Finanční nerovnost se na medicíně promítá do přijímacího řízení, studia i následné praxe. Medici z chudších poměrů mohou finančně strádat. Pokud naopak nemají osobní zkušenosti s lidmi z ekonomicky znevýhodněných vrstev, mohou mít problém porozumět jejich situaci. „Poprvé v životě přichází do kontaktu s úplným spektrem společnosti,“ říká pro Zdravotnický deník proděkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (3. LF UK) David Marx.
Do analýzy socioekonomického zázemí studentů všeobecného lékařství se pustil studentským tým ze 4. ročníku 3. LF právě pod vedením Davida Marxe. Výsledky ukázaly, že ke studiu medicíny mají snazší přístup lidé z vyšších socioekonomických vrstev – a to jak před nástupem na vysokou školu, tak během ní.
Nerovnost začíná už (před) přijímačkami
Hlavním problémem je podle Davida Marxe vícevrstevná ekonomická nerovnost uchazečů o studium lékařských fakult. Zatímco v zahraničí se mnohdy ke studiu medicíny přijímá na základě výsledků standardizované maturity a přijímací zkoušky či pohovory nehrají tak výraznou roli, v Česku je to naopak.
„Přijímací zkoušky jsou masovou záležitostí, každoročně se hlásí kolem dvou tisíc lidí. Je potřeba udělat první výběr, obvykle formou písemného testu. Je zajímavé, že přestože dominující počet uchazečů studuje na gymnáziích, bezmála dvě třetiny uvádí, že ještě chodí na placené doučování, aby prvním kolem prošli,“ popisuje Marx. Faktor dodatečné přípravy hraje zásadní roli. Kurzy organizované fakultami jsou levnější, pro řadu lidí však logisticky hůře dostupné. Komerční kurzy jsou zase pro hůře situované rodiny neúměrně nákladné.
Přenastavit systém? Utopie
Absolventi jiných středních škol než gymnázií se hlásí ve zcela zanedbatelném množství a jejich úspěšnost jsou nízká. „Pokud se někdo nedostane o pár bodů, protože na jeho střední škole se potřebné předměty vyučují nekvalitně a jeho rodiče neměli na to, aby mu zaplatili doučování, je to nespravedlivé,“ podtrhuje David Marx. Jako možné řešení vidí ekonomickou podporu pro zájemce o studium, kteří nemají dostatek peněz k pokrytí přípravných kurzů.
Studenům nabízíme právní pomoc, dvě třetiny ji ale odmítají. Nechtějí, aby se o nich vědělo, že se domáhají podpory.
Ideální by podle proděkana 3. LF bylo celkové přenastavení systému, které by se, podobně jako v zahraničí, zaměřilo spíše na standardizované maturity. „Například ve Velké Británii i v dalších zemích EU se dělá výběr na základě výsledků v profilových předmětech, které si student zvolí podle toho, kam chce jít. Je to správné, protože hodnocení ze střední školy zabírá mnohem větší časový úsek,“ vysvětluje David Marx s tím, že ze středoškolského průměru vycházejí i jiné země, například Německo. „U nás to však není zcela srovnatelné. Jednička z gymnázia A se nerovná někdy ani trojce z gymnázia B,“ poznamenává s tím, že celkové přenastavení systému není v kompetencích vzdělavatelů a navíc by šlo o velmi dlouhý proces.
Existující podporu studenti nevyužívají. Kvůli studu
Přestože většina studentů medicíny je ekonomicky zajištěná, analýza ukazuje, že existuje nemalá skupina těch, kteří se potýkají s finančními problémy. O podporu na univerzitách, ale ani o dávky sociální podpory přitom nežádají. Neradi o tom mluví a do anonymních dotazníků uvádějí následující důvody: „Nechci se cítit jako nějaká socka.“ či „Nechci být veden jako někdo, kdo je chudý.“
David Marx se s tím jako proděkan setkává například u dětí rozvedených rodičů, kdy se obvykle otec vyhýbá placení výživného, nebo platí velmi málo. „Těmto studenům nabízíme právní pomoc, dvě třetiny ji ale odmítají. Nechtějí, aby se o nich vědělo, že se domáhají podpory,“ poznamenává.
