Přečetl jsem si komentář Jany Petrenko „Co chtějí lékárníci?“ a jako lékárník jsem zmaten. Autorka ve svém komentáři smíchala do jednoho hrnce, co jí zrovna z lékárenství vytanulo na mysli, stejně jako když pejsek s kočičkou vařili svůj pověstný dort.
Od faktu, že na benzínové pumpě nemohla sehnat aspirin, se volným řetězením odpichuje k dalším úvahám o lékárenství. Hned na úvod tedy připomeňme, že tzv. vyhrazené léky lze v naší zemi koupit u jakéhokoliv mimolékárenského prodejce, který má zájem je prodávat. To, zda bude konkrétní přípravek registrován jako vyhrazený lék, je zcela v pravomoci registrační autority, tzn. Státního ústavu pro kontrolu léčiv a na toto rozhodování nemá lékárnická komora žádný vliv.
Co se týče autorčina nahození, že neví, zda lékárnická komora snad požaduje systém státních lékáren, lze snad pouze dodat, že mezi dvěma pomyslnými póly, tj. systémem státním a systémem bez vymahatelných pravidel a regulace (kam autor tohoto příspěvku řadí i naše české lékárenství) existuje celá řada lékárenských systémů, které s určitou mírou rozumné regulace dosahují lépe prioritních cílů, zejména zajistit a poskytnout pacientům potřebné léky na celém území státu za stejných, nediskriminačních, podmínek.
K povzdechu „o chození pro vakcíny“ je nutné uvést, že v žádném případě nejde o výmysl a lobbing lékárnické komory, ale o povinnou implementaci unijní protipadělkové legislativy, která se bude aplikovat od 9. února 2019 na celém území Evropské unie stejně. Nikdo z protestujících zatím neuvedl, že v případě rozumné domluvy lékařských ambulancí s jakoukoliv lékárnou v jejich okolí nebude muset žádný pacient běhat s receptem a vakcínou tam a zpátky. Stačí, když si ambulance vyzvedne z lékárny potřebné vakcíny předem na žádanku a při návštěvě pacienta dojde rovnou k aplikaci. To je celá věda.
Na druhé straně je s podivem, že zatímco autorka oroduje za domněle postižené „vakcínymilovné“ pacienty, tak vůbec nezmiňuje mnoho a mnoho pacientů, kteří se pravidelně vydávají na štreky v řádu desítek kilometrů jen proto, aby si vyzvedli své chronicky užívané léky, pro něž se u nás zaužil terminus technicus „centrové“. Že jejich návštěva v léčebném centru často nespočívá v ničem jiném, než ve vyzvednutí léku na další období, to je známý fakt. Co brání tomu, aby si takový pacient v éře elektronických receptů vyzvedl svůj lék v jakékoliv lékárně dle své vlastní volby? Tím skutečným důvodem je systém, v kterém si stát fakticky zastropuje počet pacientů, kteří se k určitým lékům dostanou, bez ohledu na to, kolik jich opravdu je a také systém, v kterém zcela absurdně někteří zdravotníci, v případě „centrových“ léků to jsou nemocniční lékárníci, pracují zadarmo, tzn. bez jakékoliv úhrady své práce ze strany zdravotních pojišťoven. Pokud tedy autorka operuje USA, bylo by namístě se zeptat některého amerického lékárníka, zda své služby a znalosti (tedy např. autorkou zmíněnou donášku léků) poskytuje zadarmo, bez toho aniž by mu za ně někdo zaplatil.
O navrženém emergentním systému dodávek léků toho kromě základních publikovaných tezí mnoho nevíme. Vzhledem k tomu, že čerpá inspiraci ze slovenského modelu, který byl aktuálně napaden na úrovni EU jako odporující evropské legislativě, je otázkou, zda tento model vůbec bude uveden do praxe. Jako lékárník ovšem nechápu, že zatímco výrobci, distributoři a lékárny povinně státu hlásí moře informací o pohybu léků, tak z těchto informací stát zjevně není schopen zjistit, co je příčinou nedostupnosti konkrétních léků, zda výpadek ve výrobě, dovoz malého množství nebo naopak vývoz velkého množství. Cítím zde ale také určitý ostych přiznat si, že Česká republika se postupem času dostala do pozice velmi malé země s velmi nízkými cenami léků. Z pohledu každého výrobce léků je takový zákazník až na chvostu jeho priorit, obzvlášť v současné situaci, kdy je celosvětově poptávka po lécích vyšší než nabídka.
S agresivní rétorikou lékárnické komory vůči státu lze jistě polemizovat. Na druhou stranu je fakt, že vstřícný, nekonfliktní přístup, předkládání čísel a tabulek, apely a racionální argumentace za mnoho let zpět k mnoha výsledkům z pohledu lékárníků nevedly. V mediální době je to tak, že kdo si hlasitě nestěžuje, ten se má asi dobře. Ve skutečnosti je sektor lékárenství jako ta příslovečná kráva, kterou sedlák odnaučoval krmení. Už, už se mu to povedlo – ale jak to dopadlo, všichni víme.
PharmDr. Kamil Hrubý
