Část slovenských lékařů využila covid ke změně organizace péče, k dlouhodobé udržitelnosti je ale třeba podpora pojišťoven

Kdyby se nepřistoupilo k redukci sítě slovenských nemocnic – očekávání bylo, že se síť zúží z 35 tisíc na 29 tisíc lůžek, bude k ní docházet beztak živelně. Nemocnice totiž nemají dostatek personálu, říká Henrieta Tulejová. Foto: archiv Henriety Tulejové

Slovenské zdravotnictví se potýká s řadou problémů – nedostatkem ambulantních lékařů, redundantní sítí nemocnic, malým počtem sester či nedostatečnou koncentrací specializované péče. To vše vede k silnému tlaku na reformu a snížení počtu nemocnic, což je ovšem stejně jako v Česku krok značně nepopulární. Menší množství prostředků, které do zdravotnictví jdou, však vede k tomu, že je změna nevyhnutelná – ať už dobrovolně a organizovaně pod taktovkou ministerstva a pojišťoven, nebo živelně z důvodu nedostatku personálu. Reformu tak plánuje i nové vedení slovenského ministerstva zdravotnictví, její obrysy zatím ale zůstávají nejasné. Podobně jako u nás dala ovšem silný „šťouch“ změně pandemie covid-19, kterou někteří lékaři využili k zlepšení organizace péče a posílení telemedicínských možností. Ty by v budoucnu mohly pomoci i při zefektivnění fungování slovenských pohotovostí. Pacient by si totiž na webovém portálu mohl ověřit své příznaky a byl by odkázán buď na samoléčbu, nebo spojen se zdravotníkem či poslán do zdravotnického zařízení. O problémech slovenského zdravotnictví a jeho možných řešeních si Zdravotnický deník povídal s partnerkou a interní lektorkou Advance Healthcare Management Institute Henrietou Tulejovou.

 

Tým bývalé ministryně Andrei Kalavské připravil reformu nemocnic, kterou se ale nakonec nepovedlo schválit. Nový ministr Marek Krajčí nedávno rozpustil analytický tým Institutu zdravotní politiky, který také reformu připravoval. Jak vidíte šanci, že se k reformě na ministerstvu přistoupí, v tuto chvíli?

Reforma byla připravovaná v širším konsenzu více institucí, jednak ministerstva, ale byly při tom i zdravotní pojišťovny či obě asociace nemocnic. To by tedy mohlo být faktorem, který reformu posune dál. Zároveň na ministerstvo přicházejí noví lidé, kteří mají trochu jinou vizi. Podle dosavadních vyjádření je jejich prioritou hlavně dostupnost ambulantní zdravotní péče a stabilizace personálu. Jenže ono to dost dobře bez reformy nemocnic nejde. Pokud máme nedostatečně dostupnou ambulantní péči, je jedno z řešení k získání chybějících ambulantních lékařů provedení reformy nemocnic a uvolnění části lékařů z přebujelé nemocniční sítě do ambulancí. Na jedné straně tedy vidím jiné priority, na stranu druhou nabízí reforma jedno z možných řešení. Příležitost přináší i současná pandemie, která vyžaduje koncentraci specializované péče nejprve v pár nemocnicích, ale i spolupráci v rámci celé hierarchie od univerzitních až po lokální nemocnice v případě rostoucího počtu případů.

Myslíte si, že by za současného vedení ministerstva reforma proběhla v podobě, jak byla připravena za ministryně Kalavské, nebo bude vypadat jinak?

Určitě dozná nějakých změn, protože navrhovala mezi občany i zdravotníky nepopulární, ale potřebné snižování počtu lůžek a koncentraci péče, peněz i zdravotníků do menšího, ale finančně udržitelného počtu nemocnic. Ale mohly by se z ní využít nějaké části. Slovensko, podobně jako řada jiných zemí včetně České republiky, má problém s nedostatkem lékařů a sester. Jenže když se podíváme na mezinárodní srovnání, má Slovensko porovnatelné množství lékařů – okolo 3,5 na tisíc obyvatel, podobně jako Francie. My je ale máme špatně umístěné. Máme jich příliš mnoho v nemocnicích a moc málo v ambulancích. S tím se tedy budou muset na ministerstvu vypořádat. A vypořádat se budou muset také s tím, že sice máme budovu nemocnice skoro na každém rohu, ale nemá v nich kdo sloužit. Nemocnice často pod tlakem toho, že nedokážou sehnat dostatek lékařů, zavírají oddělení. To samozřejmě zhoršuje kvalitu a dostupnost zdravotní péče, protože každý typ nemocnice musí mít určité spektrum oddělení, aby bylo možné zajistit kontinuitu péče. Z hlediska dostupnosti je možné některá oddělení, možná i nemocnice, zavřít nebo transformovat na dlouhodobou péči, ale zbylé nemocnice je potřeba rozmístit tak, aby každý občan měl dostupnou alespoň základní urgentní péči do 30 minut. Bylo by pohodlné mít nadále nemocnici v každém městě, ale nemáme na to dostatek zdrojů – slovenské nemocnice bylo nutno již několikrát oddlužovat. Je to tedy problém nedostatku lidí i peněz.

Už se nový ministr vyjádřil k tomu, jak by reformu viděl on?

Detailněji zatím ne, což souvisí se situací kolem covid-19. Měli plné ruce práce, aby se vypořádali s ní, což se jim poměrně dobře podařilo. Během léta ale očekáváme, že se vykrystalizují priority vlády podle toho, jaký tým se povede postavit. Zatím to tedy jasné není, první prohlášení se zaměřují na stabilizaci ambulantního sektoru a personálu.

