Uprchlíci představují menší zdravotní riziko než čeští turisté

Nebezpečí pro zdraví populace nehrozí ani tak od migrantů, jako od Čechů - cestovatelů, kteří podceňují rizika nemocí, jež mohou zavléci do naší země. Foto: Kolář ZD

Krvácivé horečky, jako ebola, dengue nebo chikungunya, zika, MERS, SARS nebo třeba břišní tyfus či tuberkulóza, to všechno jsou onemocnění, která do Česka mohou přivézt se svých cest čeští občané a ohrozit tak své okolí. Pro celou populaci znamenají mnohem větší ohrožení než mediálně viditelnější uprchlíci, kteří bývají často spojováni právě s rizikem šíření infekčních chorob. Ukazují to data i zkušenosti českých expertů a expertek na infekční onemocnění. „Importované exotické choroby potenciálně hrozí každému. Větší riziko importu chorob je ale spojeno s cestováním, nikoliv s imigranty,“ popisuje František Stejskal, předseda Sekce tropického a cestovního lékařství Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP, který působí na I. infekční klinice 2. LF UK a Nemocnice Na Bulovce.

 

Podle Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO) každoročně cestuje, tedy pobývá v jiné zemi, více než jedna miliarda lidí. Zhruba jedna desetina cestovatelů se pak vydává z rozvinutých zemí světa do rozvojových. Všichni tito lidé se po návrat z cest mohou stát zdroj infekce pro své okolí. „Velká mediální pozornost se věnuje migrantům a možným zdravotním rizikům, která mohou přinášet, ale o zcela reálných rizicích, která znamenají turisté a cestovatelé, se prakticky nemluví,“ upozorňuje odborník. Nejen, že je migrantů v pohybu výrazně méně než cestovatelů, ale hlavně možná zdravotní rizika s nimi spojená jsou známa a existují jasná pravidla ze strany úřadů i systému zdravotnické péče, jak je minimalizovat. V případě cestovatelů je největší díl odpovědnosti na samotných jednotlivcích, což je samo o sobě rizikem. „Od cestovatelů, kteří vyráží do ciziny po zdravotní stránce nedostatečně připraveni a v zahraničí riziko získání nákazy nebo nosičství značně podceňují, reálně hrozí možnost zavlečení infekce do České republiky. Tato skupina spoluobčanů, na rozdíl od imigrantů, strach domácí populace nevyvolává, i když by mohla,“ vysvětluje docent Rastislav Maďar, prezident Fóra infekční, tropické a cestovní medicíny, a odborný garant sítě Center očkování a cestovní medicíny Avenier.

Žádná panika, raději ověřené informace

V případě České republiky jak nelegálně pobývající migranti, tak žadatelé o azyl, absolvují vstupní screening. Podle informací hlavního hygienika ČR Vladimíra Valenty jde u nelegálně pobývajících osob o RTG snímek plic, vyšetření stolice a vyšetření na syfilis, u dětí pak o očkování. U žadatelů o azyl, u nichž je předpoklad, že budou v Česku pobývat dlouhodobě a budou v kontaktu s běžnou populací, je pak vyšetření rozšířeno na infekční hepatitidy, dětskou přenosnou obrnu, parazitární choroby a další. Sleduje se také jejich cestovatelská a epidemiologická anamnéza. U cestovatelů, kteří se vrací ze zemí, kde se běžně vyskytují infekční choroby, které jsou pro českou populaci „exotické“ se ale žádná taková vyšetření preventivně neprovádí. Dokonce se může stát, že cestoval, u kterého se po návratu objeví zdravotní problémy, vůbec svého lékaře neinformuje o pobytu v rizikové oblasti.

