Jana Petrenko: Náhradní mateřství – kde je poptávka, bude taky nabídka

    Začátkem srpna 2009 nečekaně přistála na stole ministryně zdravotnictví Juráskové paragrafová forma zákona o náhradním mateřství. Překvapivé na tom bylo to, že celý zákon byl vytvořen na pokyn ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové bez spolupráce s ministerstvem zdravotnictví – alespoň se k tomu na MZ nikdo nehlásil. Pro etickou komisi Ministerstva zdravotnictví jsem tehdy vypracovala přehled historie náhradního mateřství a popsala problémy, které s ním byly spojené zejména v USA.

     

    O 14 dní později, 2. září, jsme – ministryně Dana Jurásková, MUDr. Petr Hach, tehdejší předseda etické komise, a já – putovali na první otevřenou diskusi o náhradním mateřství. To, že opět moderní medicína předběhla legislativu, nebylo nic nového, ale náhradní mateřství je téma, do kterého se nikomu moc nechtělo. Pokud si pamatuji, byly to spíš osobní pocity než diskuse o problémech, které se v Česku zatím moc neobjevovaly v hledáčku médií. Někdo ohlásil, že se tady náhradní mateřství domlouvá spíše na parkovišti supermarketu než u právníka, a že se za to platí „obrovské sumy“ – to byly snad jediné konkrétní informace. A že, co není zakázáno, je povoleno, platí nejen v České republice. Mou rolí bylo vysvětlit základních pojmy a podat stručný přehled vývoje v USA.

    Gestational surrogacy: in vitro embryo se vloží do dělohy ženy, která může, nebo nemusí být geneticky příbuzná k dítěti.

    Více než sto let bylo umělé oplodnění považováno za řešení „mužské neplodnosti“, které umožňovalo manželům zplodit vlastní potomky a udržet rodinu pohromadě. Umělé oplodnění dárcem, ne manželem, bylo udržováno jako tajemství, o kterém se manželé nesvěřovali ani příbuzným, nebo dětem, aby se zachovávala fikce biologického následnictví. To hrálo hlavně roli při dělení dědictví.

    První veřejný dokument v USA je až z roku 1976, kdy právník Noel Keane vytvořil formální dohodu mezi manželskou dvojicí a náhradní matkou. Hned na to se začalo rozvíjet obchodování s náhradním mateřstvím jako s řešením ženské neplodnosti. Zprostředkovatelé hledali ženy ochotné se nechat oplodnit spermiemi manžela neplodné manželky. Všechno vznikalo tajně a diskrétně za spolupráce právníků a gynekologů, bez toho, aby – kromě účastníků těchto transakcí – někdo věděl o sumách, které se za tyto služby platily, a to podle americké zásady „když se musíš ptát na cenu, nemůžeš si to dovolit“.

    Až v roce 1986 se náhradní mateřství dostalo na první stránky médií, a hlavně tabloidů případem Baby M. Vdaná matka dvou dětí Mary Beth Whiteheadová z New Jersey souhlasila s oplodněním spermiemi Williama Sterna z New Yorku za sumu 10 000 dolarů. Když se holčička narodila, Mary Bethová prohlásila, že je to její dítě a že odevzdat ho otci a jeho manželce ji připadá jako ho prodat. V jednom interview ovšem připustila, že souhlasila s těhotenstvím, protože chtěla pomoci bezdětným manželům a současně zlepšit finanční situaci své rodiny. Soudní spory skončily až u nejvyššího soudu státu New Jersey. Sága Baby M měla všechno, po čem prahnou tabloidy: bohatí bezdětní manželé z New Yorku s vysoce placenými právníky a chudá rodina v New Jersey. Soudce nakonec rozhodnul v prospěch Sternových, ale s tím, že Mary Beth Whiteheadová je legální matkou s právem svou dceru navštěvovat. Stálo ji to manželství, které nevydrželo táhnoucí se spory, publicitu a stress tím způsobený. Když o tom mluvila později, řekla, že byla velice naivní a na obou stranách se díky nezkušenosti udělalo hodně chyb. Jiná náhradní matka v novinovém interview řekla, že to udělala hlavně proto, že bude mít poprvé v živote zdravotní péči a potřebuje si přivydělat pro své děti. Veřejné mínění bylo rozděleno hlavně podle ekonomické příslušnosti oponentů a proponentů. Bohatí versus chudí. Důležitým následkem bylo, že se politici nemohli tvářit, že neexistují problémy s náhradním mateřstvím.

    V roce 1989 Americká právní komora připravila dva návrhy alternativních právních modelů, podle kterých by se mohly inspirovat jednotlivé státy při přípravě svých zákonů. První, který legalizuje smlouvu a soudní vymahatelnost náhradního mateřství. Druhá alternativa – zakazuje vymáhání smlouvy, kde je matka placena za těhotenství a pak nucena se vzdát jakéhokoliv rodičovského práva.

    První reagoval stát Michigan, kde se zprostředkování náhradního mateřství považuje za trestní čin s pokutou 50 tisíc dolarů a pěti lety vězení. S podobnými zákony přišly Florida, Louisiana, Nebraska a Kentucky. Dodnes neexistuje jeden federální zákon, ale každý stát si určuje svoje pravidla.

