Poruchy příjmu potravy se týkají celých rodin. Léčba musí být multidisciplinární

Pacientky i jejich rodiny někdy preferují pouhou léčbu somatických následků malnutrice a odbornou psychologicko-psychiatrickou léčbu vyhledají pozdě, což vede k nárůstu chronicity i invalidizaci mladých žen na začátku pracovní kariéry, varuje profesorka Hana Papežová, vedoucí lékařka Centra pro léčbu poruch příjmu potravy Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Podle ní narůstá počet lidí, kteří se odborné psychiatrické léčbě dlouhodobě vyhýbají, ať už proto, že se za své problémy stydí nebo, když uvěří nejrůznějším „alternativním“ přístupům.

 

Nemoc přehnaně ambiciózních dívek z „lepších“ rodin, které se až příliš soustředí na svou váhu, tak mnohdy bývají vnímány poruchy příjmů potravy. Skutečnost je ale jiná. Poruchy příjmů potravy se rozvíjí bez ohledu na věk, etnicitu, sexuální orientaci nebo třeba vzdělání. „V minulosti bylo možné hovořit o tom, že se jedná o onemocnění západní civilizace, a to hlavně dívek z bohatých rodin. Toto dnes rozhodně neplatí. Máme pacientky napříč všemi společenskými vrstvami. Setkáváme i s rodinami, kde se poruchy příjmu potravy týkají několika generací,“ popisuje profesorka Hana Papežová, vedoucí lékařka Centra pro léčbu poruch příjmu potravy Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Právě její tým se podílí na výzkumu problematiky poruch příjmu potravy. Sama profesorka Papežová, je pak hlavní pořadatelkou XI. mezinárodní interdisciplinární konference o poruchách příjmu potravy a obezitě, která probíhá v Praze 9. a 10. června.

Genetické předpoklady jsou jako nabitá pistole

Pražské Centrum pro poruchy příjmu potravy se podílelo na rozsáhlém multicentrickém projektu (GWAS), který u 3500 pacientek z celého světa zjišťoval genetický základ onemocnění. Poprvé bylo potvrzeno přesné umístění genu, který je za anorexii zodpovědný. Nachází se na 12 chromosomu a v minulosti jej vědci označili za sídlo genu zodpovědného za diabetes 1. typu a autoimunitní choroby. Výsledky studie byly letos v květnu vědecké veřejnosti oznámeny na tiskové konferenci University of North Carolina at Chapel Hill (UNC). „Ukazuje se nejen to, že anorexie, obezita i obsedantně-kompulzivní porucha mají některé geny shodné, ale že shodné genetické riziko může mít anorexie také s metabolickými a autoimunitními chorobami. Je stále průkaznější, že anorexie vzniká vzájemným působením rizikových genetických faktorů a rizikového prostředí. Medikům 1. LF UK ráda cituji naši významnou kolegyni C. Bulik z USA, která se na tomto objevu podílela. Jak říká, genetika je nabitá pistole a my můžeme prostředím ovlivnit, zda vystřelí nebo ne. Důležité je nenechat vystřelit tu pistoli,“ upozorňuje profesorka Papežová s tím, že na konferenci se budou odborníci věnovat genetice a navazujícímu novému výzkumu mikrobiomu (střevní mikroflóry) a klinickému využití nových poznatků v praxi.

Výsledky výzkumů tak potvrzují zkušenosti s péčí o rodiny, kde se poruchy příjmu potravy objeví. Mnohdy se tato onemocnění týkají hned několika generací současně. O to těžší je pak zahájit léčbu. „Tyto rodiny problém často skrývají a odmítají jej řešit. Není nijak neobvyklé, že uběhne mnoho let, než nemocní akceptují svůj stav a rozhodnou se jej řešit,“ dodává expertka. Mezitím může dojít k opakovaným hospitalizacím na jednotkách intenzivní péče, kde se sice podaří stabilizovat fyzický stav, ale vlastní onemocnění se neřeší. Dojít může i k situaci, kdy žena v důsledku poruch příjmu potravy, které negativně ovlivňují ženskou plodnost, nemůže otěhotnět, a tak vyhledá kliniku asistované reprodukce. „Snažíme se o to, aby se také na těchto pracovištích otevřelo téma poruch příjmu potravy a případné pacientky byly správně diagnostikovány, aby u nich mohla být zahájena léčba. Je nevhodné, aby léčbu neplodnosti podstupovali lidé s akutními poruchami příjmu potravy, protože tato onemocnění mají negativní důsledky také pro dítě,“ vysvětluje profesorka Papežová.

