Patolog většinu času netráví v pitevně, ale hledáním odpovědí na otázky, které rozhodují o léčbě živých pacientů. Primář oddělení patologie EUC Laboratoří CGB Ostrava Dušan Žiak popisuje svou cestu k oboru, vysvětluje, proč je patologie především detektivní práce, a přibližuje, jaké vlastnosti musí mít člověk, který chce stanovovat diagnózy rozhodující o osudu pacientů.
Co vás přivedlo k patologii a čím vás tento obor fascinuje dodnes?
K patologii mě přivedla náhoda. Původně jsem tenhle obor vůbec nechtěl dělat, přišel mi těžký a nezajímavý. Začínal jsem jako soudní lékař v Žilině, kde jsem se narodil. Na škole jsem chtěl víc dělat psychiatrii, ale tam místo nebylo. Tak jsem si řekl, že chvíli počkám na soudním lékařství. Zůstal jsem tam nakonec tři roky. Čtyři roky jsem pak působil mimo medicínu a když jsem se chtěl vrátit, soudní lékařství už mě tolik nezajímalo, hledal jsem vysloveně patologii.
A pak jste se přesunul do Čech?
Ano. Když jsem po čtyřech letech mimo medicínu hledal na Slovensku místo, všichni byli skeptičtí, říkali, že jsem byl mimo moc dlouho. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Zavolal jsem do Čech na dvě místa a tam mi řekli, že mě vezmou. Rozhodl jsem se pro Karvinou, protože byla nejblíž mému rodišti, v té době jsem tu měl ještě oba rodiče, chtěl jsem být poblíž.
Pitevna tvoří minimum práce patologa
Jaké vlastnosti musí mít dobrý patolog?
Musí být schopný sám sobě pokládat neustále otázky „Proč to tak je? Proč ta změna vypadá, jak vypadá?“
Hraje tam nějakou roli intuice?
Určitě. Řekl bych, že u patologů, které beru jako osvícené, nebo jsou trošku dál než průměr, to hraničí až s takovou intuicí umělce.
Jaký je největší mýtus, který o patologii mezi lékaři i veřejností přetrvává?
Základní mýtus je, že 90 % práce patologa se odehrává v pitevně. Ve skutečnosti je to v dnešní době tak 5 až 10 % práce patologa. Pitvy slouží k edukaci lékařů, kteří se jdou podívat, zda léčili správně či ne, a mladých lékařů, kteří potřebují získat celostní pohled na lidské tělo. Absolutní část naší práce ale tvoří živí lidé.
Jak vypadá běžný pracovní den patologa a ve kterých situacích bývá diagnostika nejnáročnější?
Každý den patologa je jiný. Největší stres patolog má, když je diagnózu třeba rychle. U některých diagnóz je část rozhodující pro integritu pacienta. Pak jsou těžké diagnózy, kdy člověk možná není tak rychle schopen syntetizovat, ten mozek nepracuje tak rychle. Když se někdy nedokážu rozhodnout, zda je nález například maligní nebo benigní, tak si to nechávám odležet na druhý den, kdy je mozek čerstvý. Opravdu mi to pomáhá.
Pocit, že jsem „přerakovinovaný“
Ve kterých případech je rychlost stanovení diagnózy pro pacienta opravdu zásadní?
To jsou všechny diagnózy, na které navazuje zejména onkologická terapie. Je to široký proces – od diagnostiky, zobrazovacích metod až po chirurgii – a ten tumor neodpočívá.
Při každodenní práci se setkáváte s velkým množstvím závažných diagnóz. Daří se vám udržet profesionální odstup?
Má to dvě roviny. Jak se začnu zamýšlet, nebo, nedej Bože, soucítit s pacientem, v práci mě to brzdí. Jsou rodinní příslušníci, kteří volají, a to je vždy největší peklo, protože člověk si má udržet, aspoň mně to tak vyhovuje, standardní rituál, který generuje správnou diagnózu.
S pacienty soucítím, ale jen do té míry anonymity. Jsou to pro mě lidé, kteří potřebují nejlepší diagnózu – a to je to, co se ode mě vyžaduje.
Někdy mám pocit, že jsem takzvaně „přerakovinovaný“. To mě chytí tak každé dva roky, taková až úzkost, že všichni máme rakovinu, umřeme a chytím nějakou paniku. Ale vždy se to pojí s nějakým vyčerpáním.
Takže s pacienty soucítím, ale jen do té míry anonymity. Jsou to pro mě lidé, kteří potřebují nejlepší diagnózu – a to je to, co se ode mě vyžaduje. Nejsem praktický lékař, který musí komunikovat s pacientem a jeho rodinou, to není můj úkol. Snažím se pacienty brát jako klienty. Někdy sice člověka přepadne úzkost, když například vidím, kolik těm pacientům je, že mají děti a rodinu, ale snažím se to blokovat.
Potýká se patologie s nedostatkem odborníků?
Já se často divím, proč je patologie pro absolventy málo atraktivní. Patologie se stává, nechci říct sbírkou bizarních osobností, ale upřímně – míra sociopatie je v našem oboru relativně vysoká. Část lékařů patologů tvoří lidé, kteří ne moc rádi komunikují s pacienty nebo neradi komunikují obecně, a je to pro ně takové chráněné místo, kde si mohou diagnózu dělat takovým detektivním způsobem.
Pak je část takových tahounů, na kterých je vidět, že je to baví, jsou sečtělí a obor táhnou dopředu. A pak je něco mezi tím.
A kdybyste viděl nějakého mladého, nerozhodnutého lékaře, jak byste ho nalákal, aby se věnoval právě patologii?
Většinou začínám tím, že řeknu: „Podívej, my nesloužíme.“ Je nutné toho člověka něčím nalákat. Výhodou našeho oboru také je, že když kouká do mikroskopu a neví, na co přesně kouká, má spoustu možností. Může otevřít internet, knihu, celé to vzít a jít se poradit s kolegou – v klidu, bez časového presu. Ne jako na ARO, kde něco udělá špatně a pacient zemře.
Druhou část rozhovoru vydá Zdravotnický deník v nejbližších dnech.
