Zkušenost s covidem ukázala, že izolovaný postup států vede k chaosu. Odpovědí má být pandemická úmluva – podle kritiků ale ohrožuje suverenitu států, kterou jim vezme Světová zdravotnická organizace (WHO). To je jen jedna z mnoha zažitých dezinformací, které se pokoušíme vyvracet, vysvětluje Zsofia Pusztai, vedoucí Kanceláře WHO v ČR.
Zažívá podle vás WHO nejtěžší období za dobu své existence, protože její řady opustily USA?
Podle mne je to nejtěžší období nejen pro WHO, ale pro celý náš svět. Od dob pandemie covidu žijeme v permanentní krizi, včetně války na Ukrajině, a rychlost geopolitických výzev nabírá na obrátkách. A my se na tento stav snažíme adaptovat. WHO byla zasažena jako první, ale mnoho dalších agentur Organizace spojených národů je na tom stejně.
Jsme poučeni z minulých krizí a připraveni na různé scénáře, ale myslím, že když se podíváme na globální solidaritu a multilaterální ujednání, je vše ohroženo. A jedním z důvodů je i globálně klesající a erodující důvěra ve vědu a vědecké instituce. Podle mne je to jedna z největších hrozeb, kterým čelíme, zejména v oblasti veřejného zdraví. Musíme proto pracovat na tom, abychom důvěru lidí ve vědu a důkazy získali zpět.
Vidíme už dnes praktické důsledky odchodu USA z WHO?
Jasné jsou dopady v nákladové oblasti. Musíme omezit některé části naší činnosti, dělat věci jinak s menšími zdroji. To je proveditelné. Ve WHO jsme prošli velmi důkladnou restrukturalizací, při které jsme přehodnotili naše funkce, naše divize, naše jednotky. V této oblasti tedy vidíme cestu vpřed.
Skutečně alarmující je pro nás ale to, jaký bude mít odchod USA dopad na vědu, na globální společenství a na sdílení dat.
Vracíme se o 100 let zpátky
Zmínila jste klesající důvěru ve vědu. Jaké má praktické dopady na život lidí?
Jasně jsou vidět dopady v oblasti vakcinace. Aktuálně jsme například oznámili vyřazení Velké Británie ze seznamu států bez výskytu spalniček. Je to následek posledních 10 let, kdy roste neochota očkovat se. Žijeme ve 21. století a máme k dispozici nejúčinnější veřejnou zdravotní intervenci, jaká kdy byla vynalezena – očkování. Přitom ale vidíme umírat malé děti na nemoci, kterým by se dalo jednoduchým očkováním předejít. Vracíme se o 100 let zpátky.
Nemůžeme si dovolit, aby děti umíraly na nemoci, kterým lze předcházet.
Ve středoevropském regionu máme štěstí, že zde stále máme alespoň 95% proočkovanost. Pokles ale sledujeme i tady, v České republice. Nemůžeme si to dovolit. Nemůžeme si dovolit, aby děti umíraly na nemoci, kterým lze předcházet. Sama jsem pediatrička a mám 4 děti, takže se mě toto silně dotýká.
Co mají dělat evropské státy, které ve WHO zůstaly? Měly by se například více podílet na financování WHO?
Každý region je jiný a náš evropský region je nejrozmanitější. Máme v něm 53 zemí, od Islandu přes Izrael až po velmi vzdálené středoasijské země. Ale i zde existuje shoda, alespoň v oblasti veřejného zdraví, že svět více než kdy jindy potřebuje instituce, jako je WHO. Instituce zaměřující se na veřejné zdraví.
Cestou ale nejsou jen finanční zdroje, je to především jednota, solidarita a otevřenost ke sdílení dat. Tak, abychom mohli společně skutečně podporovat vědu a komunitu veřejného zdraví při řešení různých výzev, včetně například stárnutí populace. Chronická onemocnění přibývají, zátěž zdravotního systému se zvyšuje a dochází k dopadům klimatických změn. V rámci Evropy musíme spolupracovat. Nemoci a hrozby neznají hranice.
Jak lze účinně bojovat proti sílící vlně dezinformací?