První kontakt s úplným spektrem společnosti
Nerovnost v přístupu ke vzdělání se promítá i do lékařské praxe. Pokud student nemá osobní zkušenosti s lidmi z ekonomicky znevýhodněných vrstev, může mít problém porozumět jejich situaci a potřebám. „Absolvuje fakultu a poprvé v životě přichází do kontaktu s úplným spektrem společnosti, včetně lidí z velmi chudých poměrů,“ popisuje Marx. Problém podle něj není v nedostatku empatie, ale v neznalosti reality těchto pacientů.
Příkladem z praxe je situace, kdy lékař doporučí rodičům nemocného dítěte pobyt u moře jako součást léčby nebo rehabilitace, aniž by si uvědomil, že si rodina takový výdaj nemůže dovolit. „Nedomýšlejí zkrátka všechny dopady nízkého sociálně-ekonomického statutu na zdravotní stav – a to jak na akutní i chronická onemocnění, tak na prevenci,“ vysvětluje proděkan.
Malusy jsou nereálné nejen kvůli financím
Někteří lékaři volají po malusech – finančním potrestání lidí, kteří nedodržují pokyny lékaře nebo zásady správné životosprávy. Je to oprávněný požadavek? Nebo pohled utvořený na základě života v bublině, který nezohledňuje fakt, že lidé z horších sociálních poměrů mají omezené možnosti péče o své zdraví? David Marx se přiklání ke druhé variantě. Malusy považuje za nereálné – a to nejen kvůli finanční situaci některých pacientů. „Dovedu si představit, že kdyby u nich riziko malusu bylo, řekli by to a ocitli by se v jiné skupině,“ říká. Jako hlavní důvod neproveditelnosti vidí administrativní náročnost a náklady.
V některých případech však určitá forma postihu možná je. Například u syndromu spánkové apnoe lidé dostávají CPAP (přístroj vybavený senzory, které monitorují dýchací vzory pacienta během spánku – pozn. red.) hrazený ze zdravotního pojištění. „Spánkové centrum kontinuálně hodnotí, jestli ho pacient opravdu používá. Pokud tomu tak navzdory upozornění není, pojišťovna mu přístroj může odebrat,“ vysvětluje lékař s tím, že případů takto snadno interpretovatelných intervencí je však velmi málo.
Mohlo by vás zajímat
Více než znalosti: umění medicíny
Součástí řešení by podle Marxe mělo naopak být posílení témat problematiky dopadu nízké sociálně ekonomické situace pacientů na zdraví a sociální citlivosti přímo ve výuce. 3. lékařská fakulta již zavedla kurz „Pacient jako partner“, kde učí zástupci pacientských organizací. Studenti se dozvídají například o dietních omezeních, životě s chronickým onemocněním nebo o nemožnosti dodržovat některá doporučení kvůli finančním omezením. „Není to tolik o dovednostech, ale spíš o znalosti specifik různých skupin pacientů,“ říká Marx.
Doktor nemá být robot předepisující léky, měly by ho zajímat i další faktory – jestli lidé mají na doplatky nebo jestli jsou schopni dodržet předepsaný režim.
Hlavním cílem je posílit ve studentech schopnost empatie a porozumění. „Principem medicíny je péče zaměřená na pacienta. Je nutné brát v potaz všechny jeho individuality a snažit se na základě toho nastavit péči. Doktor nemá být robot předepisující léky, měly by ho zajímat i další faktory – jestli lidé mají na doplatky nebo jestli jsou schopni dodržet předepsaný režim,“ míní David Marx.
Co dál? Spolupráce, změny a trpělivost
Do analýzy se zapojily lékařské fakulty po celém Česku, velký zájem o výsledky je například na 1. lékařské fakultě UK, v Olomouci, Ostravě nebo Hradci Králové. Marx očekává, že po prázdninách fakulty zahájí výměnu zkušeností. Připomíná však, že půjde o dlouhodobý proces. „Analýza rozhodně není objevem antibiotik, který by změnil svět. Je to běh na dlouhou trať,“ říká.
Přesto je podle něj nezbytné s nerovností v medicínském vzdělávání pracovat. „Čím dál tím víc do výuky vstupují elektronické zdroje, bude se využívat umělá inteligence. Ale umění medicíny, ten druhý pilíř po technické znalosti – je asi nenahraditelný,“ uzavírá Marx.
