O sociálně-zdravotních službách, zejména těch poskytovaných v domovech pro seniory, začíná být poslední dobou čím dál víc slyšet. Ačkoliv při ministerstvu zdravotnictví a práce a sociálních věcí už nějakou dobu funguje pracovní skupina, která se problémem zabývá, to, že je neodkladně potřeba pustit se do zákona o sociálně-zdravotní péči, potvrdili ministři obou resortů až na červnové návštěvě domova pro seniory v Benešově. S tím, jak obyvatelé domovů stárnou a stále častěji trpí řadou nemocí včetně demence, je přitom potřeba koncepčního řešení stále akutnější – v pobytových zařízeních sociálních služeb se totiž ocitají v podstatě titíž lidé, kteří pobývají i v LDN. To potvrzuje i ředitelka Střediska sociálních služeb Prahy 9 Michaela Žáčková. Podle ní je přitom podstatné, aby v zákoně, který má nyní začít vznikat, nechybělo stanovení personálních standardů pro sociální služby a také jasné systémově dané financování, které zařízením poskytne jistotu.
V Praze není mnoho středisek sociálních služeb s tak širokou nabídkou, jakou poskytujete vy.
Více registrovaných služeb většinou poskytují příspěvkové organizace fungující pod některou městskou částí, naším zřizovatelem je Praha 9. Podobně velké příspěvkové organizace se širokým rozsahem služeb jsou například na Praze 4 a 10.
K vašim registrovaným službám patři domov pro seniory na Novovysočanské s 87 lůžky.
Náš domov pro seniory je pobytová sociální služba, něco mezi penzionem a domovem pro seniory. Většinu pokojů máme jednolůžkových, koncipovaných jako garsoniéry, tedy s vlastní kuchyňkou, sprchou a toaletou. O toto ubytování je velký zájem. Často se ale stává, že klient nemá na to, aby si z důchodu mohl jednolůžkový pokoj dovolit, úhrada se všemi službami a stravou přijde téměř na 11 000 korun měsíčně. Nicméně klient, kterému na to důchod nestačí nebo mu jeho rodina na platbu nepřispívá, má možnost volit levnější, dvoulůžkovou variantu. Obtížné pak bývá sehnat druhého spolubydlícího, zejména u mužů. Máme i nadstandardní dvoupokojové partnerské byty, i zde na klienty někdy čekáme. Není to tedy tak, že by byl nedostatek míst, pokud člověk potřebuje okamžitě nastoupit např. ze sociálních důvodů, na dvoulůžkový pokoj se dostane téměř okamžitě. Pokud má specifické požadavky, může čekat třeba rok.
Délka pobytu klientů je velmi individuální – od dvou měsíců do 20 let. Našemu zařízení bude 20 let a máme zde tři klienty od samého začátku. Naopak jsme měli paní, která sem nechtěla a do dvou měsíců zemřela steskem. Klient, který sem jde z donucení, je tady velmi krátce. Ten, kdo je tady spokojený, tu žije mnoho let s tím, že mu odcházejí fyzické síly a postupně potřebuje více péče.
Jaké je věkové složení vašich klientů?
Průměrný věk je 88 let a převažují ženy, nejstarší klientce je 101 let. Dnes je ale situace jiná než před lety. Lidé dnes nenastupují do domova seniorů se pobavit s ostatními, jako tomu bylo v minulosti. Problém je v tom, že spousta lidí do pobytové služby nechce. Část jich přichází na nátlak rodiny, část proto, že cítí, že na vše nestačí. Přivádí je tedy obava, ne jejich vlastní rozhodnutí. V takovém případě je člověk principielně nespokojen se vším. Od okamžiku, kdy k nám přijde, je nešťastný. V podstatě ani individuálním plánem a sebelepší péčí se nedá dosáhnout toho, aby byl spokojený a žil „nový“ život. Takový člověk tady pak dožívá. Nejhorší varianta je, když klientovi jeho rodina slíbí, že ho bude navštěvovat a brát domů, a pak to nedodrží. Jsou věci, které při sebelepší snaze jako instituce nedokážeme naplnit, tedy city blízkých a potřebu jejich blízkosti… Naopak pokud se člověk rozhodne přijít sám, ať už kvůli tomu být s vrstevníky a moci si popovídat, či naopak mít klid třeba od velké rodiny, vypadá to úplně jinak. Klient je spokojený a dokáže si všechny výhody tohoto bydlení užívat. Stává se to tu jeho novým domovem, žije stejně, jako dříve doma. Kdo chce, ve svém pokoji kouří, stravuje se dle své volby. Je-li někomu 90 let, nemůžeme ho nutit začít žít jinak, byť třeba zdravěji. Každého musíme respektovat.
