Jednou z prvních zemí, která zavedla takzvanou daň z cukru, bylo Norsko. Zde se příliš sladké potraviny zdaňují už od roku 1922. Boom cukerné daně nastal po roce 2015, poté, co Světová zdravotnická organizace publikovala svůj akční plán boje proti nepřenosným chorobám.
Ročně na světě zemře 36 milionů lidí na takzvané nepřenosné nemoci, mezi něž patří kardiovaskulární choroby, rakovina, chronické dýchací potíže a cukrovka. Skupina těchto onemocnění může za téměř dvě třetiny úmrtí.
Čtrnáct milionů lidí zemře ještě před dovršením sedmdesáti let věku. K více než devadesáti procentům těchto předčasných úmrtí dochází ve středně rozvinutých nebo chudých zemích. Ve velké míře jim však lze předcházet. Většina z nich má totiž přímou souvislost s rizikovými faktory jako spotřeba tabáku, nezdravý způsob stravování, nedostatečná fyzická aktivita nebo spotřeba alkoholu.
Alespoň k takovým závěrům došli autoři Globálního akčního plánu prevence a kontroly nepřenosných chorob z dílny Světové zdravotnické organizace, která byla publikována před šesti lety. Najdeme v ní mimo jiné cíle zastavení nárůstu objemu obézního obyvatelstva a výskytu cukrovky, snížení počtu obyvatel s vysokým krevním tlakem o pětadvacet procent nebo snížení počtu lidí s nedostatečnou fyzickou aktivitou o desetinu.
Jako o jednom z nástrojů k dosažení vytyčených cílů (byť nezávazných) se začalo hovořit o možnosti uvalení spotřebních daní na nezdravé potraviny. Za ty se považují takové, které obsahují příliš mnoho soli, příliš mnoho tuku nebo příliš mnoho cukru. Zejména u posledně jmenovaných se do hledáčku vlád dostaly slazené limonády, doslazované džusy a další nápoje obsahující přidávaný cukr. Dnes se daň z cukru platí zhruba ve čtyřiceti zemích, včetně některých států USA, přičemž boom zavádění této daně nastal po roce 2015.
Rumunsko snad od září, Česko (zatím) nic
V Evropě má tuto daň jedenáct států. Poslední dobou její zavedení zvažuje také Slovensko, které podle portálu Etrend.sk v současné době obývá přední příčky pomyslného žebříčku spotřeby cukru. Přitom před lety prý byla situace na Slovensku zcela opačná. „Nadměrná spotřeba cukru je jedním z hlavních faktorů, které způsobují obezitu, která má rostoucí trend. Ekonomická náklady jsou výrazné,“ uvedl počátkem tohoto roku Martin Smatana, šéf Institutu zdravotní politiky při slovenském ministerstvu zdravotnictví. Náklady na léčbu následků nadměrné spotřeby cukru se u našich východních sousedů odhadují na 90 až 245 milionů eur ročně (2,3 až 6,3 miliardy korun).
Počátkem srpna se objevila zpráva, že cukernou daň hodlá už od září zavést také Rumunsko. Tamní vláda připravuje normu, která by daň na slazené nápoje uvalila podle toho, jaký obsah cukru mají. Pro ty s obsahem cukru mezi pěti až osmi gramy na 100 mililitrů by daň dosahovala 0,80 rumunského lei na litr (asi 4,4 koruny). Nápoje s více než osmi gramy cukru na 100 mililitrů by pak byla uvalena daň 1 lei (5,5 koruny) na litr.
Debata o zavedení takzvané „sugar tax“ probíhá i v České republice, nicméně jak nedávno uvedl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, není takový krok na pořadu dne. „Jsou státy, které se touto cestou vydaly, některé úspěšněji, jiné méně úspěšně. Například Británie je s ní poměrně spokojená, naopak v Dánsku, kde zavedli daň na cukr a tučné výrobky, to úplně úspěšné nebylo,“ řekl mimo jiné šéf rezortu zdravotnictví.
