Šéfka odborů: Nedělejme další chyby ve vzdělávání sester

Navýšení platů, smysluplné nastavení vzdělávání a vyřešení personální poddimenzovanosti ve zdravotnických zařízeních musí jít ruku v ruce - jedině tak lze vyřešit problém s nedostatkem zdravotních sester, říká Dagmar Žitníková. Foto: OSZSP

Nedostatek zdravotních sester a s tím související otázka jejich vzdělávání nebo problematické financování sociálních služeb – to jsou problémy, kterými se v poslední době muselo zabývat vedení obou příslušných ministerstev. Zatímco Svatopluk Němeček se rozhodl po řadě let dotáhnout novelu zákona o vzdělávání, Michaela Marksová musela najít 720 milionů k dofinancování sociálních služeb pro letošní rok. O tom, jak do budoucna obě otázky řešit, si Zdravotnický deník povídal s šéfkou Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníkovou.

 

Mluví se o tom, že v ČR stále více chybí sestřičky. Máme přehled, kolik jich zhruba schází?

Kolik jich máme, by se dalo pregnantně spočítat podle personální vyhlášky, která stanovuje minimální personální standardy pro fungování zdravotnických zařízení. Právě tato vyhláška je ale jedním z důvodů, proč v současné době sestry chybí – byla totiž primárně velmi špatně nastavena. Sester je ve zdravotnických zařízeních málo a jsou administrativně, ale i výkonově přetěžované, což je také jeden z důvodů, proč ze zdravotnictví odcházejí a nové nepřicházejí.

Statistická čísla ohledně počtu sester se dost liší, asi nejpřesnější jsou z roku 2013 z ÚZIS. Podle nich v lůžkových zdravotnických zařízeních pracuje zhruba 90 tisíc sester. Dohledat celkový počet všeobecných sester je problém, protože část je vedená jako specializovaní pracovníci s odbornou způsobilostí. V praxi to znamená, že sestra v ryze faktické podobě, jako to bylo dřív, se špatně ve zdravotnických zařízeních diferencuje, protože například sestřičky, které pracují jako specialistky na ARO a JIP, jsou brány jako pracovníci se specializovanou způsobilostí a už tam nefiguruje, že jde o všeobecné sestry. Proto jsou čísla těžko dohledatelná.

Jak je to s počty sester v sociální sféře?

Tam jsou čísla poměrně přesná, protože je ministerstvo zdravotnictví vyžaduje po jednotlivých poskytovatelích sociálních služeb pro dotační tituly. Sestry pracují jak v příspěvkových organizacích, tak v neziskové sféře. U registrovaných poskytovatelů sociálních služeb pracuje necelých 6 tisíc sester.

Kvalita péče v jednotlivých zařízeních se ale velmi liší, koneckonců někde zdravotní sestry nemají vůbec. Jaký počet sestřiček v sociální sféře, zejména v domovech pro seniory, by bylo potřeba pro zajištění adekvátní kvalitní péče?

Vrátila bych se k roku 2004, kdy v těchto zařízeních pracovaly převážně sestry a spolu s nimi pomocný ošetřovatelský personál. V té době vznikl takzvaný pracovník v sociálních službách, z nichž část se rekrutovala právě z řad všeobecných zdravotních sester. Před zhruba deseti lety pracovalo v sociálních službách o 3 500 sester více než dnes. Netvrdím, že by to byl optimální stav, protože náročnost ošetřovatelské péče v domovech je dnes daleko vyšší – jsou tam přijímáni klienti, kteří by mohli být pacienty LDN, tedy lidé nemocní, s různým zdravotním postižením. Jako příklad lze uvést narůst výskytu Alzheimerovy choroby, kdy tito klienti jednoznačně vyžadují poskytování ošetřovatelské péče a současná kapacita personálu je při péči o tyto klienty velmi nedostatečná. Když bych tedy řekla, že je třeba navýšit počty minimálně o třetinu, nebudou to nadnesené stavy. Problém je, kde sestry vzít.