Přibývá vám tedy spíše starších klientů se zdravotními problémy? Nezačíná splývat hranice mezi domovem pro seniory a LDN?
Dnes lidé nastupují do domova pod tlakem ztráty soběstačnosti. Pokud tedy nemohou zabezpečit své potřeby, začínají oni nebo jejich rodina uvažovat o pobytové službě. Je zde samozřejmě i aspekt toho, že ten, kdo k nám přichází, má pohybovou nebo jinou zdravotní obtíž. V podstatě jsme se dnes hodně přiblížili léčebně dlouhodobě nemocných. Rozdíl v cílové skupině je již minimální. Jiné je to, že LDN je nemocnice, kde chybí sociálno. U nás se zase snažíme nějak nahradit chybějící zdravotní péči, a to zabezpečením zdravotní stránky sestřičkami. Ne každý domov pro seniory ale musí nutně mít sestry. To nám zákon neukládá, stejně jako poskytovat zdravotní péči.
Jaká je vaše spolupráce se zdravotními pojišťovnami?
Mám pocit, jako bychom byli ve stálém boji s VZP, která je vlajkovou lodí pro ostatní pojišťovny. Neustále se nám mění objem ošetřovaných pacientů. Bohužel jsme loni vykázali více výkonů a VZP nám je neproplatila. Podávali jsme námitky, spolupracovali s právníkem, nakonec s námi VZP uzavřela dohodu, nicméně to nebylo v náš prospěch. Máme velký problém s tím, že v okamžiku, kdy nám naroste zdravotní péče, bojíme se, že nám nebude proplacena.
Obecně s pojišťovnami vycházíme velmi špatně. Zaplaceno dostáváme maximálně za dvě sestry a my jich musíme mít minimálně šest. Řešíme to tak, že ze všech tržeb doplácíme na zdravotní sestry, které mají podstatně vyšší plat než pracovníci v sociálních službách. Takže se snažíme sestry plně využít k jejich odborné práci a nemít ani jednu navíc, protože jsou pro nás hodně drahé pracovní síly. Máme asi 20 klientů, kteří zatím nepotřebují žádnou zdravotní péči. To se samozřejmě časem změní, ale zatím využívají jen sociální službu, která jim poskytuje něco úplně jiného než zdravotnictví, které je v tu chvíli nadbytečné. Avšak v momentě, kdy se situace změní, je třeba péči zaplatit – a to je velký problém.
Asociace poskytovatelů sociálních služeb začala vyjednávat paušální platby, zlepší to situaci?
Právě paušální platba by zřejmě problém vyřešila. Vezmeme-li si příklad, že klient nepotřebuje 14 dní nic, najednou spoustu zdravotní péče a pak zase nic, určitě by se dalo zprůměrovat, kolik péče takový klient podle typu zařízení stojí. Paušální platba, pokud by pokryla náklady, by tak mohla vyřešit problém se zdravotní péčí v sociálních zařízeních. Například v Rakousku mají poskytovatelé sociálních služeb vládou poskytovanou určitou část financí na lůžko, ať jde o zdravotní či sociální služby – nezáleží na druhu péče. Zařízení tak mají jistotu stálého příjmu, přičemž ví, že zbytek si musí sehnat. My dostáváme něco od MPSV, něco od pojišťoven, něco od magistrátu, zbytek sháníme z dotací, grantů, od sponzorů. Další peníze, zejména na vzdělávání, získáváme z evropských fondů. To ale jen proto, že to umíme, ne každý poskytovatel ví jak. Potřebujete šikovné zaměstnance, ale nemáte peníze na to si je zaplatit. Hledáme peníze, kde můžeme, ale vše je velmi obtížné a nejisté. Zdravotní péči poskytujeme, myslím si, kvalitně, ale platíme ji z našich tržeb. Proč musíme z tržeb platit zdravotní sestry, a ne přidat na platu sociálním pracovníkům či koupit novou polohovací postel?
Kolik zdravotních sester u vás funguje?