„Zavlečení exotických infekčních chorob do Česka je reálné, byť nepříliš pravděpodobné. Je možné, že se cestovatel navrátí v inkubační době a jeho nemoc se projeví až po návratu. Proto je potřeba, aby veřejnost měla určité povědomí o infekčních chorobách a nepodléhala zbytečné panice,“ upozorňuje Hana Roháčová, primářka Klinika infekčních, parazitárních a tropických nemocí Nemocnice na Bulovce v Praze. Současná migrační vlna ale nepředstavuje v Česku reálné riziko z hlediska šíření infekčních onemocnění. „Nejsme v ohrožení. Rozhodně nechci říct, že migrační vlna povede k zavlečení vysoce nebezpečné nákazy,“ dodává lékařka.

Malárie, horečka dengue i břišní tyfus, to jsou „suvenýry cest“

Situace, kdy český cestovatel dorazí domů i s některou z infekčních chorob a ohrozí své okolí, není nijak nereálná. „Edukace občanů i lékařů v oblasti infekčních onemocnění, a to jak nových, mediálně zajímavých, tak klasických, je neustále třeba,“ je přesvědčený profesor Štěpán Svačina, předseda České lékařské společnosti JEP. Příkladem zavlečení infekce je více než 200 případů spalniček v roce 2014, kdy naprostá většina nemocných bydlela v okolí Ústí nad Labem. „Zdrojem této nákazy byl turista, který se vrátil z Indie, nikoliv imigrant,“ shrnuje Stejskal s tím, že zdravotní rizika spojená s migrací jsou známá, v případě cestování, ať už za studiem, prací nebo dovolenou, ale bývají rizika často podceňovaná. Příkladem je malárie, která patří k vůbec nejčastějším infekčním chorobám, jež si čeští občané přiváží domů z cest. „Podle našich statistik více než 60 % případů malárie u českých pacientů připadalo na tropickou malárii importovanou ze zemí subsaharské Afriky. Zarážející ale je, že i do oblastí, kde se vyskytuje tato potenciálně smrtelná malárie, lidé cestují bez antimalarik a potřebné profylaxe,“ upozorňuje specialista na infekční onemocnění. Naštěstí žádný ze sledovaných českých pacientů nakažených malárií nezemřel, ale u všech byla nezbytná dlouhá hospitalizace, často s pobytem na jednotce intenzivní péče.

Mezi časté importované nákazy patří vedle malárie, také krvácivé horečky, jako horečka dengue či chikungunya, hepatitidy nebo břišní tyfus. Vzhledem ke snadné dostupnosti prakticky jakéhokoliv místa na světě ale může dojít i k importu tzv. vysoce nebezpečných nákaz, mezi které patří například ebola, krvácivá horečka Lassa, MERS, SARS či multirezistentní tuberkulóza. Vysoce nebezpečná nákazy i přes rozdílné původce a odlišný způsob přenosu spojuje vysoká úmrtnost (10 až 90 %), nebezpečí šíření v populaci, kdy dochází k mezilidskému přenosu infekce, a zároveň značně omezené léčebné možnosti. Už jen vyslovení podezření na některou z vysoce nebezpečných nákaz znamená spuštění celého souboru opatření, které mají za cíl jediné – zabránit možnému šíření infekce a řádnou léčbu za přísné izolace. „Ve chvíli, kdy je nemocný umístěn do izolační jednotky, je omezen na svých právech, aby neohrožoval okolí a to do té doby, než se uzdraví nebo je diagnóza vyloučena,“ shrnuje primářka Roháčová.

Zika nepředstavuje v Česku nebezpečí

Infekční onemocnění přitom provází lidstvo od nepaměti. Například spalničky, které se dnes znovu stále častěji vyskytují, byly popsány už ve starověkém Egyptě. „Původce infekčních onemocnění je živý a proměnlivý, proto se dobře dokáže přizpůsobit situaci, aby přežil a zároveň se dál šířil. Přesto se znovu a znovu objevuje u veřejnosti překvapení, že se opět objevily „nové“ infekční choroby,“ vysvětluje docentka Vilma Marešová, která působí na I. infekční klinice 2. LF UK a Nemocnice Na Bulovce. Příkladem zdánlivě nového infekčního onemocnění je zika, jehož původce je ale znám od konce 40. let 20. století.