 

NELZE JÍT OPAČNÝM SMĚREM NEŽ EVROPA

Dnes je asi největší problémem – vedle výše platů –  vzdělávání. To by nyní chtělo ministerstvo upravit novelou zákona 96/2004 o nelékařských zdravotnických pracovnících. Na nedávném zasedání zdravotnického výboru ve sněmovně náměstek pro zdravotní péči Josef Vymazal řekl, že by ministerstvo chtělo návrat ke středoškolskému vzdělávání sester v modelu 4+1. Jak se na tento nápad díváte?

Otázku bych otočila. Problém není jen ve vzdělávání, ale i v pochopení či nepochopení vzdělávání a následně činností, které jsou sestry oprávněné po dosažení určitého vzdělání poskytovat. Když se vytvářel současný systém, byla jsem zastáncem středoškolského vzdělání sester a přišlo mi nesmyslné zvyšovat vzdělávání na úroveň vysokých škol. Nesmyslné mi přišlo také to, jak byl systém postavený a v určitých věcech je tak postavený dodnes. Sestra na to, aby mohla být „plnohodnotnou“ sestrou, vystuduje v nejextrémnějším případě zdravotnického asistenta, následně VOŠ, po ní bakaláře, poté magistra a pak stále ještě nemusí mít specializaci k výkonu povolání. Teoreticky totiž může nastat stav, že vystudovala VOŠ v jiném oboru, než kde by chtěla pracovat, takže musí dostudovat ještě minimálně rok specializačního studia v Brně. Kdybychom to spočítali, je to celkem 13 let na vystudování sestry specialistky. Se systémem vzdělávání se tedy něco udělat musí.

Je také třeba připomenout, že sestra s vysokoškolským vzděláním nemá jiné kompetence, tedy nedělá nic jiného než sestra se vzděláním středoškolským. Nemyslím si, že je problém, zda jde o vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání, ale je to problém se systémem práce, s tím, že chybí pomocný ošetřovatelský personál, a s tím, že na školách není dostatečně zdůrazňováno, že absolventky VOŠ a VŠ budou dělat stejnou práci, jako bývalé absolventky se středoškolským vzděláním. Záměrem současného systému s vysokoškolsky vzdělanými sestrami určitě nebylo dělat rozdíly mezi původním a po roce 2004 absolvovaným vzděláním. Problém byl, že se systém dál nevyvíjel a že se nerozšířil počet ostatního ošetřovatelského personálu. Současné sestry, ať ty se středoškolským či vysokoškolským vzděláním, jsou v uvozovkách děvčata na všechno. V nemocnicích opět desinfikují postele, uklízejí noční stolky a současně dělají vysoce specializované činnosti, například aplikují intravenózní injekce. Obrovským způsobem narostla také administrativní zátěž. Jaké jsou důsledky? Sestry z důvodu špatných pracovních podmínek, tedy nízkých platů, fyzického a psychického přetěžování z nemocnic odcházejí. Základním problémem není systém vzdělání, ale pracovní a platové podmínky sester.

Které by se určitě se středoškolským vzděláváním nezlepšily.

Sestry jsou vysokoškolsky vzdělané zaměstnankyně, které mají vyšší základní platy než se středním vzděláním. Pro odbory by bylo absolutně neakceptovatelné vrátit se na středoškolský systém a říct, že sestry budou zaplacené ještě hůře než dnes. Revoluční nápady, jako teď hned situaci nějak vyřešit vytvořením dalšího hybridu ve školském systému, tedy přidáním pátého roku středoškolského studia, je podle mě naprosto nekoncepční. K problematice vzdělávání se musí ustanovit odborná pracovní skupina, která by navrhla variantní řešení. Osobně jako jeden ze zásadních problémů vnímám špatně nastavený systém výuky praxe. Určitě není správné to, co funguje dnes, že si sestry hledají jednotlivé školitelky. Nemocnice jsou personálně poddimenzované, na studentky na praxi ve většině případů nemá nikdo čas, ani školitelky, které musí zastat svou práci u lůžka pacienta a je jich málo. Systému praktické výuky a zlepšení připravenosti studentek na praxi by nepochybně pomohlo, pokud by se na vysokých školách aplikoval systém praxe fungující na VOŠ. Studentům by se věnovali odborní pracovníci – zaměstnanci škol – a jejich praktické vzdělání by bylo nepochybně kvalitnější.