Přes den dvě, s vrchní sestrou i tři, odpoledne a v noci jedna. Někdy je úkonů hodně a sestra opravdu neví, co dřív, jindy je to klidnější. Například zemře-li klient, který měl indikováno hodně výkonů, může na čas množství práce trochu ubýt. Ale v momentě, kdy je u nás víc klientů s více indikovanými výkony, neví sestry, co dřív. Je to komplikované tím, že skupina klientů i jejich zdravotní stav se neustále mění a je těžko odhadnutelné, co bude třeba. Ačkoli pracovníci v sociálních službách dokážou spoustu věcí, zdravotní sestry jsou vždy nezbytné. Začali jsme spolupracovat s domácím hospicem Cesta domů, který u nás poskytoval hospicovou péči, a i tehdy měla naše zdravotní sestra víc práce. A to se rodina původně domnívala, že zapojením péče hospice nebude naše služby potřebovat.
Máte problém s podáváním léků per os jako některá jiná zařízení?
Na problém podávání léků per os jsme narazili před pěti lety, kdy jsme v několika případech podávali léky per os bez indikace. Tehdy přišla kontrola z VZP a bylo nám vysvětleno, co a jak. Jednání bylo vstřícné a oboustranně pozitivní. Naučili jsme se, jak indikovat, a od té doby jsme nebyli napadeni, že bychom léky podávali neoprávněně.
Stále častěji se mluví o nedostatku sester. Jak je to ve vašem zařízení?
My konkrétně teď potíže nemáme, ale problém vidím obecně. Najít kvalifikovaného člověka, který bude svoji práci dělat srdcem a zároveň profesionálně, je obecně těžké. Nemyslím si, že zvlášť těžší je najít odbornou sestru, možná někde v okrajových částech republiky, ale v Praze je kvalifikovaných sester ještě dost. Problém vidím jinde. Mladé zdravotní sestry nechtějí ztratit svoji odbornost. Tu u nás tím, že práce v domově je do jisté míry stagnující a není tak odborná, bohužel ztrácejí. Jde o rutinu – injekce, odběry, převaz, takže sestra se odborně nerozvíjí. To je i důvod, proč k nám chodí starší sestry, které podle vlastních slov přehodnotily smysl své práce a pracovat v domově pro seniory je uspokojuje. Mladou ambiciózní sestřičku, která by byla zvídavá a s vysokou odborností, tady nemáme. Ta půjde raději do nemocnice…
Tam dostane lépe zaplaceno?
Myslím, že naše platy nejsou zase o tolik menší, měsíční plat se u nás pohybuje okolo 25 tisíc Kč hrubého. Platy jsou tabulkové, takže se sem vyplatí jít sestře s nějakou praxí. Mladá sestřička u nás ale bude mít oproti nemocnici, kde jsou vesměs platy smluvní, mnohem méně. Sociální pracovník s vysokoškolským vzděláním má plat 18 000 hrubého, což je jen v porovnání se zdravotní sestrou velký nepoměr. To by bylo třeba narovnat.
Provozujete také denní stacionář pro lidi s Alzheimerovou chorobou…
Po překonání počátečních problémů dnes poskytujeme službu, o kterou je velký zájem. Nabízíme odborné poradenství propojené s nabídkou odborné lékařské péče a řadu služeb nejrůznějšího typu. Ukazuje se, že po několika měsících pobytu klienta ve stacionáři dochází ke zlepšení kognitivních funkcí. Spokojení jsou klienti i rodiny. Ve stacionáři nabízíme různé typy aktivizací – volnočasové, terapeutické a výtvarné, trénování paměti a lehké kondiční cvičení, klient má možnost odebírat stravu až 5x denně v průběhu dne. Kapacita pro 12 lidí je naplněna, ale plánujeme ji rozšířit na 15. Větší rozsah bychom bohužel při zachování stávající kvality nezvládli.
Nabízíte i terénní služby, jste zde schopni pokrýt poptávku?
V poskytování registrované terénní pečovatelské služby vidím budoucnost. Dnes již dovedeme opečovat klienta až do smrti v domácím prostředí. Naše práce se často kombinuje s home care nebo s domácí hospicovou péčí. Právě tu bychom do budoucna chtěli také v terénu poskytovat, k čemuž se již naši zaměstnanci vzdělávají. Výhodou je, že poskytujeme jak terénní, tak pobytovou službu, takže si lidé mohou vybrat. V Praze je pokrytí terénní pečovatelskou službou stoprocentní, obdobné to je i ve většině větších měst. Největším problémem je venkov, kde je poskytování těchto služeb velmi drahé. Zhruba polovinu platí klient, část jde formou dotací z MPSV, od sponzorů a z grantů. Peníze i tady sháníme, kde se dá.
