Jako vysokoškolsky vzdělaní specialisté vstupují do systému zdravotnictví fyzioterapeuti a ergoterapeuti. Přístup lékařů, kteří o postupech terapie často rozhodují za ně, ale některé z nich silně demotivuje. Problém je ale i na straně některých terapeutů, kteří se bojí chopit nabízených příležitostí. I to zaznělo na konferenci Zdravotnického deníku Kompetence nelékařských zdravotnických pracovníků.
Dnešní stav je takový, že lékaři jiných odborností rozhodují o tom, jakým způsobem bude fyzioterapie aplikována. Těmito slovy vstoupila do diskuse primářka Oddělení fyziatrie a rehabilitace Fakultní nemocnice Bulovka Petra Sládková. „Myslím si, že máme velké rezervy. Lékaři si jsou vědomi svého dominantního postavení vůči fyzioterapeutům, ale trošku se zapomíná na to, že fyzioterapeuti jsou, co se týče pohybu, opravdu profesionálové,“ upozornila.
„Fyzioterapeuti sice nejsou lékaři, ale jsou absolventy pětiletého magisterského studia, které má celosvětově vynikající zvuk. Naši terapeuti nemají problém sehnat místo kdekoliv po světě, dokonce i v USA, kde není úplně jednoduché uplatnit se ve zdravotnictví,“ dodala Sládková, která je zároveň lékařkou i fyzioterapeutkou.
Absence přímého kontaktu
Lékaři se by podle ní měli zbavit obavy, že si fyzioterapeuti nejsou schopni řadu věcí sami rozhodnout. „Fyzioterapeuti mohou v praxi nést plnou zodpovědnost za pohybovou terapii, za odbornou fyzioterapeutickou stránku a vést pacienty celým procesem terapie od začátku do konce,“ míní.
Sládková za problém označila i častou absenci přímého kontaktu mezi lékaři a fyzioterapeuty. „Zejména v chirurgických oborech provede lékař vizitu, vyšetří pacienta naindikuje ho a běží na sál nebo do specializované ambulance. Pak se informace o pacientovi dostávají k fyzioterapeutovi zprostředkovaně, nezřídka od jiného nelékařského zdravotníka – často od sester. A takové informace mohou být do jisté míry zkreslené,“ upozornila.
Situace podle ní řešení má – kromě systémového nastavení ale v zásadní míře závisí také na individuálním nastavení každého lékaře i každého fyzioterapeuta.
Různá zařízení, různé situace
Na to, že se vztah a vzájemné fungování lékařů a terapeutů výrazně liší v různých zdravotnických zařízeních, upozornila v diskusi Kateřina Svěcená, prezidentka České asociace ergoterapeutů (tedy terapeutů, kteří pomáhají lidem s nějakým omezením zvládat každodenní činnosti – pozn. red.). „Existují osvícená zařízení, kde lékaři berou fyzioterapeuty a ergoterapeuty jako partnery. Ale samozřejmě jsou i méně osvícená zařízení, kde to nefunguje. A nevím, jestli toto lze nějak naučit nebo vytvořit nějaký písemný manuál, jak toho dosáhnout. Záleží určitě i na nás, terapeutech, na našem odborném vyjadřování, abychom dokázali být na úrovni lékařů a komunikovat s nimi,“ popsala.
„Vše v podstatě závisí na zdravotnickém zařízení, protože systém je sice nějakým způsobem nastaven, ale zásadní je, kam vedoucí oddělení nebo primář pustí fyzioterapeuta nebo ergoterapeuta z hlediska možnosti rozhodování,“ potvrdil náměstek pro rehabilitaci v berounské Rehabilitační nemocnici Jakub Pětioký. Zároveň ale dodal, že „pozice se v posledních letech velmi posunuly kupředu a stále se dopředu posouvají“.
„Samozřejmě určitý boj o kompetence existuje,“ připustil Pětioký. Někteří lékaři mají podle něj v podstatě strach z neznáma. „Co budu dělat, když mě nahradí fyzioterapeut, ptají se. Ale tak to není, protože kompetence se posouvají na všech úrovních – jak u terapeutů, tak i u lékařů. My jsme schopni do určité míry rozhodovat sami o sobě a o pacientovi a od lékaře chceme vyšší odbornost, než je v současné době. To znamená, že pro nás je lékař v podstatě superspecialista, a pokud naše očekávání své profese nepřijme, tak ani očekávání lékaře směrem k fyzioterapeutovi není optimální,“ řekl Pětioký.
Bojovat za místo v systému
Podle fyzioterapeutky a členky sněmovního Výboru pro zdravotnictví Michaely Šebelové může být nedostatečné přijetí terapeutů v praxi problémem tak závažným, že je vede k opuštění práce ve zdravotnictví. „Studenti fyzioterapie řeší na škole i dnes totéž, co jsme řešili před dvaceti lety my. Učí se: ‚Fyzioterapeut – ne sestra, ne masér. Takové postavení fyzioterapeutů, vysokoškolsky vzdělaných odborníků, pro mnohé z nich natolik demotivující, že ze systému zdravotnictví raději odejdou – a pak v něm chybí‘,“ vysvětlila Šebelová, která míní, že si „žádný fyzioterapeut nemyslí, že je lékař nebo že chce lékaře nahradit“.
Poslankyně v této souvislosti uvedla také příklad zahraniční praxe. „V Austrálii to například funguje v nemocnicích tak, že fyzioterapeut je na triáži a pokud tam přijde pacient s bolestí zad, je to on, kdo rozhoduje, jestli půjde třeba na magnetickou rezonanci nebo za lékařem,“ popsala s tím, že by si takovou praxi u nás dodnes neumělo u nás hodně (nejen) lékařů představit.
Chybu ale Šebelová vidí do určité míry i na straně fyzioterapeutů. Ti podle ní musí být odvážní a chopit se nabízených příležitostí. „Když má teď například Všeobecná zdravotní pojišťovna pro fyzioterapii pilotní testovací provoz a je možné dělat věci jinak, tak se toho najednou někteří kolegové bojí. A z terénu najednou přichází spousta dotazů na spoustu detailů. Já vím, že to je složité, ale když pokud budeme bazírovat na každém detailu, tak se nikdy nikam neposuneme,“ vyzvala fyzioterapeuty k větší odvaze.
Mohlo by vás zajímat
Jaké konkrétní kompetence fyzioterapeutům a ergoterapeutům schází a jak dosáhnout toho, aby je získali, se dozvíte v příštích dnech v dalších dvou článcích.
Foto: Radek Čepelák