Souhlasíte tedy s tím, že sestry s VOŠ jsou pro praxi lépe připraveny než ty z vysokých škol?

To je asi hodně kontroverzní téma, ale z praxe mám tuto informaci od kolegů také. Toto tvrzení není útokem na sestry školitelky a na jejich obrovskou snahu předat zkušenosti studentům. Znovu opakuji, že chyba není primárně ve školitelkách, ale v systému a v nedostatečných personálních kapacitách. Nechci říci, že sestřičky, které jsou školitelkami pro vysoké školy, jsou špatné. Domnívám se ale, že nemají vytvořené předpoklady se studentkám dostatečně odborně věnovat – pracovních povinností je zkrátka v nemocnicích dnes tolik a personálu tak málo, že jim na školení studentek nezbývá tolik času, kolik by asi chtěly i ony samy.

Co by podle vás napomohlo ke zvýšení počtu sester – měli bychom se zaměřit se na ty, které nám ze systému mizí, ať už do jiného oboru, anebo do zahraničí, nebo bychom se měli soustředit na nábor nových zájemkyň o profesi?

Je nutné obě cesty zkombinovat. Za prvé upravit sestrám podmínky pro jejich práci, upravit personální vyhlášku a zvýšit platy. To ovšem samozřejmě znamená zvýšit objem financí z veřejného zdravotního pojištění do nemocnic. Druhá věc je zaměřit se na nové sestry s tím, že je třeba jim už na školách sdělit, o čem je práce ve zdravotnictví, a věnovat se jim po praktické stránce. Souhlasím, že systém vzdělávání je potřeba upravit. Názor za odborový svaz vyprofiluje odborná pracovní skupina a ten bude následně předložen jako stanovisko odborů. Nicméně jako sestra osobně zastávám názor, že by jako nejvhodnější bylo transformovat všechny VOŠ na vysoké školy neuniverzitního typu. Základní vzdělání pro sestry by bylo nastavené jako bakalářské a další dva roky magisterského studia by bylo možné řešit jako specializační a manažerské. Na všech školách bych doporučila zavést jednotný systém praxe, jako je na VOŠ.

Měly by se do budoucna kompetence sester rozšiřovat?

Pokud se budou rozšiřovat kompetence, měly by se adekvátně k tomu navyšovat platy. Není možné sestrám za stejných platových podmínek ukládat stále nové a nové povinnosti a říkat, že mají ještě více pracovat a přebírat některé kompetence lékařů. Pokud se budou navyšovat pravomoci, pak se musí říct nejen to, co budou sestry dělat, třeba odebírat osobní anamnézu nebo provádět specializované výkony, o čemž je možné do budoucna uvažovat, ale také to, že za zvýšení kompetencí budou více finančně ohodnocené. Zvýšit kompetence nejde za peníze, za které sestry pracují dnes.

Jak se díváte na posílení pravomocí zdravotnických asistentů?

Při vytvoření této odborné profese se primárně sdělovalo, že zdravotnický asistent nahradí klasickou ošetřovatelku. Tento krok by měl logické opodstatnění. Když se před pár lety systém zdravotnických asistentů vytvářel, bylo opakovaně ministerstvem sdělováno, že je potřeba postupovat dle nařízení a směrnic EU a že není možné, aby studenti byli vypouštěni do praxe tak brzy, tedy po třech letech. Osobně jsem se domnívala, že se tříleté učební obory zruší a místo nich budou pouze zdravotničtí asistenti, kteří budou mít zdravotnické vzdělání s maturitou prodloužené o jeden rok, a tito absolventi přeberou kompetence ošetřovatelek. Z hlediska kompetencí a celého systému by to bylo přehlednější. Byly by tedy nastaveny stupínky sanitář – zdravotnický asistent (dříve ošetřovatelka) – všeobecná zdravotní sestra.

