deset tisíc zaměstnanců, v součtu ale celá čtvrtina nemocí z povolání spadá právě do této kategorie. Důvodem je typicky působení fyzikálních faktorů v důsledku expozice vibracím a přetěžování horních končetin. Obvykle tak jde o onemocnění pohybového aparátu, nejčastěji syndrom karpálního tunelu.
„Preventivní význam pracovnělékařských prohlídek ve druhé kategorii rizika dominuje zejména u látek či faktorů s dlouhodobými účinky (karcinogeny, mutageny, fibrogenní prachy, látky toxické pro reprodukci a alergeny) a dále u faktorů, které prokazatelně způsobují nejvíce zdravotních problémů, jimž lze předcházet včasným a finančně málo nákladným vyšetřením – patří mezi ně zejména lokální svalová zátěž horních končetin. Pokud se při vstupní či periodické pracovnělékařské prohlídce vyskytne revmatické či metabolické onemocnění (diabetes, thyreopatie), lze vyloučit či omezit expozici přetěžujícím pracím a nedojde ke zhoršování zdravotního stavu posuzované osoby. Pokud se vstupní a periodické prohlídky ve druhé kategorii rizika lokální svalové zátěže provádět obligatorně nebudou, budou pracovníci vykonávat manuálně zatěžující práce do té doby, než se vyřadí sami s potřebou nákladné péče ortopedické či neurologické,“ vysvětluje v dopise ministrovi profesor Tuček.
Podle dostupných dat se přitom už dnes ukazuje, že se doba od zařazení do přetěžující práce do vzniku nemoci zkrátila z mediánu šesti let v roce 2012 na 3,2 roku v roce minulém. To může vést podle Společnosti pracovního lékařství i k úvahám o přiměřenosti stanovených norem práce.
„Přestože není možné porovnávat data o výskytu nemocí z povolání v různých zemích pro rozdílná diagnostická kritéria a specifickou národní legislativu, je výskyt nemocí pohybového aparátu z práce považován ve všech vyspělých zemích za významný a v tuzemsku se na něm podílí objektivně doložitelná chybně provedená kategorizace rizik prací zaměstnavatelem. Považujeme proto za odborně důvodné, aby vstupní a preventivní prohlídky byly obligatorně zachovány i v kategorii druhé rizika lokální svalové zátěže,“ uzavírá dopis ministrovi.
U některých faktorů lze prevenci zajistit snadno, u jiných ne
Společnost pracovního lékařství navíc již dříve původní záměr připomínkovala. Zde se pozastavila i nad otázkou, na jaké úrovni je míra rizika nemocí z povolání ještě společensky přijatelná a jak je možné toto riziko snížit. Odborným konsenzem uznávanou hranicí významnosti je přitom míra rizika na úrovni 10 na minus čtvrtou, což je právě úroveň dosahovaná v druhé kategorii rizika.
„U některých faktorů je možné prevenci zajistit relativně snadno (u expozice hluku účinná technická opatření, osobní ochrana sluchu a lékařská vyšetření), u jiných bez zásahu do technologie či organizace práce (ergonomie), včetně například střídání pracovníků či zkrácení expozice, je to velmi obtížné (lokální svalová zátěž, pracovní poloha, vibrace přenášené na ruce/horní končetiny),“ poukazuje v připomínkách Společnost pracovního lékařství.
V rámci připomínek pak odborná společnost v minulosti oponovala ještě několik dalších navrhovaných změn, z nichž některé bylo možno akceptovat (např. pravidelný dohled na pracovištích, kde jsou vykonávány pouze práce v první kategorii) Nedostatečná byla definice tzv. „nestranného specialisty“, který by měl hodnocení zdravotního stavu pracovníka provádět, problematické bylo odstranění specifické lhůty periodických prohlídek po dosažení 50 let věku u zaměstnanců vykonávajících práci v nižších kategoriích rizika.
„Stárnutí pracovní populace vede k častějšímu výskytu absolutních či relativních kontraindikací k práci, proto je věk 50 let jako rozumná hranice pro zkrácení intervalu prohlídek,“ konstatuje v připomínkách společnost.
Podobně podle ní není na místě prodlužovat rozestupy mezi některými prohlídkami s argumentem, že vzhledem k covidu mají praktičtí lékaři více práce a seškrtáním této agendy by se jim uvolnily ruce, takže by měli více času na akutní i chronické pacienty.
„Praktičtí lékaři měli značný zájem o poskytování pracovnělékařských prohlídek, a to i z důvodů finančního „ přilepšení“. Nyní se zdá, že by tomu tak nemělo být. I podle zahraničních zkušeností je užitek ze zdravotní prevence prováděné méně často než jednou za čtyři roky nicotný (v Rakousku je maximální lhůta pětiletá); jinak řečeno zdravotní prevence navrhovaná původně jednou za sedm let není prevencí, je k ničemu (viz lhůty preventivních prohlídek z veřejného zdravotního pojištění jednou za dva roky). Komplikace po onemocnění covid-19 naopak vedou k potřebě častějšího posuzování zdravotní způsobilosti právě pro obtížné zařazování některých osob k výkonu práce či k původnímu zaměstnání. Žádoucí je rovněž ponechání dosavadních sudých intervalů u kategorie 2, 3 a 4. V kategorii první je možné zvážit místo povinnosti provádět takové prohlídky zavedení možnosti je provádět (dle evropského práva je nutné zachovat rovný přístup k pracovnělékařským službám),“ poukazuje odborná společnost.
Ztráta miliard euro
Problematika nemocí z povolání s sebou zároveň nese nemalé finanční náklady. Jen v roce 2012 v Evropě vygenerovaly přímé a nepřímé náklady v důsledku absence odpovídající bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ztrátu 3000 miliard euro. Na vzestupu jsou přitom nemoci z povolání, jako jsou nádory, alergická a muskuloskeletální onemocnění či mentální zdravotní problémy související s prací.
Pokud se podíváme na počty nemocí z povolání, bylo u nás v roce 2019 nejnižší rizikové kategorii uznáno 97 nemocí z povolání a druhé kategorii 221 nemocí z povolání, což je v součtu téměř 30 procent všech nemocí z povolání. V covidovém roce 2021 (který ovšem není typický) bylo uznáno dokonce 190 nemocí z povolání v rámci první kategorie a 3841 nemocí z povolání v druhé kategorii, což je dohromady více než 67 procent nemocí z povolání.
Navíc dle veřejně dostupných informací o výskytu nemocí z povolání jsou patrné i případy nesprávné kategorizace prací zaměstnavatelem, které vedou k podceňování zdravotních rizik, zejména u fyzikálních faktorů, jako jsou vibrace a přetěžování končetin. V roce 2021 přitom bylo zaznamenáno 128 takovýchto případů v prvních dvou kategoriích (o rok dříve to bylo 174). „Z daného souhrnu vyplývá, že i v kategoriích jedna a dvě dochází k riziku ohrožení zdraví a je vhodné preventivně dbát na danou část pracující populace, která je v expozici,“ podtrhává Společnost pracovního lékařství.
Problematice jsme se věnovali již dříve například v rozhovoru s šéfem Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP Milanem Tučkem zde.
Michaela Koubová