    Když si to někdo může finančně dovolit a v jeho státě je riskantní uzavírat smlouvu na náhradní mateřství, odjede do jiného státu a vrátí se po porodu s vlastním adoptovaným dítětem. Nejvstřícnější je stát Kalifornie, kde se celebrity, nebo rádoby celebrity zviditelňují v mediích zprávami o očekávaném dítěti případně i náhradní matce.

    Když se v sedmdesátých létech objevily dohody na náhradní mateřství, byla to především snaha pomoci bezdětným příbuzným nebo známým, kteří se chtěli vzájemně podpořit. Šlo hlavně o střední a nižší třídu. Jakmile se zavedly platby náhradní matce, změnilo se demografické složení – většina dvojic využívajících náhradní mateřství jsou bohatí z vyšší střední třídy, zatímco většina náhradních matek je z dělnického prostředí.

    Stal se z toho obchod, kde náhradní matka je jenom poskytovatelkou služby, jako u každého jiného „servisu“. Objevily se zprostředkovatelské agentury nabízející své služby na internetu. Nejznámější z nich Center for Surrogate Parenting (CSP) odhaduje, že nejnižší cena umělého oplodnění náhradní matky je kolem šedesáti tisíc dolarů, z čehož je 15 tisíc za čas a strádání během těhotenství. Když to zprostředkuje CSP, stojí to ještě dalších 20 tisíc. Agentura se postará o smlouvy a kontrolu životosprávy náhradní matky po dobu těhotenství. Zprostředkovatelské centra podrobují ženy, nabízející se k náhradnímu mateřství, psychologickým testům a zkoumají jejích zdravotní historii jako: těhotenství nebo potraty v minulosti, onemocnění, která by mohla těhotenství ovlivnit, jestli bere nějaké léky, kouření, alkohol, drogy, důvod pro náhradní mateřství, rodinné zázemí, a další detaily ze života. Tohle všechno centra dělají, aby se vyhnula potenciálnímu riziku astronomických nákladů spojených s právními spory, jakými si prošli  Sternovi a Mary Beth Whiteheadová.

    Případy nepovedeného náhradního mateřství jsou i nadále mediální senzací. V roce 2014 to byla manželská dvojice z Austrálie, která pobouřila morálku a etiku většiny Australanů. V New South Wales jsou zakázány smlouvy na náhradní mateřství v zahraničí, hlavně v Thajsku, kde je cena náhradní matky velice nízká. Chudá thajská matka dvou dětí souhlasila s náhradním mateřstvím za 16 000 australských dolarů. Narodila se dvojčata. Zdravá holčička a chlapeček s Downovým syndromem a srdeční vadou. Australští manželé si vzali domů zdravou holčičku a chlapečka nechali náhradní matce, která neměla prostředky na jeho péči. Skončilo to veřejnou sbírkou na péči a otevřelo další veřejnou diskusi o náhradním mateřství.

    O dva roky později se v Austrálii opět rozvířila mediální diskuse o náhradním mateřství, když mladá náhradní matka odmítla odevzdat dítě manželům, pokud ji nezaplatí slíbené výlohy spojené s těhotenstvím.  V Austrálii se náhradním matkám smí hradit jenom zdůvodnitelné výlohy spojené s mateřstvím, ale ne odměna za těhotenství. Tento případ také skončil právními spory a pastvou pro média a mladá žena odevzdala dítě rodičům teprve až ji zaplatili, co slíbili, plus náklady na právníky. Co údajně začalo dobrým úmyslem pomoci bezdětným manželům, skončilo opět diskusí, jak se vypořádat s etickými a morálními problémy, které medicína v tomto případě neřeší.

    Podle statistiky z průzkumu v roce 2017 Itálie, Francie, Španělsko a Německo zakazují jakoukoliv formu náhradního mateřství. Irsko, Holandsko, Belgie a Česko nemá legislativu o náhradním mateřství. Portugalsko a Británie rozeznávají altruistické náhradní mateřství jako pomoc při zdravotních problémech. Ukrajina má nejvolnější zákony a nejnižší ceny. Tudíž nejvíce zájemců jezdí zrovna na Ukrajinu, i když pak můžou čelit problémům s dovozem dětí do své země.

    Z diskuse, která se u nás vyvinula onoho 2. září 2009, bylo evidentní, že kritizovat dokážou všichni, ale nikoho nenapadlo nějaké řešení. Technické řešení umělého oplodnění nebere v úvahu psychologii, genetiku a trauma pro všechny účastníky v případě komplikací. Hlavně když je doprovázeno značně vysokou peněžní platbou. Cena je teď v Česku, údajně, kolem půl milionu. Myslím, že obchod uzavíraný na parkovišti supermarketu, s sebou nese mnohem větší riziko než smlouva, i když nepodpořená legislativou.

    Moderní medicína za posledních pár desetiletí postupuje vpřed tak rychle, že se legislativa často tvoří až když ji nastanou komplikace a mediální skandály. Můj osobní závěr tehdy i dnes je stejný: pokud je poptávka po náhradním mateřství, bude i nabídka.

    Jana Petrenko