Navrhovaná novela zákona o regulaci reklamy na léky a zdravotnické prostředky se stala terčem ostrých politických debat. Zatímco někteří politici varují před nástupem komerční propagace léků na recept, farmaceutický průmysl krotí vášně. Podle ředitele Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP) Davida Koláře je stávající legislativa odtržená od reality 21. století. A novela přináší pouze jasná pravidla a formalizaci procesů, které ve zdravotnictví i tak běžně fungují a pomáhají pacientům s jejich léčbou.

Legislativní úprava, která původně vznikla z nutnosti implementovat evropská pravidla pro kojeneckou výživu, nabrala širší rozměr. Ministerstvo zdravotnictví do ní vložilo změny, jež upravují šíření informací o lécích na předpis. Úprava nedávno prošla sněmovním zdravotnickým výborem do druhého čtení, doprovázela ji však bouřlivá diskuse. Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný (Motoristé) označil chystané změny za průlom, který otevírá dveře propagaci ze strany farmaceutických společností. Podle něj existuje riziko, že firmy budou oslovovat veřejnost pod zástěrkou edukačních videí či brožur zaštítěných lékaři.

Jde jen o nedorozumění?

S tímto výkladem však zásadně nesouhlasí AIFP). Její ředitel David Kolář pro Zdravotnický deník upozornil, že tato kritika vychází z nepochopení toho, jak je zákon napsaný a jak funguje reálná praxe. Podle něj stávající právní úprava zaspala dobu a ignoruje rozvoj moderních technologií.

„Tento zákon je dnes už zcela obsolentní. V době, kdy si na internetu najdete cokoliv a můžete se dostat i na americké weby, kde žádná podobná regulace nefunguje, máme přes 25 let starý zákon, který zakazuje něco, co už v realitě zakázat nejde,“ vysvětluje Kolář. Přesto novela podle něj posouvá věci správným směrem, neboť dává rámec činnostem, jež se na trhu už léta přirozeně dějí.

Kanál pro dodatečné informace

Jádrem sporu jsou takzvané pacientské programy, v nichž odpůrci novely vidí skrytou reklamu. Tyto programy přitom slouží lidem, kterým už lékař konkrétní lék předepsal. Nejde tedy o přesvědčování veřejnosti k nákupu či užívání nového preparátu, ale o následnou péči o pacienta s nastavenou léčbou. Farmaceutické firmy tyto programy organizují běžně v České republice i po celé Evropě, mnohdy na základě interních pravomocí či na přímý požadavek Evropské lékové agentury (EMA). Dosud však v české legislativě chybělo jakékoliv jejich formální ukotvení. Praxe fungovala na bázi neformálních konzultací se Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL).

Hlavním smyslem pacientských programů je podle Koláře podporovat dodržování léčebného režimu a zvyšovat informovanost pacienta. Jakékoliv obavy z toho, že by programy sloužily jako reklamní kanál pro širokou veřejnost, jsou proto podle něj lichá.

„Cílem pacientského programu není reklama, protože je firma poskytuje standardně pacientům, kteří už léčbu mají nasazenou. Cílem je zlepšit jejich adherenci, aby léčba měla co možná nejlepší účinek. Druhý aspekt je edukace. Firmy dávají pacientům brožury nebo mobilní aplikace, aby sledovali, jak se léčba projevuje, a případné nežádoucí účinky se hned dostaly k lékaři. Třetí oblastí je kvalita života. Pokud lék například vysušuje kůži, firma k němu může poskytnout informace nebo doplňující přípravky, které proti tomu pomáhají,“ popisuje Kolář fungování programů.

Když vyšší adherence znamená nižší náklady

Dodává, že zdravotnický systém navíc ze správně dodržované léčby výrazně profituje. Pokud pacient lék neužívá poctivě nebo ho kvůli vedlejším účinkům samovolně vysadí, dochází ke zbytečným komplikacím a následně k vyšším finančním nákladům pro zdravotní pojišťovny.

Začlenění pacientských programů do zákona tak vytváří chybějící manuál pro to, jak z předepsané terapie vytěžit maximální zdravotní přínos pro pacienta i systém. „Není možné tam žádným způsobem poskytovat reklamní informace, protože firma nedělá reklamu někomu, kdo už tu léčbu má. Jde opravdu o to, aby ji správně aplikoval a aby hlásil, jak na něj působí. Je to v zájmu nás všech, neboť když adherence pacientů není ideální, stojí to systém zdravotního pojištění peníze navíc,“ dodává Kolář.

Potěmkinova vesnice dohledu nad informacemi

Ministerstvo zdravotnictví, reprezentované ministrem Adamem Vojtěchem i ředitelem odboru léčiv Petrem Davídkem, argumentuje velmi podobně. Úprava nevytváří prostor pro propagaci léků na recept široké veřejnosti, protože ta zůstává striktně zakázána. Umožňuje však pacientům oficiální a bezpečnou cestou získat informace o léčbě, kterou mají podstoupit. Dnes si tyto informace pacienti – často s vážnými či vzácnými diagnózami – vyhledávají sami na vyhledávačích nebo za pomoci generativní umělé inteligence. To však s sebou nese riziko dezinformací a nesprávné interpretace zdravotních dat.

Navzdory politickému jiskření a dílčím pozměňovacím návrhům se neočekává, že by novela přinesla zásadní otřes na českém zdravotnickém trhu. České právo totiž nadále zůstává vůči propagaci léčiv velmi konzervativní, neboť vychází z přísných evropských směrnic. Podle farmaceutického průmyslu je tak současný stav spíše udržováním jakési „Potěmkinovy vesnice“, kdy se zákon se tváří, že dokáže dokonale izolovat informace v digitálním věku.

„Tato novela je takový hezký krok správným směrem. Ale obavy, které zazněly na výboru, jsou vesměs liché a vychází z nepochopení toho, jak to dnes funguje. Tyto změny nejsou žádná revoluce, jsou spíše technické a určitě nenabourají to, jak se dnes s informacemi pracuje,“ dodává Kolář.