Multidisciplinární přístup je nezbytný

Poruchy příjmu potravy jsou už ze své povahy onemocnění, které vyžaduje péčí hned několika odborností. Výhodou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, v rámci níž centrum působí, je právě zázemí celé řady klinik a oddělení. „Multidisciplinární tým je možné sestavit jen v komplexní nemocnici. Tato problematika se nedá řešit bez vnitřního lékařství, moderních zobrazovacích metod, farmakologie a mnoha dalších oborů,“ je přesvědčený Jan Bříza, náměstek pro vědu, výzkum a vzdělávání a také zástupce ředitelky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Zároveň multidisciplinární přístup umožňuje hledat nové přístupy k léčbě, v čemž by mohl pomoci také výsledky vědeckého výzkumu. „Osobně mě velmi těší, že se v oblasti poruch příjmu potravy dostáváme ke kořenům vzniku těchto problémů, tedy k samotným zákonitostem vzniku. Ukazuje se, že se nejedná jen o společenskou problematiku, ale také oblast, kde hraje roli reálná biomedicína,“ říká profesor Aleksi Šedo, děkan 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Lékaři a vědci naší fakulty opět dokazují, že posouváme možnosti léčby, a tím lepší i prognózu pacientů,“ dodává.

Konkrétně to znamená třeba znalost, že nejedením bývají porušené také kognitivní funkce (např. soustředěnost, schopnost flexibilních rozhodnutí, schopnost rozeznat emoce ostatních). Lékaři se v poslední době věnují také tzv. kognitivní remediaci, tedy propojení podpory poznávacích dovedností a emoční terapie. „Nesprávné zpracování emocí a reakce na odměnu (kdy se jedinou životní odměnou stalo hubnutí) jsou u poruch příjmu potravy zásadním rizikem. Potvrdilo se, že tyto dívky například hůře snášejí negativní emoce a vyhýbají se řešení problémů. Výzkum pomocí nových zobrazovacích metod (fMRI – funkční magnetická rezonance, EEG – elektroencefalogram) v našem Centru ukazuje, že dívky s poruchami příjmu potravy vnímají emoce jinak než běžná populace, zejména v sociálním kontextu. Například tolik nerozumí výrazům obličeje, které lidé běžně dokážou z tváře druhého vyčíst, nedokážou pak v sociálním poli vnímat ostatní (podobně jako například lidé s autismem), což zhoršuje jejich orientaci ve vztazích během nemoci i po ní,“ vysvětluje Hana Papežová.

Reforma bude znamenat větší prostor pro prevenci

Také problematiky poruch příjmů potravy se dotýká reforma psychiatrické péče v Česku a to hned v několika oblastech. Deinstitucionalizace psychiatrie, podpora multidisciplinární spolupráce, ale také snížení stigmatizace pacientů a jejich rodin nebo třeba podpora zaměstnanosti invalidizovaných pacientů, to všechno jsou téma, které reforma psychiatrické péče v sobě obsahuje. Reforma pak ovlivní i péči o pacienty s poruchami příjmu potravy. Konkrétně reforma psychiatrie přináší podporu multidisciplinární spolupráce, tedy odbornou týmovou práci, která by více pracovala s motivací pacientů k léčbě a včasnějším a diferencovanějším komplexním řešením léčby a předáváním pacientů podle závažnosti stavu.

České pacientky mají při závažnosti diagnózy štěstí v neštěstí. Mohou totiž v ústavní léčbě, která je někdy při nabírání hmotnosti z hlediska další prognózy nejpřínosnější, zůstat několik týdnů až měsíců, což není v zahraničí vůbec samozřejmost. „Reforma psychiatrie je téma, kterým se v zahraničí zabývají od druhé poloviny dvacátého století a během té doby došlo také k chybným rozhodnutím. Příkladem je Itálie, kde byla zrušena všechna psychiatrická lůžka, aby byla následně jen velmi obtížně obnovována. Těmto extrémům se chceme vyhnout,“ dodává profesor Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a také někdejší předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Podle něj je cílem reformy nabídnout vyváženou péči podle potřeb jednotlivých regionů. K čemuž patří i péče i péče o pacientky po ukončení hospitalizace. Vhodné by podle profesorky Papežové bylo například podpoření pobytu v terapeutické komunitě, která nabízí zároveň péči odborníků a možnost postupné rehabilitace. K tomu patří také hledání pracovního uplatnění pro pacientky, které poruchy příjmu potravy invadilizují a to i ve velmi mladém věku. „K velmi důležitým tématům reformy patří také podpora evidence-based terapie, tedy to, že pacientům bude nabídnuta kvalitní léčba, která je postavena na vědeckém základě,“ uzavírá profesorka Papežová.

Ludmila Hamplová