O centralizaci laboratorní diagnostiky by měla rozhodovat klinická hodnota, čas odezvy, kvalita a skutečné celkové náklady, nikoli pouze jednotková cena vyšetření.

Debata o organizaci laboratorní diagnostiky se v posledních letech stále častěji dostává z odborných laboratoří na úroveň managementu nemocnic a zdravotních systémů. Důvod je pochopitelný. Laboratorní provozy pracují s drahými technologiemi, kvalifikovaným personálem a vysokými objemy vyšetření. Současně čelí tlaku na efektivitu, automatizaci, konsolidaci a centralizaci.

Otázka, které laboratorní vyšetření má nemocnice provádět sama a které je výhodnější soustředit na jiné pracoviště nebo zajistit externě, je proto zcela legitimní. Problém vzniká tehdy, když se rozhodování zredukuje na jedinou veličinu – cenu jednoho testu.

Centralizace není dobrá ani špatná sama o sobě

Centralizace může být velmi racionálním řešením. Platí to zejména u nízkoobjemových, technologicky náročných nebo vysoce specializovaných metod, u nichž koncentrace vzorků, odbornosti a technologií může zvýšit kvalitu, zlepšit využití přístrojů a snížit jednotkové náklady.

Existují však také vyšetření, u nichž je zásadní jejich bezprostřední dostupnost, rychlost, stabilita vzorku nebo přímá vazba laboratorního specialisty na klinické pracoviště. V takových případech může přesun vyšetření mimo nemocnici přinést jiné náklady a rizika, které se v ceně samotného testu neobjeví.

Správná otázka tedy podle mého názoru nezní: „Máme centralizovat?“ Měla by znít: „Které organizační řešení vytváří nejvyšší klinickou hodnotu při rozumných celkových nákladech?“

Právě tímto směrem se posouvá současný koncept hodnotově orientované laboratorní medicíny. Evropská pilotní studie publikovaná v roce 2026 už laboratorní služby nehodnotí pouze podle produkce a analytické výkonnosti, ale podle širších charakteristik, mezi nimiž jsou kvalita informací, návaznost celého vyšetřovacího procesu a klinická spolupráce.

Cena, úhrada a skutečný náklad nejsou totéž

Ekonomická diskuse o laboratorní diagnostice je složitější, než se na první pohled zdá. Cena, za kterou lze určité vyšetření koupit od externího poskytovatele, není automaticky částkou, kterou nemocnice ušetří, pokud přestane stejné vyšetření provádět sama.

Laboratorní provoz má totiž vedle variabilních nákladů – například na reagencie nebo jednorázový materiál – také náklady fixní nebo částečně fixní: technologie, informační systémy, prostory, servisní infrastrukturu a část personálních nákladů. Ty nezmizí ve chvíli, kdy se několik vyšetření přestane provádět.

Ekonomické studie laboratorních provozů ukazují, že náklady jednotlivých metod se výrazně liší podle objemu, stupně automatizace, personální náročnosti a využití existující infrastruktury. Activity-based costing může být užitečným nástrojem právě proto, že umožňuje podrobněji rozlišit, kde skutečně náklady vznikají.

To samozřejmě neznamená, že se vyšetření nemají externalizovat. Znamená to pouze, že porovnávat externí cenu s účetním průměrným nákladem interního vyšetření může být ekonomicky zavádějící.

Při krátkodobém rozhodování je relevantní také otázka, které náklady po přesunu výkonu skutečně zaniknou. Pokud zůstane analyzátor, prostory, informační infrastruktura a většina personálu zachována kvůli ostatním metodám, nemusí být deklarovaná úspora totožná se skutečnou úsporou nemocnice.

V delším horizontu se situace samozřejmě může změnit – při větší změně portfolia lze snížit počet technologií, personální potřebu nebo prostorovou kapacitu. Právě proto je nutné hodnotit krátkodobé a dlouhodobé ekonomické důsledky odděleně.

Čas odezvy není laboratorní statistika

Dalším často přehlíženým parametrem je čas. U laboratorního vyšetření se tradičně sleduje čas odezvy, tedy turnaround time. Ani zde však není jedno, co přesně měříme.

Pro pacienta není rozhodující, za jak dlouho laboratoř analyzuje vzorek od okamžiku jeho vložení do přístroje. Klinicky relevantní je doba od odběru, přes transport, příjem a zpracování vzorku, analýzu a validaci až po okamžik, kdy je výsledek skutečně dostupný pro rozhodnutí o další péči.

Velmi názorně to ukazuje práce Antonina Novaka, Andrzeje Gnatowského a Přemysla Suchy publikovaná v roce 2026 v časopise Health Care Management Science. Autoři pracovali s reálnými daty univerzitní nemocnice a jako cílový ukazatel používali přímo „patient turnaround time“. U urgentních vzorků ukázali, že optimalizace zpracování zohledňující nejistotu transportních časů může zkrátit medián tohoto času přibližně o pět minut a jeho 95. percentil téměř o deset minut.