Systém, který tu nastiňujete, je dost odlišný od toho, co navrhlo ministerstvo na nedávném výboru (tedy zrušit obor zdravotnický asistent, zavést středoškolské vzdělání zdravotních sester ve schématu 4+1 a u sester, které by pokračovaly na VŠ, navýšit kompetence)…

Systém jsme zatím s ministerstvem nekonzultovali, nejsme v pracovní skupině ministerstva zdravotnictví, ale náš požadavek je, abychom byli do pracovní skupiny zařazeni. Nicméně se opět vrátím k tomu, že by o jakýchkoliv dalších změnách ve vzdělání sester měla nejdříve proběhnout kvalifikovaná diskuse. Nejhorší je udělat změnu rychle, na základě aktuální situace, na teoretické bázi bez praktických znalostí všech souvislostí. Je třeba dát prostor i sestrám. Dovoluji si upozornit, že kdyby se snižovaly kvalifikační předpoklady pro výkon povolání sester znovuzavedením středoškolského vzdělání, tak je to dost zvláštní situace. V rámci EU jsou naopak snahy míc co nejvíce absolventů vysokých a vyšších odborných škol. Strategie Evropa 2020 říká, že by se mělo procento vysokoškolsky vzdělaných ve všech oborech zvednout do roku 2020 zhruba o 20 procent, takže bychom v ČR šli zase úplně jiným směrem. Domnívám se, že původně byl systém vzdělávání nastaven špatně, šlo o krok nedomyšlený, nepříliš koncepční a nedotažený do konce. Nicméně vršit chyby na chyby, dělat další špatná rozhodnutí a špatné kroky, to také není v pořádku.

 

ZDRAVOTNICTVÍ PŘIŠLO O 30 MILIARD

Zmiňovala jste personální vyhlášku. Jsou některé segmenty péče, které postihla výrazněji než ostatní? Podle pana ministra Němečka vznikla pracovní skupina, která by měla říci, kde je nutná změna.

Odbory zásadně nesouhlasily se stanovením minimálních personálních limitů. Opakovaně jsme upozorňovali na nebezpečí, že se z minim stane standard, a to se také potvrdilo. Asi nejvíce jsme kritizovali následnou péči. Tam je možné, aby byla jedna sestra o víkendových směnách a v noci na stanici, která má 45 lůžek, tedy že jedna sestra může v souladu s vyhláškou pečovat o 45 pacientů. To je pro kvalitu péče zcela nepředstavitelné. Odbory v pracovní skupině ministerstvu navrhovaly úplně jiný systém tvorby personální vyhlášky. Chtěli bychom, aby se počet zdravotnických pracovníků nestanovil pouze na lůžka, ale také na směny. Pro upřesnění: nebylo by to tedy tak, jako je to dnes, že na 40 lůžek stačí například 6,5 sestry, ale chtěli jsme, aby se počet lůžek snížil na 20 lůžek a aby bylo explicitně stanoveno, že třeba na denní směnu musí být minimálně dvě sestry, jedna ošetřovatelka a jedna sanitářka. Tímto způsobem jsme navrhli upravit personální zabezpečení po jednotlivých oborech. Reakce ministerstva zdravotnictví a zaměstnavatelů byla, že nejsou finance a že takto nastavené personální standardy nikdo nezaplatí. Za odbory jsme sdělili, že jsme si vědomi toho, že další nárůst personálu je nutné profinancovat. Pokud bychom měli nastavit systém, který má být ufinancovatelný ze současného objemu financí, tak je zřejmé, že žádné personální změny nebudou. Objem financí vydávaný v ČR na zdravotnictví je nízký, a když srovnáme ČR s okolními zeměmi EU, jsme na poměr HDP na jednom z posledních míst v EU.

