Držet se při jídle zkrátka je projevem silné vůle a kdo nedrží dietu, nežije zdravě. Podváhu stačí vyřešit dodáním živin. Děti nemohou mít poruchy příjmu potravy. I to jsou mýty, které běžně kolují mezi laickou, ale i odbornou veřejností. Pacienti s poruchami příjmu potravy tak často zůstávají bez pomoci. Své problémy skrývají, a tak si okolí často ničeho nevšimne, dokud stav nemocného není opravdu kritický. Ani návštěva lékaře nemusí spolehlivě odhalit, co přesně je trápí, a tak mohou propadat zdravotnickým systémem, aniž by byli správně léčeni. Poruchy příjmu potravy neznamenají jen to, že nemocný nejí a ztrácí na váze. Jeho tělu chybí potřebné živiny a postupně přestává pracovat, až selže úplně. V krajních případech pak nemocný umírá.
„I když naši pacienti potřebují psychiatrickou léčbu, často jsou hospitalizováni v rámci somatických oborů. Týká se to zejména dětí,“ popisuje profesorka Hana Papežová, vedoucí lékařka Centra pro léčbu poruch příjmu potravy Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Pod označením poruchy příjmu potravy se skrývá hned několik psychických onemocnění, asi „nejznámější“ anorexie a bulimie, také záchvatovité přejídání, pojídání nejedlých látek i emoční porucha spojená s odmítáním jídla a další. Jde o celou řadu potíží, které často zůstávají nediagnostikovány. Velmi pravděpodobně je tak nemocných víc, než kolik uvádí statistiky. V roce 2013 bylo v Česku diagnostikováno 1 364 nových případů poruch příjmů potravy. Před dvěma lety u nás žilo celkem 3 824 pacientů s těmito onemocněními, drtivou většinu z nich tvořily ženy a méně než desetina byli muži. Nemocných ve věku do 14 let pak bylo 272, což je pro představu deset školních tříd. Ve skutečnosti je jich ale víc.
To dítě nic nejí, paní doktorko
Právě dětští pacienti mohou snadno unikat pozornosti rodičů i lékařů. Platí to zejména o období relativního růstového klidu, kdy se nezvyšuje tělesná výška dítěte a ani se nemusí výrazně měnit jeho váha. „Děti jen obtížně vyjadřují nespokojenost se svým tělem i své emoce. Častější jsou u nich somatické potíže, například bolest hlavy nebo břicha,“ popisuje dětská psychiatrička Petra Uhlíková z Centra dorostové a vývojové psychiatrie Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Podle ní by mělo rodiče i obvodní lékaře pro děti a dorost upozornit zastavení somatického vývoje nebo stagnace váhy vzhledem k tělesné výšce. „Je důležité si uvědomit, že u dítěte nemusí dojít k poklesu váhy, a přesto může mít některou z poruch příjmu potravy,“ dodává lékařka. Užitečným pomocníkem pro určení vývoje dítěte jsou percentilové grafy, se kterými obvykle pracují pediatři.
Poruchy příjmu potravy pak mohou dítě poznamenat na mnoho let nebo dokonce na celý život. Zastaví se tělesný růst a vývoj, dítě v dospělosti dosáhne menší výšky a může být neplodné. Tyto děti navíc mají vzhledem ke svému stavu nižší rezervy, a tak u nich rychleji dojde k rozvoji dalších zdravotním problémům, včetně osteoporózy. Vyšší je u nich i nemocnost. „Jsou to děti, které se ráno necítí dobře, v poledne se jim motá hlava a večer už jsou přijaty na jednotku intenzivní péče, protože u nich došlo k metabolickému rozvratu,“ upozorňuje Uhlíková. I taková situace by pak měla vést k podrobnějšímu vyšetření dítěte, ideálně psychologem nebo dětským psychiatrem. Tak je možné odhalit přítomnost poruch příjmů potravy. Dětští pacienti jsou navíc vzdorovitější, častěji léčbu odmítají a je u nich na místě direktivnější přístup, včetně častějších hospitalizací. Nezbytnou součásti léčby by pak měla být práce s celou rodinou, třeba v podobě rodinné psychoterapie. „Významnou odlišností v léčbě v porovnání s dospělými pacienty je nutnost navázání terapeutického vztahu s rodiči dítěte,“ popisuje lékařka. “Čím je dítě mladší a nezralejší, tím je spolupráce v léčbě a náhled na chorobnost stavu menší a tím víc odpovědnosti leží na okolí dítěte včetně rodičů,“ dodává.