Podstatná není konkrétní hodnota několika minut. Podstatný je princip: transport a organizace toku vzorků jsou součástí klinické hodnoty laboratorní služby.

Proto při přesunu vyšetření nelze porovnávat pouze laboratorní čas na původním a novém pracovišti. Musíme měřit celý proces za stejných podmínek – v běžném provozu, v noci, o víkendech i ve svátcích.

Integrace a centralizace nejsou synonyma

Do diskuse navíc vstupuje další změna. Moderní diagnostika se stále více propojuje napříč tradičními oborovými hranicemi.

V srpnu 2026 publikovala Evropská federace klinické chemie a laboratorní medicíny nové stanovisko k integrované diagnostice. Jeho podstatou je propojení laboratorních, patologických, genomických, zobrazovacích a dalších diagnostických informací do klinicky využitelného celku.

Integrace přitom neznamená, že musí být všechno na jednom místě nebo v jedné organizační jednotce. Integrovat lze data, diagnostické algoritmy, odbornou interpretaci, kvalitu, informační systémy nebo technologické platformy. Některá vyšetření přitom mohou být centralizována a jiná naopak decentralizována blíže pacientovi.

Někdy je tedy optimálním modelem velká centrální laboratoř. Jindy referenční centrum pro vzácné metody. A v jiné části diagnostiky může být nejvyšší klinická hodnota dosažena vyšetřením přímo u pacienta.

Organizační forma je prostředek. Cílem je klinická hodnota.

Co všechno bychom měli před rozhodnutím hodnotit?

Domnívám se, že významná změna místa provádění laboratorního vyšetření by měla být posuzována nejméně v několika základních oblastech.

  • První je klinický význam. Ovlivňuje rychlost nebo místo provedení další diagnostické či terapeutické rozhodování?
  • Druhou je celkový čas odezvy, tedy skutečná doba od odběru po klinicky použitelný výsledek.
  • Třetí oblastí je kvalita a bezpečnost, včetně stability vzorku, transportních podmínek a preanalytických rizik.
  • Čtvrtou je odborná interpretace. Některé výsledky lze automaticky validovat, jiné vyžadují specializovanou interpretaci a bezprostřední komunikaci mezi laboratoří a klinikem.
  • Pátou oblastí jsou celkové ekonomické dopady – nikoli jen cena testu, ale skutečné variabilní i fixní náklady, logistika, informační systémy a potenciální dopady na další část péče.
  • Následuje personální a technologická udržitelnost. Přesun jednoho testu nemusí být významný; přesun několika navzájem souvisejících metod už může změnit smysluplnost celé technologické platformy nebo zachování odborné kompetence.
  • Důležitá je rovněž odolnost systému. Co se stane při výpadku transportu, informačního systému, technologie nebo externího dodavatele? Existuje skutečně funkční záložní řešení?
  • A konečně u fakultních a univerzitních nemocnic nelze opomenout výuku, výzkum a inovace. Jejich úlohou není pouze produkovat dnešní laboratorní výsledky, ale také vzdělávat další generaci specialistů a zavádět diagnostiku, která bude potřebná zítra.

Ani centralizovat všechno, ani zachovat všechno

Není racionální držet na každém pracovišti nízkoobjemovou metodu, která vyžaduje drahou technologii, obtížně udržitelnou expertizu a kterou kvalitněji poskytne referenční centrum.

Stejně tak však není racionální centralizovat metodu jen proto, že někde existuje nižší nabídková cena, pokud tím prodloužíme cestu pacienta k výsledku, zvýšíme logistická a preanalytická rizika nebo ponecháme nemocnici prakticky stejné fixní náklady.

Oba extrémy jsou podle mého názoru chybné. Dobrá centralizace není centralizace maximální. Je to centralizace selektivní a datově podložená. A totéž platí pro externalizaci.

Laboratorní medicína má vytvářet hodnotu, nikoli pouze výsledky

Možná nejdůležitější posun současné laboratorní medicíny spočívá v tom, že přestáváme její výkonnost měřit pouze počtem provedených testů.

Laboratorní výsledek má hodnotu pouze tehdy, pokud je správně indikován, kvalitně proveden, včas dostupný, správně interpretovaný a vede k lepšímu klinickému rozhodnutí.

Stejně bychom měli hodnotit i organizaci laboratorních služeb.

Centralizace, konsolidace, sdílení technologií nebo externí zajištění nejsou cílem samy o sobě. Jsou to nástroje. O jejich použití bychom proto měli rozhodovat až poté, co dokážeme odpovědět na jednoduchou, ale podstatnou otázku:

Bude díky této změně diagnostika pro pacienta skutečně lepší – a bude současně dlouhodobě smysluplnější pro celý zdravotní systém? Pokud ano, centralizujme. Pokud ne, samotná nižší cena testu nestačí.

Autor je přednostou Ústavu laboratorní medicíny Fakultní nemocnice Ostrava a Lékařské fakulty Ostravské univerzity.