Velmi často také slyšíme, že se ve zdravotnictví krade a jsou zde černé díry. Za odbory jsme nikdy nepopírali, že ve zdravotnictví problémy jsou a možnosti úniků financí existují, ale to je i jinde. Systémově nelze nemocnice napadat, většina zařízení má dnes zavedené pozitivní listy, soutěží se léky, zdravotnický materiál. Pro objektivitu je nutné podívat se na vývoj objemu financí za posledních deset let – porovnat, kolik peněz do nemocnic šlo, jaké byly mzdové úpravy, jak se vyvíjely ceny léků a zdravotnického materiálu, jaký byl objem poskytnuté péče, jaké byly zásahy státu do jednotlivých systémů. Připomínám, že v roce 2013 šlo přes úhradovou vyhlášku do nemocnic absolutně nejméně peněz a většina zařízení se z důvodu nedostatečného objemu financí dostala na personální minima. Neznamená to, že by se propouštělo nebo se dělaly jednorázové personální restrikce. Dnešní personální nedostatek je důsledkem toho, že nemocnice snižovaly počet personálu postupně – například když někdo pracoval na dobu určitou, odešel do důchodu nebo na mateřskou, nevzal se za něj nový člověk. Šlo tedy o plíživé restrikce, které se vyvíjely. Rok 2014 tyto restrikce neřešil, nemocnice dostaly finance, které stačily na jejich přežití. Důsledkem je, že mnoho sester je odhodláno, pokud se nebude personální poddimenzování řešit, z nemocnic odejít. Je pravda, že zaměstnanci dostali letos přidáno pět procent na tarifech, ale peníze už nevykompenzovaly to, že sester je málo a mají náročné pracovní podmínky. Navíc některá zdravotnická zařízení, které fungují ve formě obchodních společností, platy, respektive mzdy, nezvýšila.

Když se vrátím k tomu, co jste říkala o systémovosti a naprostém personálním podhodnocení následné péče – my v ČR dáme velké peníze do akutní péče, kde lidem pomůžeme, ale úsilí vyjde nazmar, když se o člověka v následné péči už nemá kdo postarat, aby se pak mohl třeba vrátit do práce nebo byl soběstačný. To všechno stojí velké peníze…

Není to racionální. Ani ona restriktivní úhradová vyhláška v roce 2013 vůbec nemusela být, protože zdravotní pojištění nebylo v té době ve špatné kondici. V případě restrikcí šlo o politická rozhodnutí. Ve všech souvislostech je nutné připomenout, že v podstatě se od roku 2007 do roku 2014 téměř vůbec nevalorizovala platba za státní pojištěnce. Systém veřejného zdravotního pojištění se zvyšoval pouze z odvodů a přežíval z původně nashromážděných rezerv zdravotních pojišťoven. V okolních evropských zemích se v krizi zdravotnictví preferovalo a my jsme pak už dojížděli na to, že v okolních státech se platy pravidelně zvyšovaly a do zdravotnictví se dosypávaly peníze. V Německu v roce 2009 nebo 2010 zvýšili objem financí do zdravotnictví skoro o dvě procenta HDP. To jsou obrovské objemy peněz. U nás se objemy financí do nemocnic nezvyšovaly a místo toho, aby se zdravotnictví rozvíjelo například v souvislosti s novými technologiemi a rozvojem medicíny, tak to šlo dolů.

Pak je pro každou mladší sestřičku, která bydlí do 50 kilometrů od hranic, výhodnější hodinu dojíždět do německé nebo rakouské nemocnice a mít třikrát vyšší plat.

Spousta jich takto vyjíždí. Řada těch, které jsou jazykově vybavené, jde například do Velké Británie. Problém je, že už nehovoříme jen o absolventkách. Naše kolegyně udělaly přes Facebook mezi sestrami dotazníkové šetření, jmenovalo se „Kde jsou české sestry“. Na jednoduchý dotaz se velmi rychle začaly se ozývat sestřičky, které pracují v bankách, podnikají, založily si kosmetický salón nebo odešly do zahraničí, ať už do Rakouska, Německa, Británie nebo dalších, cizokrajnějších států, jako jsou Arabské Emiráty, kde jsou pracovní podmínky někde úplně jinde.

Zaplatíme tedy sestřičkám kvalitní vzdělání, ale už si je nedokážeme udržet. Pokud bychom zůstali oběma nohama na zemi, o kolik by se podle vás v rámci reálných možností daly platy zvyšovat?

Mimo zvyšování platů je nutné udělat ještě jeden zásadní krok – srovnání mzdových a platových podmínek. Mezi jednotlivými zařízeními jsou dnes markantní rozdíly – sestřičky v obchodních společnostech, i třeba pod kraji, mají až o 7000 korun měsíčně méně oproti sestrám v příspěvkových organizacích. Prvním krokem by tedy bylo sjednocení odměňování zaměstnanců ve zdravotnictví zpět pod systém platů. Sestry by měly tarifní platy, a pokud by tyto každoročně rostly, určitě by došlo ke k personální stabilizaci.

