Zdravotníci by se měli inspirovat ekonomickými zákonitostmi lidské averze vůči ztrátám, myslí si Camilla Cavendishová, přispěvatelka prestižního listu Financial Times.
Přelom roku je čas bilancování mimo jiné nad tím, jak lidé dostáli svým novoročním přesvědčením. A většinou to nebývá úplně příjemný pohled. „Jednoho Silvestra, frustrovaná z nedostatku vůle dodržet vše, co jsem si předsevzala, jsem se rozhodla jít na to jinak. Zaregistrovala jsem se do programu, kde jsem se zavázala darovat peníze, pokud bych porušila svůj závazek cvičit alespoň pět hodin týdně,“ svěřila se Camilla Cavendishová, pravidelná přispěvatelka prestižního deníku Financial Times.
Raději neztratit, než získat
Peníze Cavendishové by navíc chodily na účet jedné neziskové organizace brojící proti potratům, což se prý ukázalo jako velmi motivující okolnost. Vždy, když jsme vystaveni pokušení svá předsevzetí porušit, stojí za to přemýšlet, jak tyto závazkové „smlouvy“ fungují. Vycházejí z přístupu behaviorálních ekonomů Daniela Kahnemana a Amose Tverskyho, jež tvrdí, že lidé daleko silněji odmítají ztráty, než se těší z benefitů.
Zkrátka ztratit například stokorunu je pro nás silnější zkušenost než získat pětistovku. A podobně popsala své pocity také Camilla Cavendishová, když čelila pokušení posilovnu jednou vynechat. „Že se mi zlepší fyzická kondice a budu se cítit lépe, pro mě byla menší motivace, než představa, že musím vynaložit úsilí, abych vydělala peníze, které budu muset poslat charitativní organizaci,“ uvedla.
„Cvičení je zázračný lék,“ pokračuje Cavendishová s odkazem na několik vědeckých studií. Pohybová aktivita snižuje riziko vzniku srdečních chorob, cévní mozkové příhody, diabetu druhého typu, některých druhů rakoviny nebo dokonce stařecké demence. Zpravidla vede ke snížení krevního tlaku a zlepšení duševního zdraví. Přesto jen asi třetina obyvatel v ekonomicky vyspělých zemích se věnuje doporučených 150 minut týdně intenzivnímu cvičení.
Což je v přímém rozporu s tím, jak jsme my lidé citliví na to zůstat zdraví. Přitom většina Britů a Američanů má podle Cavendishové nadváhu a více než čtvrtina je obézních. V Česku je situace jen nepatrně lepší. Nadváhu má necelá polovina mužů a třetina žen, obézní je každý pátý muž a osmnáct procent žen. Dokonce i v Itálii, která platí za zemi s „nejhubenějším“ národem, má skoro třetina dospělých nadváhu.
V důsledku blahobytu se ohrožujeme sami
Pro zdravotní systémy to představuje spolu se stárnoucí populací obrovskou výzvu. Může to být poprvé v historii, kdy lidé žijící v mírové době jsou ohroženi svým vlastním chováním úplně stejně jako nějakým vnějším rizikem, vnější hrozbou. Očkování, hygiena, bezpečnější silnice či pokrok v medicíně nás ochránily a chrání před mnoha tragédiemi, které nás dříve zabíjely. Naše každodenní rozhodnutí o tom, co budeme jíst a pít, jak aktivní život budeme žít, to vše se nám v budoucnu vrátí. Platí to napříč společenskými vrstvami, ačkoli nejvíce ohroženi jsou v tomto smyslu ti nejchudší z nás.
„Není to ani otázka nedostatku vzdělání. Informace o tom, jak dělat vše pro zachování zdraví, máme. Stejně tak si na každém obalu můžeme přečíst, kolik tuku, soli nebo cukru daný výrobek obsahuje,“ pokračuje Cavendishová. Problém tkví v tom, jak tyto informace zpracováváme. Soudíme, co je normální, podle naší sociální bubliny, podle svých vrstevníků. Naše podvědomí přitom stále pracuje v módu, kdy předpokládá, že nás hned zítra čeká strádání, a tak preferujeme okamžitou odměnu – například lenošení na pohovce – před dlouhodobým benefitem být fit.
V některých zemích existují projekty, které se snaží naše návyky změnit tím, že nabízejí finanční bonusy. Jenže to nemusí fungovat dlouhodobě. Daniel Pink ve své knize Drive: The Surprising Truth About What Motivates Us píše, že takovéto odměny mohou podkopat naši vnitřní motivaci k hledání účelu, proč vlastně své návyky chceme změnit. „V jedné studii,“ píše Cavendishová, „lidé skutečně zhubli, pokud za to dostávali finanční odměny. Jakmile ale systém těchto benefitů skončil, dostavil se jojo efekt.“
Ačkoli si to málokdy připustíme, podléháme také marketingu. Naše jednoduše nastavené mozky reagují na podněty ve svém okolí: uličky supermarketů plné sladkých limonád, sportovní události sponzorované výrobci sladkostí, nezdravé potraviny v obchodech nebo dokonce přímo ve školách. Můžeme se ale pokusit spouštěče, jež nás „nutí“ podlehnout, trochu ošálit. Například tím, že když dostaneme chuť na sladké, místo sušenky si dáme ovoce. Do práce místo autem můžeme vyrazit na kole a podobně.
Změnit životní styl? Je třeba najít motivaci
S tím, jak se rozšiřují chronické, vesměs civilizační, choroby, naše zdravotnické systémy musí přejít do protiútoku. Ale ne pouze tehdy, když jsme nemocní. Veřejné zdravotnické systémy nemohou sloužit jako doplněk ke zdravotní péči. Musí být pro ni ústřední, ovšem ne ve smyslu pouhého řešení následků předchozího destruktivního životního stylu.
Ve Spojených státech a Velké Británii jsou jen dva z deseti lékařů ochotni se svými pacienty hovořit o jejich hmotnosti. Pro zbylých osm je jednodušší předepsat pilulky na bolest zad, než se dotknout citlivé otázky, jakou je nadváha pacienta, který přijde k lékaři s žádostí o pomoc. „Hovořila jsem s lékaři a někteří se zkrátka o tomto tématu ostýchají s pacienty hovořit, jiní zase příliš nevěří, že by dokázali své pacienty ke změně životního stylu přesvědčit,“ píše Cavendishová.
Zatím není úplně jasné, co dokáže lidi dlouhodobě motivovat ke změně svého životního stylu. Některým z nás skutečně stačí vědomí, že to, jak žijeme dnes, se odrazí v budoucnosti. Jenže těch je menšina. Experimenty ukázaly, že velký vliv mohou mít právě lékaři. Pokud svým pacientům doporučí, nebo dokonce předepíšou, aby navštěvovaly programy na hubnutí a zvýšení fyzické aktivity, lidé se tím zpravidla řídí. „Možná bychom si mohli vzít inspiraci také z modelů léčby alkoholismu, kde se pacienti vzájemně ve svém úsilí podporují,“ myslí si Cavendishová.
Ta také zmiňuje britskou zdravotní pojišťovnu Vitality Health, která svým klientům nabídla hodinky Apple Watch na splátky s tím, že pokud budou plnit cíle své pohybové aktivity, splátky jim odpustí. A prý to funguje. Což je opět jeden z důkazů, že se raději vyhneme utrpení ztráty, než přijmeme potěšení z nějakého zisku.
Petr Musil
