Stejně jako stárnou pacienti, stárnou i lékaři. I když jsou zkušenosti v medicíně cenné, věk s sebou může přinášet pomalejší reakce, zhoršenou paměť nebo menší flexibilitu v rozhodování. Kde končí respekt k autoritě a začíná odpovědnost za bezpečí pacientů? Těmito otázkami se zabýval americký deník The New York Times.
Na operačním sále se počítá každá vteřina. Když si kolegové téměř osmdesátiletého amerického chirurga začali všímat váhání a nejistoty při rutinních krocích, nešlo už jen o osobní dojem, ale o otázku bezpečí. Vyšetření u něj potvrdilo mírnou kognitivní poruchu – nikoli nutně demenci, ale stav, který může ovlivnit schopnost zvládat složité zákroky.
Příběh z americké nemocnice, který popsal The New York Times, nekončí okamžitým odchodem do důchodu. Lékaře stáhli z operačního sálu, zůstal v ambulanci. Ukázalo se, že mezi „všechno“ nebo „nic“ existují i jiné možnosti. Otázkou je, proč se k nim medicína často dostává ve chvíli, kdy už je problém zřejmý okolí.
Lékaři stárnou rychleji než systém
Stárnutí lékařské populace není marginální jev. V USA je dnes více než pětina aktivních lékařů starších 65 let. Podobný trend sledujeme i v Evropě, včetně Česka. Nedostatek zdravotníků, zejména praktiků a specialistů v regionech, vytváří tichý tlak: „Hlavně nikoho neztratit“.
Jenže stárnutí nelze obejít. Výzkumy podle amerického deníku ukazují, že s vyšším věkem se u části lékařů zpomaluje reakční doba, mohou se zhoršovat exekutivní funkce a znalosti nemusejí držet krok s rychlým vývojem medicíny. Rozptyl je přitom obrovský. Zatímco někteří lékaři v sedmdesáti fungují na špičkové úrovni, jiní mají potíže o dekádu dříve.
Mohlo by vás zajímat
Povinné testy jako ochrana pacientů, nebo diskriminace?
Některé americké nemocnice zavedly programy hodnocení lékařů v pozdní fázi kariéry. Typicky se týkají specialistů nad 70 let a kombinují fyzické a kognitivní testy. Výsledky jsou překvapivě střízlivé: Většina lékařů testy projde bez zásadních následků, jen malé procento musí změnit rozsah nebo typ své práce.
Přesto jsou tyto programy kontroverzní. Lékaři se brání s argumentem, že věk sám o sobě není nemoc. Do hry vstoupila i právní rovina – žaloby pro údajnou diskriminaci na základě věku a zdravotního stavu vedly některé nemocnice k pozastavení nebo úplnému zrušení hodnocení. Strach z právních důsledků tak paradoxně oslabuje snahu o prevenci.
Oficiální doporučení mnoha profesních organizací dnes spoléhají na dobrovolné testování a vzájemné upozorňování mezi kolegy. V praxi ale obojí naráží. Lékaři nejsou imunní vůči popření vlastních limitů – kognitivní úbytek navíc často snižuje schopnost sebereflexe. A upozornit na problém u kolegy znamená riskovat narušení vztahů, hierarchie i profesní pověsti.
Co s tím? Flexibilita místo verdiktu
Autoři odborných komentářů, mimo jiné v časopise The New England Journal of Medicine, upozorňují, že klíčem není represivní přístup, ale spravedlivě nastavený proces. Důvěrnost, možnost odvolání a jasná pravidla jsou zásadní pro to, aby lékaři nevnímali hodnocení jako hrozbu.
Neméně důležitá je nabídka alternativ: kratší úvazky, méně náročné výkony, přesun k výuce, mentorování nebo konzultační činnosti. Zkušenosti, které lékaři během desetiletí nasbírali, nejsou k zahození – jen je někdy potřeba je využít jinak.
Otevřená debata jako lék
Budoucnost možná přinese rychlejší a levnější kognitivní testy, které by mohly snížit stigma i náklady. Ještě důležitější je ale změna kultury. Mluvit o limitech – vlastních i cizích – by se nemělo vnímat jako zrada, ale jako profesionální povinnost. Tyto testy jsou podle The New York Times ve fázi výzkumu.
Do té doby odborníci doporučují zdravotníkům, aby se ozvali, pokud mají pocit, že lékaři – jakéhokoli věku – selhávají. „Jsme příliš ochranitelští vůči svým vlastním. Musíme ustoupit a říct: ‚Ne, jde nám o ochranu našich pacientů.‘,“ potrhuje Rocco Orlando, hlavní strategický poradce společnosti Hartford HealthCare, která provozuje osm nemocnic v Connecticutu a v roce 2018 zahájila program pro lékaře v pozdní fázi kariéry.