Vztah k jídlu se u dětí formuje už v kojeneckém věku. Negativní vliv má například to, že rodiče reagují na pláč dítěte vždy tím, že mu nabídnou jídlo. Dítě se tak naučí, že se životní nepohoda řeší jídlem. „Základní životní postoje dítěte se utváří do jeho pěti let. Problémy s jídlem v časném věku mají vliv na fyzický, kognitivní a emoční vývoj v dalších letech,“ přibližuje dětská psychiatrička. Časté přitom je, že jsou rodiče přesvědčeni o tom, že právě jejich dítě jí špatně nebo dokonce nejí vůbec a to bez ohledu na to, co dítě skutečně sní. Až třetina rodičů kojenců do šesti měsíců věku se domnívá, že jejich dítě má problém s jídlem. Stejný názor pak má pětina rodičů čtyřletých dětí. Potomek může být „jen“ přehnaně vybíravý nebo se naučil skrze jídlo s rodiči manipulovat. Možné je i to, že rodiče nemají reálnou představu o výživě dítěte. Z jídla se pak v rodině stává potenciálně výbušné téma, což dítě ovlivní na mnoho let. „Zažíváme situace, kdy se různé patologické chování ve vztahu k jídlu objevují v rodinách našich pacientů už po dobu několika generací,“ dodává profesorka Papežová.
Sexy nebo hnusná, nic mezi
Značný vliv na to jak sami sebe vnímají pacienti s poruchami příjmů potravy, mají média a jimi nabízený „ideál krásy“ a „zdravý životní styl“. „Komerční a mediální zájmy vedou ke značnému zjednodušení poruch příjmu potravy. Na jedné straně je tu oslava virtuální krásy a na druhé až démonizace samotného onemocnění,“ přibližuje Papežová. Sama zažila případ modelky, která trpěla anorexií, a během jednoho jediného dne se v médiích objevily její zcela odlišné fotografie s následným komentářem. Byla prezentována jako úspěšná a atraktivní modelka i jako dívka, která právě bojuje o život. „Mediální zkratka vede k tomu, že nemocný je buď hvězda díky své štíhlosti, nebo naprostý odpad na okraji společnosti kvůli své nemoci,“ upozorňuje psychiatrička.
Nemocní jsou tak pod obrovským tlakem. Restrikce jídla je často představována jako morální imperativ, nové náboženství, měřítko úspěchu v práci, ve vztazích a úspěšné sebekontroly. Normálně jíst a stárnout se zvláště pro ženy a celebrity, stává společenskou ostudou. Ideál krásy a věčného mládí je v médiích všudypřítomný. Pokud se někdo vymyká, je stigmatizován jako ošklivý a neúspěšný, což nechce být nikdo. Přiznat sám sobě, že mám problém a potřebuji pomoc, ale často znamená dostat nechtěnou nálepku psychiatrického pacienta a někoho, kdo „zdravé“ hubnutí nezvládl, a proto selhal. Negativní vliv pak často mají sociální sítě a různá diskusní fóra, skrze která se nemocní navzájem „podporují“ v tom, aby vytrvali ve své snaze po co z jejich pohledu nejdokonalejším těle. Strach ze „selhání“ v podobě nastoupení léčby je pak silnější než motivace k uzdravení.
S přetrvávajícími obavami ze stigmatizace se podle klinických pozorování zvyšují tendence k popírání problémů i výrazný odpor k léčbě u pacientů a někdy i jejich rodinných příslušníků. „Pozorujeme nárůst chronických psychických i somatických a sociálních následků onemocnění. Proto se v současnosti chceme zaměřit na řešení rezistence k léčbě, paliativní péči a etické a právní otázky, na vztah mezi osobní svobodou a odpovědností za vlastní zdraví a schopností rozeznat jeho vážné ohrožení,“ uvádí profesorka Papežová.
Ludmila Hamplová