Problém s poptávkovou elasticitou
Cukerná daň má fungovat podobně jako jakákoli jiná spotřební daň, kterou známe u alkoholu, tabáku nebo pohonných hmot. Má mít v zásadě dvojí účinek: zahrnout do ceny finálního produktu náklady spojené s odstraněním negativních externalit, jež jsou spojeny se spotřebou takového zboží, a snižovat spotřebu zboží, které právě zmíněnou negativní externalitu způsobuje. Vlády přitom akcentují právě snahu eliminovat nežádoucí spotřební chování a dbát tak o veřejné zdraví.
Zkušenosti ze zemí, kde byla cukerná daň zavedena, jsou ale rozporuplné. Někde skutečně k poklesu spotřeby slazených nápojů došlo, jinde efekt tohoto druhu spotřební daně nelze zatím jednoznačně určit. Ostatně podobně jako u jiných typů spotřebních daní. Problém je totiž v tom, že slazené nápoje pravděpodobně patří do okruhu zboží s nízkou cenovou elasticitou poptávky.
To, mírně zjednodušeně řečeno, znamená, že lidé budou v průměru takové výrobky nakupovat, ať je jejich cena jakákoli. Zdanění samozřejmě bude různě působit na nákupní chování různých příjmových skupin, a tak se dá předpokládat, že ti nejchudší budou na zdražení reagovat nejcitlivěji.
Případ Mexiko
A právě to se projevilo v Mexiku. Tam cukerná daň existuje od roku 2014 a sazba je stanovena na deset procent z prodejní ceny každého dani podléhajícího slazeného nápoje. Podle tamního vládního Národního institutu pro veřejné zdraví se v roce zavedení této daně prodeje slazených nápojů zvýšily o 6,4 procenta a v roce následujícím dokonce o sedm procent.
Když se však bude jednat o spotřebu těchto nápojů na osobu, pak už činil přírůstek jen 1,6, respektive 1,1 procenta. Nicméně ani tato data nemusí být spolehlivá, protože nezohledňují sezónní zkreslení, pod nímž si můžeme představit například vliv počasí nebo hospodářského růstu. Po sezónním očištění se ukázalo, že spotřeba sycených slazených nápojů v letech 2014 a 2015 klesla o šest, respektive osm procent.
Tato čísla potvrzuje studie publikovaná nadací Irish Heart Foundation v časopisu British Medical Journal v lednu 2016. Autoři zde rovněž došli k závěru, že rok po zavedení cukerné daně spotřeba dani podléhajících nápojů ve skutečnosti klesla o šest procent.
Případ Francie
Ve Francii se platí cukerná daň od roku 2012, a to ve výši 0,72 eur (asi 18,6 koruny) na litr slazeného nápoje. Podle zprávy WHO se spotřeba uvedených nápojů snížila o 3,3 procenta. Potíž je ale v tom, že šlo o čísla za prvních pět měsíců po zavedené cukerné daně, a tak na ně nelze příliš spoléhat. Jenže v roce 2015 už zase spotřeba slazených limonád překonala úroveň roku 2011 (tedy posledního roku před zavedením daně), a to o více než čtyři procenta.
Zpráva společnosti Ecorys pro Evropskou komisi z roku 2014 naopak hovoří o poklesu poptávky po slazených nápojích kolového typu o 6,7 procenta a poptávky po těchto limonádách s umělým sladidlem o 6,1 procenta. Obojí pak autoři zprávy dávají do souvislosti se zavedením cukerné daně.
Případ Dánsko
Dánsko zdaňovalo limonády už od 30. let minulého století. V roce 2010 se daň na slazené nápoje zvýšila, aby ji o tři roky později úplně zrušili. Důvodem bylo, že neplnila svůj účel. Spotřeba slazených nápojů se vyvíjela zcela nezávisle na tom, jaké dani podléhaly. Jeden rok stoupala a jiný klesala. Lidé dokonce jezdili tyto nápoje nakupovat do sousedního Německa. Jde o jeden z efektů neuváženého zdanění jakékoli spotřeby v malé otevřené ekonomice, jakou Dánsko beze sporu je.
Petr Musil
