Patálií covidí, co se jen tak nevidí, byla medicína, jak jsme ji znávali poněkud popřiznásilněna a zatažena do hry nemedicínské. Ta je ve svých důsledcích ovšem také o zdraví a přežití. Naše medicína nicméně zvládla celou situaci důstojně a s robustním šarmem. Jsou-li světové cíle celé tlumivé patálie ekologické nebo transregulační, budiž. Lidské zdraví je však podle definice WHO souladem komfortu tělesného, mentálního a sociálního.

Komfort tělesný jsme se v covidí patálii snažili zajistit hojným pobytem doma a na zahrádce, pro nemocné čajem s citrónem či rumem, diskusemi o účinném antivirotiku, v extrémních případech ventilátorem obsluhovaným kvalifikovanými lékaři a šikovnými sestřičkami a všeobecným příslibem vládního boje za neumírání ani ve stáří. Komfort mentální a sociální se ovšem nastaví nepoměrně hůře. I v lokálním blahobytu se jeví nenastaven, možná už i přestaven, dokonce místy nabourán. O virus zajisté tolik nešlo, nejde ani nepůjde

Při bližším pohledu do virtuálního elektronového mikroskopu má virus SARS CoV2 celou řadu komponent – biologickou, epidemiologickou, statistickou, logistickou, klinickou, psychosociální, prognostickou, ekonomickou, politickou, etologickou, ekologickou, forenzní, legislativní, bezpečnostní, strategickou, konspirativní, desinformační, mediální a informační. Informační bych zdůraznil zejména. Koronavirus je také jen polonahá informace utkaná
z RNA. Tak či onak, účel prý světí prostředky. Prostředky jsou zjevně biologicky mírné, sociálně-ekonomicky spíše drsné, každopádně co do chování společnosti etologicky překvapivé.

Podstatné není, co se nám pozemšťanům nečekaně přihodilo a jak občansky statečně, organizačně vlídně a mediálně rozhodně jsme reagovali. Podstatné je, co nám zůstane a přetrvá jako přijatý psychosociální model trvale visícího Damoklova meče.  Klube se jakási chuť nastavit pravidla tak, aby při jakémkoli přeletu jakékoli infekce bylo možno občany zarouškovat, zavřít hranice a operativně znovu vydat přijatý otcovský povel „Do práce a domů!“. Což lid tolik nenaštve při plných supermarketech, levném pivu a hrdosti na virtuální tisíce zachráněných reálným úsilím těch ve službách vlasti. Ovšem také často jen bitvami vysezenými jinými doma u televize, která vše on line popíše a podá instrukce pro další dny.

Vládní rouška, lidu zkouška. Lid se osvědčil. Může zůstat. A tvořivě přispět dovedným šitím roušek rozličných tvarů a barev. Žít ve virubojné víře a mít roušky v šuplíku v pohotovosti, až se opět zavelí. Chrání prý zásadním způsobem zdraví tělesné. Nejsem si tím jist, neboť profukují a netěsní. Nedosahují parametrů plynových masek z bývalých skladů civilní obrany nebo igelitového sáčku přetaženého přes hlavu. Přílišná těsnost ovšem také zabíjí, zase jinak.

Virus prý létá krajem kolem, asi proto se třeba chránit i v lesoparcích a na polích. Bližními je vydechován a pliván, naštěstí jen do vzdálenosti pod dva metry za bezvětří.  S virem se podle národního protilátkového průzkumu setkalo 107 z asi 26 500 testovaných, tedy průměrně 4 promile čili jeden z 250 občanů. Ten je oním nebezpečným virošiřitelem, byť by vyhlížel zdravě.  Nevěda však, kdo to je, podezřelí jsou všichni a lépe zarouškovat všechny. Pod čepcem je ostatně nově, bezpečno a naskýtá se i nová perspektiva, jak říkají tety děvčatům na vdávání. Naše osobní a kolektivní bezpečí mají za vládu i za nás na starost rekrutovaní epidemiologové. V podobné situaci zatím nikdy nebyli, ale přesně vědí, co, jak a na jak dlouho nastavit nebo zastavit. Dva už nám byli v médiích představeni, jejich tváře známe naštěstí ještě z předrouškového období. Stále mám ovšem tendenci více věřit čerstvému vzduchu než roušce, kyslíku více než ministru, imunitě více než vládním opatřením, kapacitě našich nemocnic více než kapacitě Ruslanů, vlastnímu počítání nemocných a mrtvých na covid ve svém okolí více než děsivým zprávám o apokalypse.

Nesporně však včas neodložená rouška, lidu zkouška, podlamuje zdraví mentální. Více než viroregulátorem je psychoregulátorem.  Sociální zdraví navádí nejen do dluhových mantinelů. Jak se ukázalo, podporuje také svépomocné informační služby, dříve nazývané práskačstvím.  Zdravé to není. Nelze ani doporučit pokryteckou celodenní neustálou konzumaci potravin, piva či kouření, tedy činností, při nichž lze být legálně odrouškován.
Na veřejné toaletě ovšem už nikoli. Při přepadení banky, zlatnictví nebo pumpy by naopak mohlo být odrouškování pachatelů čestné a vítané, leč vládní doporučení zde chybí.

Pohříchu však rouška leckde neprospěje ani zdraví tělesnému, za které bojuje. Astmatici, pacienti s chronickým obstrukčním syndromem ani menší děti roušku nijak neoceňují. Rouška možná chrání alergiky více před sezónními pyly, což zatím rouškofilové argumentačně nevyužili.

Všeobecná deklarace lidských práv konstatuje právo na život. Neříká však na jaký. Měla by asi zahrnovat vylepšenou formulaci práva na život důstojný a svobodný. Možná by měla inovativně zahrnout i právo na volné dýchání jako nutnou podmínku onoho práva na život. Nejen akutní hypoxie, ale i ta chronická podkysličenost koná své, a to nejdříve v mozku. Známe to i z dlouhých parlamentních sezení s bránicí nahoře a rouškou na tváři.
Pro jiné viry, než onen covidí, ostatně nebylo ani není celoplošné zarouškování zavedeno.
Mezi viry a virózami jsme vyrostli, docela se s nimi i množíme. Virů je vůkol moc, v tom je občasná moc virů. Nelze však pominout, že při instalaci covidismu jako ideologie viroregulace, legislativních zkratů a strašících pouček se nepochybně vládne snáze.

Ano, znám také onen americký, kompilativní a rychle šitý dubnový odborný článek Jeremy Howarda o prospěšnosti rouškování ve snové společnosti s vysokou „compliance“ (svolností). Naše vlast je v „compliance“ (svolnosti) k pokynům shora i k ubikvitárnímu rouškování fakt světem nedostižná. Uvidíme, nebude-li se cukat, tedy projevovat nízkou „compliance“ (svolnost), při odrouškovávání.

Shrnul bych své povídání takto: Celoplošně zarouškované spoluobčany je třeba v zájmu veřejného i vlastního zdraví zase rychle celoplošně odrouškovat!  Je po představení. Ponechat roušky svobodně jen skutečným rouškofandům jako volitelnou a covidně vydobytou pomůcku k nejisté psychoochraně před nejistým světem.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.