Aleš Juchelka: Jak je to doopravdy s návrhem zákona o „rušení kojeneckých ústavů“

    Dne 19. června 2020 jsem si přečetl článek s názvem Dehonestace a dezinformace a vzhledem k tomu, že v použitých citacích zaznívá celá řada jednostranných a zavádějících názorů, tak cítím potřebu zde znovu zopakovat základní fakta dané problematiky.

     

    Především je podstatné uvést na pravou míru premisu o „tažení poslance Juchelky proti kojeneckým ústavům“. O nic takového totiž ve skutečnosti nejde. Návrh zákona, který předkládám, se totiž snaží pouze legitimizovat existující stav. Jde o to, že díky poměrně široké nabídce pěstounů na přechodnou dobu, kteří jsou alternativou kojeneckých ústavů (pozor: nikoliv dlouhodobých pěstounů, kterých je skutečně nedostatek!), nemají kojenecké ústavy v současnosti dost dětí. Z tohoto důvodu začaly mnohé z nich provozovat i činnosti, pro které nebyly zřízeny (například vykonávat sociální služby) – a to bez příslušné registrace. Tím se však dostávají zcela mimo oblast, kde je stát schopen účinně kontrolovat kvalitu jejich služeb.

    Nikdo nepopírá, že tyto služby jsou potřebné a užitečné, ale je třeba vrátit je do sféry, kde funguje jejich kontrola ze strany státu, a proto – nikoliv z důvodu nějakého křížového tažení proti nim – předpokládá můj návrh zákona jejich formální transformaci na jiný právní titul. Koneckonců i v samotném článku je parafrázován názor ředitelky Lukešové, která připouští, že dnes už „kojenecké ústavy de facto neexistují“.

    Druhou věcí, která musím upozornit, je vymezení samotného pojmu „kojenecký ústav“. To je totiž zařízení určené výhradně k péči o miminka bez rodičů, nikoliv k péči o matky s dětmi, kterou argumentuje ředitelka Lukešová. Chceme-li být zcela přesní, zákon č. 372/2011 v paragrafu 43, odst. 2 přesně definuje, kdy je možné poskytnou péči i matkám. Je to pouze „v průběhu těhotenství, je-li z důvodů nepříznivé životní situace ohroženo jejich zdraví“.

    I tento fakt tedy dobře ilustruje výše popsanou skutečnost: kojenecké ústavy dnes velmi často nevykonávají činnosti, pro které byly zřízeny, a pohybují se na hraně existujících zákonů (a jak je vidět, v některých případech i za ní). To potvrzuje oprávněnost požadavku na jejich transformaci. O tom, že tato transformace je velmi dobře možná, svědčí příklad ze Strakonic, kde místní zařízení původně fungovalo jako kojenecký ústav, ale z vlastní inciativy se transformovalo na služby „sociální rehabilitace v pobytové formě“. V této podobě se skvěle stará o matky s dětmi, a přitom působí zcela v mezích zákona a spadá pod dohled odborných institucí působících v této oblasti.

    Protože odborná korekce všech chybných a zjednodušených tvrzení z původního článku by vyžadovala značně větší prostor, než je pro tuto krátkou reakci k dispozici, zastavím se už jen u jednoho argumentu, který se v použitých citátech objevuje. Jedná se o názor, že kojenecké ústavy je třeba zachovat mimo jiné pro týrané děti.

    Toto tvrzení je nejen neoborné, ale ani se nezakládá na pravdě. Týrané děti totiž do kojeneckých ústavů nepatří. Tyto ústavy nejsou k podobné péči určeny, nemají potřebné odborníky ani pro svoji oblast péče a neumějí udělat potřebnou diagnostiku. To ukazuje i komentář Anny Krbcové, tajemnice Asociace Dítě a Rodina:Náš průzkum v minulém roce ukázal, že většina kojeneckých ústavů nesplňuje vyhláškou stanovené požadavky na minimální personální zabezpečení. Komplexní diagnostiku proto provádějí externě, stejně jako by to udělali rodiče.“. Umisťovat sem týrané děti je proti jejich zájmům a potřebám v této mimořádně citlivé situaci. Co tyto děti potřebují nejvíce, to je odborná psychologická či psychiatrická pomoc a co nejrychlejší nalezení citlivé náhradní rodiny, která se osobním přístupem pokusí prožitá traumata zmírnit.  Dovolím si citovat ještě PhDr. Zoru Duškovou, ředitelka Dětského krizového centra:  „Ne všechny týrané děti potřebují zdravotní diagnostiku, potřebná péče je posuzována vždy podle konkrétní situace, nemůžeme je automaticky posílat do ústavní péče. Navíc v případě, kdy je třeba tuto diagnostiku udělat, lze ji běžně zajistit u dětského lékaře nebo v nemocnici.“.

    Taková jsou tedy základní fakta. Pokud má někdo chuť interpretovat je jako „dehonestaci“ či „dezinformace“, je to jeho rozhodnutí. Nic to ale nemění na tom, že návrh zákona vychází ze skutečného stavu a nabízí jeho zlepšení. A pokud projde, zůstanou kojenecké ústavy v transformované podobě i nadále významnou, potřebnou a respektovanou součástí celého systému státní péče.

    Aleš Juchelka