Vedle platů je ale třeba vrátit se také k druhé části, a to ke zvýšení počtu zdravotnického personálu. Stále častěji se totiž setkáváme s tím, že jsou nemocnice, které mají platové podmínky poměrně dobré, ale vzhledem k tomu, že jsou sestry fyzicky, psychicky a administrativně přetěžované, tak stejně odcházejí. Celkově jsou problémy tři: personální obsazení v nemocnicích, platy a vzdělávání. To je trojnožka, kterou je třeba řešit v kontextu. Když podpoříte jen jednu nohu, nic moc se nestane. Je mi jasné, že komplexní řešení by vyžadovalo daleko vyšší objemy financí do nemocnic, ale když se vrátím k uplynulým letům, tak zvýšení peněz do zdravotnických zařízení by bylo jen navrácením financí do systému, ze kterého byly vyvedené. Dvojí zvýšení DPH, opatření ČNB, restriktivní úhradové vyhlášky z let 2012 a 2013 a neprofinancované zvýšení platů vyvedlo z nemocnic desítky miliard. V propočtech všech výše uvedených finančních dopadů jsme se spolu s ministerstvem sešli na deficitu mezi lety 2010 až 2013 ve výši 30 miliard, což je ohromná částka. Odbory tuto částku chtěly do zdravotnictví vrátit prostřednictvím zvýšení plateb státu za jeho pojištěnce. Pokud by stát platil za své pojištěnce stejnou částku, jako si hradí osoby bez zdanitelných příjmů, tak těch 30 miliard máme. Tyto finance přitom nejsou požadavkem nad rámec něčeho, byly by pouze vyrovnáním dluhu. Pokud by se uvedená částka do zdravotnictví vrátila, mohly by se problémy vyřešit a zdravotnictví by bylo daleko kvalitnější a příjemnější nejen pro zaměstnance, ale hlavně i pro pacienty. Každý z nás může kdykoliv potřebovat zdravotní péči, a jak jste řekla – my se v nějaké fázi snažíme člověka vyléčit a pomoct mu, ale pak přijde fáze doléčení, která je katastrofální. Bohužel už někdy začíná být katastrofální i akutní fáze, a jeden z důvodů je nedostatek personálu.

 

JAK ZAPLATIT SESTRY V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH

Jak je to v sociálních službách – podařilo dosáhnout nějakého platového zvýšení? Většinou jde o soukromá zařízení, kam stát nedosáhne…

Zařízení nejsou hlavně soukromá, to je chiméra – respektive soukromá zařízení převažují na počet služeb, ale ne na počet zaměstnanců. Pokud byste si vzala počet zaměstnanců, kteří pracují v příspěvkových organizacích krajů, měst, obcí či státu, tak tam pracuje zhruba 46 tisíc lidí. V neziskových organizacích je to k necelým 20 tisícům – nehovořím jen o sestrách, ale všech zaměstnancích. Nepoměr je mezi počtem zaměstnanců a počtem sociálních služeb, protože třeba jedna nezisková organizace poskytující sociální poradenství může mít jednoho dva zaměstnance. Naopak příspěvkové organizace bývají vesměs domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem nebo domovy pro lidi se zdravotním postižením – a ty mívají vysoké počty zaměstnanců.

Vraťme se ale k platům, daří se je zvyšovat i v této sféře?

Vloni se po dlouhé době povedlo navýšit platy všem zaměstnancům o 3,5 procenta. Tři kategorie zaměstnanců v sociálních službách pak měly platy zvýšeny ještě o další procenta. Podařilo se zvednout platy sester celkově o pět procent, platy sociálních pracovníků a pracovníků v přímé péči v sociálních službách o další čtyři procenta – ti tedy měli celkově zvýšené platy o 7,5 procenta.

Jak jsou na tom finančně sestřičky v sociálních službách oproti těm ve zdravotnických zařízeních?