Virus zika se ale po desítky let objevoval zejména v Tichomoří, případně některých afrických státech a vzhledem k tomu, že obvykle vyvolával příznaky podobné chřipce, nebyla mu věnována přílišná pozornost. To se ale změnilo v okamžiku, kdy začal výrazně růst počet mikrocefalií a neonatálních transformací u novorozenců v Brazílii, která nyní eviduje více než 5 tisíc takto poškozených dětí. „Vztah mezi virem zika a mikrocefalií zatím nebyl prokázán, ale je silně předpokládán,“ vysvětluje Alena Šteflová, ředitelka české kanceláře WHO. V současnosti probíhá další výzkum, který je dle WHO třeba ještě zintenzivnit a například se zaměřit na historii viru, jeho různé kmeny a zkoumat virus také v zemích, kde nebyly pozorovány případy mikrocefalie. K cílům WHO pak patří také lepší diagnostika, zlepšení informovanosti veřejnosti i regulace vektorů, tedy komárů rodu Aedes, konkrétně druhy A. aegypti a A. albopictus. Ani jeden z nich se nevyskytuje v České republice. Tito komáři ale byli hlášeni například v Řecku, Chorvatsku, Francii nebo Rusku.

Zika ale i přes značnou mediální pozornost nepatří mezi vysoce rizikové nákazy, a to mimo jiné díky svému obvykle mírnému průběhu a také tomu, že k infekci je obvykle třeba vektor v podobě komárů. Jisté riziko v Česku představuje možnost šíření infekce pohlavním stykem. V současnosti jsou u nás potvrzené tři případy tohoto onemocnění, kdy byla infekce přivezena z Dominikánské republiky a Martiniku. „Klinických stav těchto nemocných nevyžaduje žádná zvláštní patření. Zika nepatří mezi vysoce nebezpečné nákazy. Problém je ale možná souvislost s postižením nervového systému, a to jak u plodu, tak u dětí i dospělých, proto je viru věnovaná taková pozornost. Tento virus je znám dlouhou dobu, ale nebyl intenzivně zkoumán, protože onemocnění obvykle probíhá mírnou formou. Je ale pravděpodobné, že se vir nyní změnil, což se nyní zkoumá,“ doplňuje primářka Roháčová.

Čím více informací lékař má, tím lépe

Nedávný pobyt v zahraničí a to zejména v rozvojových zemích, by měl patřit k základním informacím, které o sobě pacient sdělí svému lékaři. Stejně tak by se lékaři měli sami aktivně ptát svých pacientů, zda nepobývali v zahraničí a nemohli se setkat s některou z nebezpečných infekčních chorob. „Bohužel se stává, že se lidé vrátí z rizikové oblasti, je jim špatně, ale svého lékaře vůbec neinformují. Ten pokud se cíleně neptá, tak se tuto zásadní informaci nedozví. Mezitím ale do kontaktu s nemocným přišly další osoby, které mohou být v ohrožení, a ztrácí se drahocenný čas,“ přibližuje lékařka a přidává příklady z praxe. V loňském roce došlo k situaci, kdy se náhle zhoršil zdravotní stav člověka, který se vrátil ze Saudské Arábie. Teprve v sanitce záchranářům oznámil, že pobýval v rizikové oblasti. V tu chvíli se ale již zdravotníci nemohli chránit. Mnohem bizarnější je případ muže, který se vracel z oblasti, kde se vyskytl MERS a bylo mu špatně už během letu. Zavolal partnerce, která zalarmovala zdravotníky, a ti spustili systém nezbytných opatření. Nakonec ale muž došel k závěru, že je unavený z letu, nikoliv nemocný, a odjel domů taxíkem.

Ludmila Hamplová