Jana Petrenko: Svět šediví, Češi mládnou…

    Svět šediví, Češi mládnou…. Anebo aspoň tak by to mohlo vypadat, když člověk pozoruje s jak bohorovným klidem se v Čechách přijímá fakt, že se prodlužuje průměrná délka života obyvatelstva díky moderní medicíně a spolu s ní rostou náklady na zdravotnictví. Zatímco v mnoha vyspělých zemích se už několik desítek let bubnuje na poplach kvůli stárnutí obyvatelstva, v Čechách ta příprava vypadá docela ležérně.

     

    Už v prvním termínu svého prezidentování od roku 1993, prezident Clinton ustanovil v Bílém domě komisi pro stárnutí, která měla za úkol vypracovat národní plán „Blueprint for aging“, stejně tak jak už fungoval Výbor pro stárnutí v americkém senátu. Občané Ameriky ve středním věku se připravovali na to, jak důstojně přežít důchod a stáří. O čtvrt století později se tady v Čechách jenom konstatuje, že se navyšuje průměrná délka života, ale nemám dojem, že by to někoho příliš vzrušovalo kromě toho, že to stojí čím dál tím víc peněz. A hlavní otázkou je kdo a jak by měl financovat navyšující se potřeby stárnoucí populace.

    V dubnu 2002 Spojené národy na 2.světovém kongresu o stárnutí v Madridu vyjádřily vzrůstající obavy nad rychlostí a rozsahem světového stárnutí a připravily plán, který obsahoval 120 doporučení klíčové důležitosti pro vypořádání se s tímto narůstajícím problémem. Není to jenom otázka dožití se vysokého věku a jeho ekonomického dopadu, ale také vytvoření podpůrných podmínek, aby byl vysoký věk důstojný.

    Na setkání funkcionářů Svazu důchodců ČR 19.6.2008 v Hradci Králové v Novém Adalbertinu padla šokující poznámka: „Ti mladí by chtěli, abychom všichni tiše umřeli a nepřekáželi tady.“ Přítomni smutně přikyvovali a nikdo už ani neřekl, že jednou na ně taky dojde a budou na jejich místě. Ve výčtu obvyklých problémů se jenom zkonstatuje, že je nedostatek možností péče o starší lidi a není to jenom zdravotnický problém, ale také sociální problém. Většina důchodců si ze svého důchodu nemůže dovolit turistiku nebo nějaké společenské zájmy anebo se pravidelně scházet se známými v kavárnách, protože jim na to nezbývají peníze. Na schůzi Svazu důchodců padnul výčet faktů, že šetřit nebylo za socializmu z čeho, co bylo našetřeno, zlikvidovala výměna peněz, připojištění na ošetřovatelskou péči neexistuje a jak se s tím všichni za pár let vypořádáme?

    Svaz důchodců se sice snaží vykonávat společenské aktivity, ale kolik je starých lidí opuštěných ve svých bytech čekající na to, kdy jim jejich děti nebo vnoučata zavolají a co s nimi, když už nebudou schopni se o sebe starat? Kam s babičkou nebo dědečkem? Kromě toho ti čerství důchodci, co teď jdou do důchodu a budou potřebovat péči v nějakém sociálním zařízení, nebudou tiše ležet v koutě a „nikoho neotravovat“. Tito důchodci se budou dožadovat, aby je někdo vykoupal nejenom jednou týdně, ale každý den, protože jsou na to zvyklí. Budou chtít od personálu, aby jim přečetl smsku od vnučky, která je ochotna tímto způsobem s nimi komunikovat, budou potřebovat, aby jim někdo tu smsku vyťukal, když nejsou jejich revmatické prsty dost ohebné. Budeme potřebovat sanitáře a personál, na které zatím nejsme zvyklí a pojišťovna je neplatí. Konstatování, že není dost zdravotních sester ani v nemocnicích, a ne aby ještě podle stávajících předpisů, jenom ony mohly podávat, nebo dohlížet na to, jestli člověk s Alzheimerem v sociálním zařízení bere správně své léky, problém nevyřeší. A pak je tady ten základní věc, že to není jenom problém pojišťoven a Ministerstva zdravotnictví, ale také problém Ministerstva práce a sociálních věcí. Obě ministerstva se měla už léta na stárnutí obyvatelstva společně připravovat. Vzdor tomu že jsou v Praze fyzicky jenom pár kroků od sebe, by podle mých zkušeností z minulosti mohly být na jiných kontinentech.

    Zažili jsme všichni za poslední léta „konstatovací“ semináře a konference kde se velice erudovaně v powerpointových prezentacích přednesl dlouhý seznam problémů, občas dokonce i návrhy zajímavých řešení, ale čas plyne a problémy se spíše zvětšují. Lidi si to vlastně zavinili sami, že žijí tak dlouho. Snad by pražská radnice měla místo vládní čtvrti v Letňanech, nebo Malešicích uvažovat o satelitní vesnici pro důstojné stáří.

    Ne všichni, žel i včetně mě, budeme mít takové štěstí, jak měl můj bývalý kolega Mark Bogny, který slovy známé komediální postavy z amerického seriálu „Všechno v rodině“, komentoval úmrtí svého kamaráda: „Usnul zdravý, nic mu nebylo a ráno se vzbudil mrtvý.“ Pro většinu lidí, co takové štěstí nemají, bychom měli začít vymýšlet slušný a důstojný systém, kde stáří není na obtíž.

    Jana Petrenko

    Sdílejte
    Předchozí článekLitoměřice a ti druzí… aneb křivda, o které se nemluví
    Další článekProfesor Fiala bez vize a bez noblesy
    Jana Petrenko
    Jana Petrenko je zakladatelkou a ředitelkou Koalice pro zdraví, obecně prospěšné společnosti, která zastřešuje přes 70 pacientských organizací. Koalice vytváří platformu pro dialog mezi jednotlivci i skupinami, poskytuje servisní službu pacientským organizacím a účastní se mj. práce pacientské rady ve VZP.