Dezinformace jsou obrovským celosvětovým problémem a všichni se snaží najít nástroje, jak se s nimi vypořádat. Ve WHO jsme nějaké vytvořili, ať už se týkají komunikace rizik, zapojení komunity nebo infodemického managementu. Infodemií nazýváme stav, kdy na lidi působí obrovské množství informací, ale také obrovské množství nepravdivých informací a dezinformací.
K vytvoření takových nástrojů musíme získat vědce, odborníky na veřejné zdraví a zdravotníky, kteří budou mluvit jazykem, jemuž budou lidé rozumět. Jejich sdělení musí být cílená, protože každá skupina obyvatelstva je jiná. WHO pomáhá budovat tyto kapacity jak na úrovni národních ministerstev, tak i na lokální úrovni v regionech.
Mohlo by vás zajímat
Největší hrozbou jsou dezinformace
Jaká je role médií?
Významná, právě proto, že vědci nebo odborníci na veřejné zdraví někdy nemluví jazykem, kterému obyvatelstvo rozumí. Musíme se naučit, jak široké veřejnosti sdělovat přizpůsobené, jednoduché, praktické a pragmatické zprávy. V tom média hrají zcela zásadní roli. S rozvojem umělé inteligence musíme být ještě inovativnější. Vyprávět příběhy, najít vhodný narativ a jazyk pro různé cílové skupiny.
Jsou dostatečně imunní vůči zpochybňování základních principů veřejného zdraví a vědy země našeho regionu – Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko?
Žádná země světa není imunní. Největší hrozbou, kterou vidíme ve veřejném prostoru, jsou právě dezinformace a klesající důvěra. Poučili jsme se z pandemie covidu. Na jejím počátku přišly momenty, kdy jsme si říkali, že lidé konečně začali důvěřovat vědě. Na to musíme navázat.
Otázka bohužel nezní, zda nová epidemie nebo pandemie přijde, ale kdy přijde.
Musíme se zamýšlet nad tím, jak využít ponaučení z covidu. Jak se můžeme lépe připravit na jakýkoli nový potenciální výbuch pandemie. Protože otázka bohužel nezní, zda nová epidemie nebo pandemie přijde, ale kdy přijde. A zda jsme na to opravdu připraveni. Nemyslím si, že by na tuto otázku znala jakákoli země světa úplnou odpověď. Proto je podstatné poučit se z předchozích chyb a vybudovat odolnější zdravotní systém. A to jak v rámci regionu, tak globálně.
Tomu má pomoci pandemická úmluva. Jaké budou podle vás její hlavní přínosy pro státy, které ji přijmou, a pro jejich občany?
Největším přínosem je užší spolupráce, zejména rychlejší a spolehlivější sdílení informací a údajů. Díky tomu mohou země včasněji odhalit hrozby a účinněji na ně reagovat. Pandemie covidu ukázala, že když země jednají izolovaně, jsou všichni zranitelnější a nerovnosti se prohlubují. Dohoda má státům pomoci být lépe připravené a chráněné a podpořit spravedlivější přístup k nástrojům potřebným v krizi, například k vakcínám, diagnostice, léčbě a ochranným prostředkům. To funguje pouze v případě, že země spolupracují.
Pokud se velká země nezúčastní, může to nakonec znevýhodnit i její vlastní obyvatele. Proto je důležitá pokračující veřejná a vědecká diskuse – také v USA. Ve veřejném zdraví potřebujeme otevřený dialog a spolupráci, protože viry se nezastaví na hranicích.
Pokud nějaká epidemie nebo pandemie přijde, budou země, které nepřijmou pandemickou úmluvu, v tu chvíli znevýhodněny?
Ano, to by mělo zcela bezpochyby jasné důsledky. Pandemie se dotkne i jich, ale mohou být v méně výhodné pozici, pokud jde o využití koordinovaných přístupů, jako je včasné sdílení informací nebo sladění opatření. A znepokojuje to i vědecké komunity v daných zemích.
Úmluvu iniciovaly státy, ne WHO
Politici, včetně některých českých, kteří brojí proti pandemické úmluvě, se ovšem zaštiťují především tím, že „chrání své občany“. Nedělají ale de facto opak?