Napadá vás nějaké řešení?
Pomohlo by, kdyby se příspěvek na péči vracel zpět do poskytovaných služeb. Zatím se nám vrací jen u klienta, který je plně imobilní a využívá jen nás. Kdyby se příspěvek poskytoval třeba formou poukázky, kterou by bylo možno utratit pouze za služby, pomohlo by to. Dneska příspěvek na péči končí často v nájmu, potravinách, u dětí….
Vaše středisko ale nenabízí jen služby pro seniory. Provozujete také jesle…
Ty ze systému úplně vypadly a dnes nepatří nikam. Byly vyřazeny ze zákona o zdravotní péči, ale nikdo už neřekl, kam mají být zařazeny. My je můžeme poskytovat díky tomu, že jsme příspěvková organizace a náš zřizovatel je chce. Tím, že jesle vypadly ze zákona, zdravotní sestry, které tam pracují, přestaly plnit potřebnou praxi. Poslední dva roky sestry z jeslí musejí buď kvůli potřebné praxi odcházet, nebo se rozhodnou pro ztrátu praxe. Proto dnes, když nabíráme zaměstnance, už nehledáme sestry. I zde bojujeme s penězi. Ministerstvo zdravotnictví se jeslí zřeklo, MPSV si je nikdy nevzalo a ministerstvo školství o jeslích asi ani neví. Takže na ně nedostáváme od nikoho ani korunu.
Ani jeslemi ale výčet toho, co poskytujete, nekončí.
K dalším službám patří aktivizace pro seniory, kde je ve vašich klubech pro seniory registrováno na 350 seniorů a zdravotně postižených. Pořádáme tam tréninky paměti, výuku jazyků, práci na PC i pravidelné přednášky, dílny, cvičení v přírodě a provozujeme také kavárničku. Aktivizace jasně prodlužuje lidem kvalitní život, trénuje mozek, tělo, motoriku. V důsledku ušetříme zdravotnictví peníze, ale tuto službu zase nikdo pod sebe nechce a nikdo na ni nepřispívá. Fungujeme díky sponzorskému daru, ale systémově to zajištěné není a nikoho to nezajímá. Máme i dům s pečovatelskou službou a nově nám přes půl roku funguje akreditované pracoviště – Pražský vzdělávací institut, který zajišťuje další vzdělávání nejen sociálních pracovníků, ale i zdravotníků. Právě v těchto kurzech propojujeme zdravotní a sociální oblast.
Co si slibujete od připravovaného zákona o sociálně-zdravotních službách?
My vždy objevujeme dávno objevené. U nás sociálně-zdravotní služby v historii oddělené nebyly, až zákonem o sociálních službách se v roce 2007 tyto věci striktně oddělily. Kdo z poskytovatelů měl zdravý selský rozum a věděl, že to oddělit nejde, našel si cestu, jak systém udržet tak, aby péče fungovala. Ať už bude zákon schválen v jakékoli podobě, budeme si zase hledat tu cestu, která bude pro lidi nejméně obtížná. Sociální a zdravotní péče se nemůže nikdy oddělit, ale zároveň jde o dvě rozdílné oblasti. Pracovníci v sociálních službách mají odbornost, kterou nemají zdravotní sestry, například individuální plánování nebo práci s klíčovým klientem. Naopak sestřičky mají svoji odbornost. Tyto dvě odbornosti je nutné spojit v jeden zájem – zájem o konkrétního klienta, a to tak, aby on byl spokojený. To by mělo být vždy cílem.
V připravovaném zákoně o poskytování sociálně-zdravotní péče by neměly chybět dvě věci. Jde o stanovení personálních standardů pro sociální služby. My sice máme relativně personálně obsazeno, ale vím, že u spousty zařízení tomu tak není. Někde na tom ušetří spoustu peněz, ale je to na úkor péče. Dále je třeba systémově zajistit jistotu financování. Tedy vědět, na co dostanu a na co ne – tak jak je to dnes běžné jinde v zahraničí. Třást se, jestli dostanu zaplaceno, jestli jsem dobře vyplnil výkazy, je nefér.
Zdenka Kolářová