V příspěvkových organizacích je to podobné jako ve zdravotnických zařízeních, i když je pravda, že sestry zde nemají další zvláštní příplatky a vesměs nemají až na výjimky ani osobní ohodnocení. Sestry tedy jedou za holé tarify. Nicméně ve srovnání se sestrami z nemocnic obchodních společností jsou na tom finančně lépe. Nejhůře odměňovanými sestrami jsou sestry v sociálních zařízeních – neziskových organizacích. V roce 2014 bylo ve zdravotně pojistném plánu VZP vyčleněno na ošetřovatelskou a rehabilitační péči v zařízeních sociálních služeb 851 milionů korun. Celkově pak mělo jít do sociálních služeb ze zdravotního pojištění 1,2 miliardy korun. Náklady na sestry se mají podle MPSV hradit pouze z veřejného zdravotního pojištění. Nicméně na sestry a jejich mzdové náklady je potřeba 2,5 miliardy korun. K této částce je nutné připočítat náklady na zdravotnický materiál a ostatní náležitosti, takže to ve výsledku součet dává zhruba 3,1 miliardy korun. Pokud by tedy všechny sestry měly být hrazené z veřejného zdravotního pojištění a měly by být uhrazeny i zdravotnické prostředky a zdravotnický materiál, tak nám v systému chybí dvě miliardy. O situaci s úhradami zdravotní péče dlouhodobě jednáme s ministerstvem zdravotnictví a MPSV. Oba resortní ministři nyní mají zájem situaci řešit.

platy tab

Vám se povedlo domluvit to, že by měly být narovnány úhrady podávání léků per os na úroveň, jaká je u sester v domácí péči.

Trošku bych poopravila, nejednali jsme pouze o úhradě za podávání léků, jednali jsme zvýšení úhrad za všechny výkony, které provádí sestry v sociálních službách. Ministr slíbil narovnání od příštího roku.

Pokud by měla být péče sestry zaplacena, jak by měla být úhrada stanovena?

Těch možností je více. Nicméně jako nejprůhlednější se odborům jeví zvýšit hodnotu bodu za výkon. Kalkulace pro rok 2015 byla spočítána na úhradu 1,39 koruny za bod. Toto ovšem nebylo realizováno. Vzhledem k tomu, že odbory požadují pro příští rok opět nárůst platů minimálně o pět procent tarifů, tak kalkulace pro rok 2016 bude samozřejmě vyšší.

V poslední době bylo hodně slyšet o sporu části provozovatelů pobytových zařízení sociálních služeb s VZP právě ohledně úhrady podávání léků per os. Jak však situaci řešila zbylá, většinová část zařízení?

V případě pobytových zařízení se jednalo vesměs o příspěvkové organizace krajů nebo obcí a ta dostávají od svých zřizovatelů v souladu se zákonem příspěvek na provoz. Vzhledem k tomu, že většina krajů má eminentní zájem na tom, aby byla v sociálních službách poskytována zdravotné péče a sestry v těchto zařízeních zůstaly, tak jejich platy dofinancovaly. Příspěvek zřizovatele je v současné době jediná možnost, jak náklady na sestry dohradit. V sociálních službách je přesně účelově určené, na co je možné jednotlivé úhrady použít. Úhrada od klienta je za ubytování a stravu a může být maximálně 10 800 korun měsíčně, přičemž není možné z těchto peněz hradit jakýkoliv jiný náklad. Dalším příjmem je příspěvek na péči, který je definován na činnosti, které určuje zákon o sociálních službách, tedy na konkrétní pomoc klientovi. Dalším zdrojem příjmů jsou dotace ze státního rozpočtu. K tomu, co je možné z dotací financovat, existují dotační metodiky krajů a dotační metodika MPSV, která explicitně stanoví, co z nich mohou poskytovatelé hradit. Metodika MPSV výslovně zakazuje hradit z dotace mzdové náklady na zdravotnické pracovníky. Takže se v kruhu vracíme k tomu, že nám zůstávají pouze možnosti financovat platy sester z úhrady ze zdravotního pojištění a z příspěvku zřizovatele. Kraje hradí svým zařízením v objemech poměrně velké částky, je to něco okolo dalších dvou miliard.

Teď musela ministryně Marksová sociální služby dofinancovat. Jak nastavit financování péče tak, aby takové nesystémové kroky do budoucna nebyly potřeba?

