Jan Žaloudík: Když je peněz hodně a málo zároveň

    Ve světě je peněz hodně a málo zároveň. Hodně už proto, že je lze při jisté globální síle „tiskařů“ libě tisknout za cenu papíru, nikoli zlata jako kdysi. Málo proto, že se tyto tiskoviny k mnohým dostatečně nedostanou a k některým skoro vůbec. Ti pak strádají, zlobí se, případně migrují za lepším.

    V českém zdravotnictví, coby drobném odrazu stavu světa, je také právě nyní  peněz hodně i málo zároveň. Hodně už proto, že se v konjunktuře vybírá více na zdravotní dani, kterou jenom ze zvyku nazýváme zdravotním pojištěním. Málo proto, že se k mnohým nedostatnou, jak by bylo potřeba pro reprodukci prostou, případně rozšířenou. Ti si stěžují, zlobí se, případně v naději migrují.

    Od jistého věku už za nocí ubývá snů s romantickou či erotickou tématikou a přibývá snů ryze organizačních, dokonce finančních. Nějak to asi souvisí s manažerskou impotencí. Evidence based analýzy na to nejsou.

    I had a dream …, pravil onehdy Martin Luther King. Imagine all the people …, pěl zase John Lennon. V neposlední řadě jsem onehdy za noci měl i já sen s představou, že jsem od státu právě obdržel do správy něco přes padesát miliard, k nimž se zprvu nehlásil jakoby nikdo, ale záhy všichni.

    Obrátil jsem se z levého boku na pravý, abych na boku levém nerozdával z nečekaně nabytého neuváženě, a počal snít odpovědně, jak postupovat, než se to davově rozpustí nebo darebně přesune někam do neurčita. Také v onom snu již davové bušili na vrata a zazněla ultimáta. Ultimum refugium čili krajní útočiště hledané doma, v noře, na schůzi či v úřadu je vždy defenzívou. Vítězit se dá pouze ofenzívou v plenéru. Nebo jinak řečeno, chybí-li vize, lid strádá a zlobí se. Tož jsem vleže na pravém boku pílil jako snový správce znebespadlých miliard s řešením, než se zase probudím do naší tvrdé reality zatuhlého rosolu.

    Napadlo mě, že část miliard mlčky uschovám do slamníku jako rezervu na horší časy. Částí, že naplním ony natažené dlaně, místy velmi potřebné, někde méně, nejlépe však neplošně. A podstatnou třetí část, že bych vrhl do historické proměny epochy paušálové v onu léta plaše chystanou epochu cenotvorby, konečně tedy do cenění zdravotní péče, jak už i připraveno v CZ-DRG. Nestateční se zatím jen cení nebo cení zuby nebo cenění nevěří. Možná uvěří, spasení stále nerozpoznávajíce, až si sami sáhnou do otevřených krvavých ran léta křižovaného systému.

    Naopak vzkříšení bývá fajn a nemělo by se propást. Jistě také něco stojí. Přinejmenším se musí protrpět, než k resuscitaci dojde. Toho se bojí ti, kteří by po nějakou dobu nerostli, že už přerostli. Bojí se však i ti v růstu zaražení, kteří by nějakou dobu rostli, že stejně neporostou a bude s nimi erárem vyšplouchnuto, jak se ve vlasti stává. Ti, kteří na tom budou růstově zhruba stejně, se bojí také, že se pro ně vlastně nic nezmění, ale opět s tím nějak přibude nejistot a administrativy, jak se také ve vlasti stává. Kolektivní strach z novinek tedy možná zahodí historickou příležitost narovnat třicetileté distorze a malformace a pokročit k rozvinutému kapitalismu, aby byl jednou kapitál i průběžně na omítky, opravy, instalace a inovace ve světě bez škemrání a dotací.

    Protože onen rozdíl mezi paušálem a ceněním, tedy systémový deficit, je prý někde mezi 10 až 30 miliardami korun, je konečně příležitost dějinný přechod zmáknout. Příležitost asi nadlouho poslední. Nekonečný brexit za dveřmi, známky nerůstu našeho ekonoprotektora za západní hranicí, západo-východní obchodní války, diplomatická ochlazení a globální oteplení, to vše mnoho nadějí na další růst neposkytuje. Už jedna strana u nás dojela na promarněné příležitosti. Bylo by škoda, kdyby na ně dojela také celá širaka strana maja radnaja, byť jen v segmentu zdravotnictví.

    Jeho zánikem jistě hrozit nemožno. Mnozí starší jsme ještě školeni i za kritického a válečného stavu rozvinout praporní a plukovní obvaziště i polní pohyblivé nemocnice s uspokojivou péčí a na zdravém vzduchu. Lid fakt strašit netřeba. Naše molochovitě vstřícné zdravotnictví je nabídkou stále ještě na cestě vzhůru a v první půlce eurožebříčků.

    Nanebevzetí však čeká jen ty, kteří pochopí, že je třeba tuto zřejmě poslední příležitost konstruktivně uchopit a řešit aktuální přebytek i nedostatek peněz zároveň. Zdraví je hlavně o rovnováze. Nerovnováhy pokašlávajícího zdravotnictví lze pořád ještě srovnat. Rozumem a akcí. Peníze jako tiskoviny jsou pouhým hořlavým nástrojem. Frajeři jimi mění svět, furianti si jimi zapalují cigaretu nebo je plácají primášům na čelo, nefrajeři na nich sedí nebo je ponechají molům, plísním a bankohrám.

    Probuzení ze sna však bývá různé. To podle toho, zda se sen zohlední. I had a dream. Nebo také I had a nightmare. Uvidíme.

    Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.