Ve většině případů se tyto argumenty opírají o dezinformace. Skutečností je, že dohoda není něčím, co „vnucuje WHO“. Její úlohou je svolávat a koordinovat, ale obsah pandemické úmluvy byl vyjednán členskými státy na základě toho, co samy navrhly a odsouhlasily. Nejedná se tedy o iniciativu WHO.
Motivace vzešla přímo od vlád po vypuknutí pandemie covidu. Tehdy si uvědomily, že lepší výsledky – a spravedlivější výstupy – vyžadují spolupráci. Prezentace dohody jako převzetí iniciativy WHO odvádí pozornost od jejího skutečného účelu – zlepšit připravenost a zajistit spravedlivější reakci, která chrání lidi.
Pandemická úmluva neomezuje národní suverenitu ani neuděluje WHO pravomoc „přebíjet“ vnitrostátní zákony.
Argumentem odpůrců pandemické úmluvy je i to, že zasahuje do suverenity jednotlivých států – do jejich zákonů a pravomocí.
A to je další dezinformace, kterou lze vyvrátit jednoznačnými fakty. Dohoda neomezuje národní suverenitu ani neuděluje WHO pravomoc „přebíjet“ vnitrostátní zákony nebo rozhodnutí. Státy zůstávají odpovědné za své vlastní politiky a opatření. Cílem dohody je posílit spolupráci, aby mohly státy účinněji předcházet pandemiím, připravovat se na ně a reagovat na ně.
Proto musíme neustále opakovat základní fakta a jasně vyvracet mýty prostřednictvím všech dostupných kanálů. Čím více informace sdílíme, tím lépe. Udělali jsme to několikrát loni, ale myslím, že možná opět nastal čas sdílet základní informace a vyvracet mýty. Stále to opakovat.
Místní kancelář WHO uzavřela s českým ministerstvem zdravotnictví dohodu, ve kterých základních oblastech budete spolupracovat. Jsou to – zjednodušeně – dostupnost, připravenost na hrozby, stárnutí a inovace. Co se připravenosti na zdravotní hrozby týče, jak na tom nyní Česká republika je?
Dobrou zprávou je, že máme dlouhodobou strategickou dohodu s ministerstvem a vládou, že strategie spolupráce s ČR (Country cooperation Strategy) je sladěna s národní zdravotnickou agendou až do roku 2030. Máme tedy dlouhodobou vizi a jednou ze zásadních oblastí je veřejné zdraví. Tedy systém veřejného zdraví, ale také kapacity a vzdělávání v této oblasti a to, jak být co nejlépe připraveni.
Pomáhá nám v tom také spolupráce s ECDC (Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí, pozn. red.). Vždy provádíme společná hodnocení, pokoušíme se o systematický přístup, o širší zapojení všech zúčastněných stran. Společně přemýšlíme, co se daří a co nám chybí. A na základě toho můžeme podniknout další kroky, včetně možné aktualizace plánu připravenosti na pandemii nebo na mimořádné situace.
To vše na národní úrovni přesahuje rámec ministerstva zdravotnictví. To je sice důležitým aktérem, ale tím jsou i další resorty, například ministerstvo vnitra, životního prostředí a zemědělství. Je potřeba komplexního přístupu celé vlády. S novým ministrem zdravotnictví budeme diskutovat o potřebné podpoře velké reformy veřejného zdraví, která už započala.
Kromě toho jsme v posledních dvou letech spolupracovali také se všemi předními univerzitami. Cílem bylo přizpůsobit kapacity veřejného vzdělávání potřebám 21. století, protože ty se zcela liší od těch před 30, 40 nebo 50 lety. A vyžadují jiné dovednosti i jiné kompetence. Budeme v systému veřejného zdraví potřebovat mladé a nadšené odborníky vzdělané i v oblasti AI.
V příštích dnech vám přineseme pokračování rozhovoru, v němž Zsofia Pusztai hodnotí české silné a slabé stránky připravenosti na zdravotní hrozby a prozrazuje i své budoucí profesní plány.