Systém financování sociálních služeb by měl odpovídat skutečným potřebám. MPSV v roce 2011 uznalo, že aby systém sociálních služeb fungoval, tak by se ze státního rozpočtu měl každoročně uvolnit pro poskytovatelé objem financí okolo 10,5 miliardy. V reálu šlo ale ze státního rozpočtu na dotace každoročně něco okolo 6,5 miliardy. O objemu financí se každý rok licituje, a to je špatně. Objemy peněz na dotace by měly být podle názoru odborů mandatorním výdajem státního rozpočtu a pro příští rok by měl být minimálně na částce, která byla definována MPSV, tedy 10,5 miliardy. S tímto objemem by bylo také možné řešit nízké platy a mzdy pracovníků. A k dofinancování – letos byla situace stejná jako v jiných letech. Původní objem financí nestačil, hrozil zánik mnoha zařízení, a tak bylo nutné finance zvýšit. Zvýšený objem financí ovšem nezaručuje další rozvoj sociálních služeb, tato částka zaručuje pouze jejich přežívání.

 

ZBYTEČNÝ ZÁKON

Na ministerstvech by se teď mělo začít pracovat na zákoně o sociálně-zdravotních službách. Co od něj očekáváte?

Na nový zákon mám velmi skeptický názor. Myslím si, že v prvé řadě je třeba vyřešit, kdo co zaplatí a jaké finance budou do sociálních služeb alokované. Nový zákon není potřeba. Úpravy stávajících právních předpisů by měly jednoznačně stačit – máme zákon o sociálních službách, zákon o zdravotních službách a jakási návaznost a propojení péče tu je. Vymýšlet nový zákon je zbytečná práce. Znovu opakuji, je třeba říct, kdo co zaplatí, a nastavit parametry financování v dlouhodobém horizontu za objektivizovaných ekonomických podmínek. Pokud jsou propočty, s kolika zaměstnanci lze poskytovat kvalitní sociální služby, jsou inspekce na sociální služby, MPSV má všechna potřebná data z OK systému pro poskytování dotací, což je největší úložiště dat, co se týče sociálních služeb, tak je potřeba vzít jednotlivé parametry, stanovit průměrnou cenu za službu a na ní nastavit objem dotací. Kvalitní fungování sociálních služeb jako služeb veřejných je přímo závislé i na objemech financí z veřejných rozpočtů. Je to jen o nastavení objemu financí jak z veřejného zdravotního pojištění, tak z dotačních titulů, případně z rozpočtů krajů.

Je dnes nějak ošetřený počet pracovníků v sociálních službách?

Není. Chtěli bychom začít pracovat na personálních standardech a na tom, jaký by byl optimální počet zaměstnanců – zdůrazňuji optimální, ne minimální.

A měla by tam povinně být zdravotní sestra? Dnes je poskytování zdravotních služeb dobrovolné…

Měla, protože lidé jsou dnes v podstatě ve stejném stavu jako pacienti LDN. Do budoucna je proto potřeba počítat s tím, že tam sestry budou potřeba ještě více. Už nyní jsou většinou přijímáni klienti se stupněm závislosti tři až čtyři.

Jak jste řekla, dnes mají domovy pro seniory často stejnou klientelu jako LDN. Nebylo by tedy zároveň potřeba péči reorganizovat tak, aby v každém typu péče byl daný typ pacientů? Je to reálné?

Za stávajícího objemu peněz ne. Znovu se vracíme k tomu, že největším problémem je objem financí. Už dávno by bývaly mohly mít léčebny sociální lůžka, ale objem financí je nastaven špatně. Proč by to LDN dělaly, když by jim pak nikdo nepředepsal ani podávání léků? Systém lze dobře nastavit poměrně rychle, protože podklady a studie k tomu jsou. MPSV tři roky bádá na projektu Podpora procesů v sociálních službách, šlo na to 160 milionů z evropských peněz. Procesy tedy jsou zdokumentované, ale problém je v tom, kdo co zaplatí a kolik se na to dá. Závěrem bych chtěla připomenout, že vše je o stanovení priorit. Mluvíme teď sice o personálu a o službách, ale ty jsou pro lidi. Služby poskytují lidé lidem a základní prioritou každé společnosti by měl být člověk. Je jedno, zda jako pacient, klient, nebo zaměstnanec. Role se rychle mění, zdravotnictví a sociální služby si budujeme pro nás a naše blízké.

 

zitnikova cv

Michaela Koubová