Léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) jsou místem, kde by chtělo strávit závěr svého života jen málo lidí. Přesto na lůžkách následné a dlouhodobé péře umírá v Česku ročně kolem 15 tisíc pacientů. Změnit se to snaží projekt zahrnující 16 zařízení, který rozjelo Centrum paliativní péče ve spolupráci s Nadačním fondem Abakus. Díky němu by mohlo více lidí strávit konec života podle svých představ a zároveň by mělo i v prostředí LDN probíhat umírání důstojně.

V České republice ročně zemře přes 100 tisíc lidí. Na lůžkách následné a dlouhodobé péče, která tvoří zhruba třetinu lůžkového fondu, přitom roce 2023 strávilo své poslední chvíle 12 514 pacientů, zatímco ve všech hospicích dohromady šlo o 3 663 pacientů.

LDN ale zůstávají místem, kde lidé strávit konec života nechtějí. Podle průzkumu z roku 2025 šlo o nejméně přijatelnou variantu pro více než polovinu dotazovaných, zatímco jako preferovanou ji neoznačil téměř nikdo. A to přes to, že podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) jsou LDN jednou z optimálních trajektorií pro pacienty v závěru života, kteří nemohou umírat doma. Důvod? Problematická pověst daná nedostatkem personálu a kapacity pro individualizovaný přístup k pacientům.

„Prostřednictvím projektu Nadačního fondu Abakus Podpora a rozvoj paliativní péče na následných a dlouhodobých lůžkách chceme změnit podmínky pro poskytování obecné paliativní péče tak, aby i v tomto prostředí mohl závěr života probíhat důstojně a s ohledem na potřeby a přání pacienta a jeho blízkých. Nejde nám jen o to, aby byla paliativní péče v LDN dostupná. Chceme, aby se stala přirozenou součástí každodenní péče,“ vysvětlila Zdravotnickému deníku vedoucí projektu Karolína Pochmanová.

Mohlo by vás zajímat

Cíl: Nejméně polovina LDN v republice

V čem projekt spočívá? Během tří let má v 16 zařízeních po celé republice zavést a otestovat paliativní péči tak, aby pak postup mohly aplikovat i další LDN. Loni vznikl návrh metodiky a letos odstartoval pilotní provoz. V zapojených nemocnicích proběhlo vzdělávání všech profesí a vznikla role koordinátora paliativní péče.

Zdroj: Centrum paliativní péče

„Každou organizaci provází také mentor, který jí pomáhá pojmenovat aktuální situaci, stanovit priority a postupně zavádět změny,“ poukazuje Pochmanová.

Příští rok by nemocnice měly začít svoje zkušenosti sdílet a ověřené postupy tak přenášet do dalších organizací. Ve výsledku by měla paliativní péče fungovat v nejméně polovině LDN v republice.

Základ: Mluvit o péči na konci života

Zavádění paliativní péče přitom znamená, že se personál naučí rozpoznat pacienty s paliativními potřebami. Zásadní pak je naslouchat, co je pro takového člověka i jeho blízké důležité, a společně plánovat péči v závěru života. To se pochopitelně neobejde bez umění komunikace o konci života a o tom, co lze nabídnout. A součástí musí být zvládání symptomů a dalších pacientových potřeb. Zároveň by se v daném zařízení měli naučit dobře propojovat obecnou a specializovanou paliativní péči.

„Právě na tyto oblasti jsme v projektu zaměřili podporu organizací. Jednotlivá zařízení mají rozdílné výchozí podmínky. Některá jsou součástí velkých nemocnic, jiná fungují samostatně. Někde se paliativní péče teprve rozvíjí, jinde už existují dobré zkušenosti, které je potřeba přenést z iniciativy jednotlivců do běžného fungování celého týmu a organizace,“ popisuje Pochmanová.

Každá organizace ve spolupráci s mentorem vytváří akční plán navázaný na deset oblastí důležitých pro kvalitní obecnou paliativní péči. Sem patří třeba:

  • podpora ze strany vedení,
  • identifikace pacientů s paliativními potřebami,
  • funkční role koordinátora paliativní péče či case managera,
  • vzdělávání personálu,
  • plánování a dokumentace péče,
  • zvládání symptomů a spolupráce s poskytovateli specializované paliativní péče,
  • podpora zaměstnanců,
  • péče o rodiny a pozůstalé.

Největší problém? Kapacita

Odborníci z Centra paliativní péče se s lidmi ze zapojených zařízení potkávají on-line i osobně. 

„Pravidelně komunikujeme s koordinátory a společně pojmenováváme, kde se organizace právě nachází a co je pro ni další důležitý krok. Sbíráme zkušenosti a data a sledujeme, co funguje a kde naopak narážíme. Při setkáních s koordinátory projektu, ale i s mentory, se nám začaly ukazovat důležité oblasti, kde organizace potřebují podporu a rozvoj,“ říká Pochmanová.

Vůbec nejčastěji se podle ní vrací otázka personálních kapacit. To, že lidé mají znalosti, totiž není všechno. Musí také mít čas a podmínky je v praxi využít. Dalším častém tématem se stává týmová spolupráce. Paliativní péče by neměla stát na jednom nadšeném člověku, ale na spolupráci lékařů, sester, sociálních pracovníků a dalších profesí. A důležitá je také diskuse o tom, jak pacienta rozpoznat, jak se o něm tým domluví a naplánuje péči či jak ji dokumentuje.

Rodinné konference i pokoje se soukromím

A co se už podle Pochmanové daří? Zařízení častěji pořádají rodinné konference, při kterých společně s pacienty a jejich blízkými poznávají jejich potřeby i přání a hledají nejvhodnější podobu další péče. Do rozhodování se více zapojují různé profese a důležitou součástí plánování se stávají přání, potřeby a hodnoty samotných pacientů.

Zdravotníci se vzdělávají v komunikaci i dalších oblastech paliativní péče a získávají zkušenosti při stážích v hospicích. V některých zařízeních navíc vznikají pokoje umožňující větší soukromí a blízkost rodiny nebo důstojná místa pro poslední rozloučení. Mění se také způsob předávání pozůstalosti.

Změňme vnímání pojmu LDN

Cílem projektu je vedle zlepšení kvality života pacientů dlouhodobá udržitelnost bez externího financování. A také co nejefektivnější využívání prostředků z veřejného zdravotního pojištění. V roce 2022 totiž představovala následná a dlouhodobá péče třetí nejvyšší položku z hlediska nákladů na zdravotní péči. Celkem na ni šlo 76 miliard korun (oproti 35,3 miliardám v roce 2012).

Zavádění paliativní péče přitom může nasměrovat pacienty na nákladově příznivější a zároveň jejich hodnotám více odpovídající služby. Může zkrátit dobu hospitalizace na akutním lůžku, snížit počet rehospitalizací a zvýšit počet překladů z následné do hospicové péče.

„V průzkumu veřejného mínění patří LDN mezi nejméně preferovaná místa k závěru života. Samy organizace si ale přejí změnit vnímání veřejnosti, přejí si zlepšit i vnímání samotného pojmu LDN. Na prvním setkání podpořených organizací jsme se zeptali, co by si přáli, aby si lidé v budoucnu ideálně pod těmito písmeny představili. A nejčastěji to byla L jako lidskost, D jako důstojnost a N jako naslouchání,“ dodává Pochmanová.