Malé nemocnice potřebují systémové řešení. Musí se důkladně zamyslet nad tím, jakou péči obyvatelé příslušného regionu skutečně chtějí a potřebují a podle toho se zařídit – finančně, organizačně, strukturálně i personálně. Otázka totiž nestojí, zda malé nemocnice rušit, ale co mají dělat. Hlavní hrozbou pro ně je především zachování současného stavu. Změna není lehká, ale je proveditelná, jak ukazují příklady ze zahraničí. O budoucnosti malých nemocnic hovořili odborníci na pravidelném setkání iniciativy Zdravotnictví 2.0 v Praze.
„Současný způsob financování nemocnic nepodporuje adaptaci nemocniční péče na potřeby obyvatelstva v regionu a vývoj medicíny,“ řekl v úvodu setkání k budoucnosti malých nemocnic jeho organizátor Pavel Vepřek, předseda sdružení Občan a člen představenstva společnosti Nemocnice Plzeňského kraje. „Místo platby za opravdu potřebnou péči jsou poskytovatelé motivováni spíše k tomu, aby pracovali o něco méně než předchozí rok, a fungují v horizontu úhradových vyhlášek.“ Zásadním problémem jsou přitom i rozdílné sazby za stejnou péči poskytovanou v malých a velkých nemocnicích.
Nabídka se míjí s realitou
Strukturu poskytované péče a organizaci její práce je třeba podle Vepřeka přizpůsobit realitě daného regionu. Nemocnice často poskytují neudržitelný rozsah služeb, resp. nadměrné množství běžné ambulantní péče, necentralizuje se péče specializovaná a zcela nedostatečná je péče mimonemocniční (spolupráce s praktickými lékaři, péče o chronické pacienty) a spolupráce se sektorem sociálních služeb. „Nemocnice nemá být nízkoprahovým ubytovacím zařízením,“ prohlásil Vepřek.
Při pohledu do evropských statistik Česká republika obecně netrpí nedostatkem zdravotnického personálu, nicméně v méně atraktivních lokalitách se ho opravdu nedostává. Jak uvedl Pavel Hroboň, řídící partner a interní lektor Advance Healthcare Management Institute, lékaři tam přitom často zbytečně slouží přesčasové hodiny na příjmech v noci, kdy to není potřeba, sestřičky mají vysokoškolské vzdělání, kterému však neodpovídá náplň jejich činnosti, protože lékaři nemají zájem práci delegovat. „Nemáme nedostatek personálu, pouze je nevhodně rozmístěn a nevhodně je také využíván jejich čas. Navyšování platů a počtu studentů problémy s personálem nevyřeší, je třeba změnit organizaci jeho práce a struktury a více využívat možností telemedicíny,“ dodal Hroboň.
Potřebujeme nový master plan
Podle Hroboně se „svět kolem nás mění a nemocnice se tomu musí přizpůsobit.“ Je nutné si proto říct, jak má nemocniční síť vypadat, aby odpovídala moderním potřebám. Na rozdíl od minulosti představují dnes hlavní zdravotní problém Čechů chronická onemocnění, a proto je potřeba poskytovanou péči důsledně koordinovat a v rámci prevence přecházet rozvoji komplikací, které se jinak řeší za vysokých nákladů.
Dalším trendem dnešní doby je využití moderních ale drahých technologií, které však vyžadují zkušenosti a maximální využití a tedy i koncentraci specializované péče. Dále je třeba měřit kvalitu poskytované péče, přičemž nejvhodnějším měřítkem je počet vybraných výkonů provedených v dané nemocnici. „U přibližně 30 zejména operačních zákroků existuje jasná evidence o potřebných minimálních počtech provedení. Ukazuje se však, že některé menší nemocnice nejsou schopny tyto počty dodržet,“ řekl Hroboň.
Jak by tedy měla nemocniční síť nové doby vypadat? „Je zapotřebí si říct, které nemocnice mají poskytovat neodkladnou péči v nepřetržitém provozu. Určitě to nebudou všechny okresní nemocnice,“ řekl Hroboň. Tuto síť by pak měly doplnit pohotovosti, často ve spolupráci s praktickými lékaři. Z ostatních nemocnic by mohly vzniknout jakési „komunitní“ nemocnice poskytující běžnou péči v omezeném rozsahu v interních oborech s přesahem do ambulantní péče a s vazbou na následnou či dlouhodobou péčí. Že to možné je, ukazují příklady z jiných zemí jako Dánsko, Anglie či Skandinávie. Podobnou reformu také aktuálně chystají na Slovensku (čtěte zde). „Nemocnici je třeba vnímat nikoli jako soubor lůžek ale jako soubor schopností, lidí a techniky,“ uvedl Hroboň.
Podobná restrukturalizace nemocnic přinese podle Hroboně lépe zorganizovanou, dostupnější a kvalitnější péči, nové příležitosti pro profesní růst lékaře (např. díky možnosti mít klinické dny ve velké nemocnici) a v důsledku integrace péče také možnost dlouhodobě pacienta sledovat.
Podle zdravotní ředitelky České průmyslové zdravotní pojišťovny Renaty Knorové tato restrukturalizace již de facto probíhá. Mezi smluvními partnery jejich pojišťovny jsou již dnes menší nemocnice, které do větší či menší míry omezily rozsah poskytovaných služeb (např. Beroun nebo Blansko). Pokud jde o mediálně známé případy nemocnic jako Rumburk, Litoměřice, Orlová či Jeseník, tak řešením není podle Knorové zachraňovat je za každou cenu, ale zamyslet se nad tím, jakou péči jsou schopny reálně poskytovat (např. s ohledem na potřebné počty provedených výkonů) a za jakou péčí (a zda) tam jsou pacienti vůbec ochotni docházet. „O nemocnici lidé hlasují nohama,“ zacitovala Knorová slova šéfredaktora Zdravotnického deníku Tomáše Cikrta, která nedávno pronesl v rozhovoru na téma malých nemocnic v České televizi. Do diskuse o zajištění péče o občany je proto nutné více zapojit samosprávu. Diskutovat by se také více mělo o spolupráci se soukromými lékaři a se zařízeními dlouhodobé péče typu LDN.
Helena Sedláčková