Jaké kroky je podle vás nezbytně nutné v souvislosti s nemocniční sítí na Slovensku provést? Co by se mělo udělat nejdříve?

Velice zjednodušeně – je potřeba přizpůsobit akutní lůžkové kapacity finančním a personálním možnostem Slovenska, to znamená snížit počet lůžek zhruba o 20 procent při současném zachování kvality a dostupnosti péče. První kroky už byly učiněny a mně návrh tzv. „stratifikace nemocnic“ dává smysl, i když si bude vyžadovat další dopracování. Jde o analýzu toho, jaké jsou a budou zdravotní potřeby obyvatelstva, jak bude stárnout a jak budou stárnout i lékaři a sestry a kolik nemocnic a kde je potřeba. Základ už je tedy hotový. V druhém kroku je třeba pokusit se implementovat připravený návrh. Ten vycházel ze dvou parametrů: že je třeba umožnit zdravotním pojišťovnám, aby mohly nakupovat dostupnou zdravotní péči, aby pacienti nemuseli příliš dlouho cestovat do nemocnice, a na stranu druhou je třeba zabezpečit i kvalitu. Ta velmi úzce souvisí i s tím, jestli má nemocnice dostatek lékařů a sester. Parametrem kvality se stala míra rehospitalizací a komplikací a s tím související objemové ukazatele, což znáte i vy v České republice, tedy jaký počet výkonů určitého typu nemocnice vykonává. Předpoklad je, že čím více výkonů, tím je personál erudovanější a kvalita zdravotní péče lepší. Prvním krokem by tedy mělo být dotáhnutí a implementace objemových ukazatelů a soustředění zdravotní péče do nemocnic, které vykonávají výkonů dostatek. Vyžaduje to i hierarchizaci, což znamená soustředit vysoce specializované výkony jako transplantace, onkologii či kardiovaskulární výkony do několika vybraných nemocnic, kde by se mělo investovat do vybavení a měl by tam být k dispozici kvalitní, erudovaný personál. Kolem toho by se pak měl vybudovat systém menších nemocnic s kvalitními urgentními příjmy, pohotovostmi a ambulantní péčí tak, aby průchod pacienta byl zabezpečen i z odlehlejších oblastí hierarchií směrem vzhůru.

Mluvila jste o nedostatku lékařů, jak je to na Slovensku s ostatními zdravotníky?

Velmi zlá situace je u sester, kde počet máme i v mezinárodním srovnání skutečně nižší – jenom zhruba 6 sester na 1000 obyvatel. Deklarovaným záměrem ministerstva je, že chce zvýšit odměňování sester na 110 procent průměrné mzdy, aby bylo schopno zvýšit zájem o toto vzdělávaní nebo přitáhnout zpět sestry z jiných zemí, například z Česka. Sestry jsou zkrátka o hodně větší problém. Lékaři jsou problém v menších nemocnicích, naopak sestry ve větších – fakultních a univerzitních nemocnicích, kde mají více alternativ s lépe placenou prací.

Jaký bude mít dopad na poskytování péče na Slovensku to, když se k žádným systémovým změnám nepřistoupí?

Kdyby se nepřistoupilo k redukci sítě nemocnic – očekávání bylo, že se síť zúží z 35 tisíc na 29 tisíc lůžek -, bude k ní docházet beztak. Příkladem budiž nemocnice na východě Slovenska – Svidník, kde měli problém sehnat dostatek lékařů na oddělení gynekologie a porodnictví. Důvod byl, že nemocnice měla kolem 365 porodů ročně, tedy jeden porod denně. Motivace lékařů jít pracovat do nemocnice, kde je tak málo pacientek, je velmi nízká. Nemocnice tedy přistoupila k rozhodnutí, že oddělení zavře, což se setkalo s velkou nevolí obyvatel. Na druhou stranu tu ale byl velmi silný argument, že při takto nízkém počtu porodů nejsou schopni zajistit ani lékaře ani dostatečnou kvalitu zdravotní péče, protože lékař má příliš malou erudici. Udělali proto vše, co se dalo, aby zabezpečili dopravní zdravotní službu a posílili ambulantní péči, takže jsou schopni posílat pacientky do okolních nemocnic. To je lepší případ toho, že pokud nezačneme řešit kontrolované zavírání oddělení a soustřeďovat pacienty do menšího počtu nemocnic, bude se to dít samo od sebe živelně. A bude se to dít tak, že nemocnice zavřou oddělení, kde neseženou personál, a bude se ztrácet kontinuita péče o pacienty. Sice tedy bude na budově nápis Nemocnice, v jedné ale bude chybět gynekologie, v druhé interna a v třetí chirurgie. Pacient tak nebude dostávat takovou kvalitu zdravotní péče, jakou by potřeboval. Fyzicky budeme mít nemocnici za rohem, ale nebude v ní dostatek personálu a kvalitní péče.

Jak by podle vás mělo přetváření sítě a stratifikace nemocnic v ideálním případě probíhat? Kolik byste měli mít na Slovensku nemocnic a o jaké typy by mělo jít?

To není jednoduchá otázka. Já vidím hlavní roli v prosazování stratifikace u zdravotních pojišťoven – ony by měly být odpovědné za nákup péče pro své pojištěnce. Stát by měl tuto roli podpořit jednak investicemi do obnovy klíčových nemocnic, ale i regulatorně – nastavovat pravidla a kontrolovat, aby se dostupnost fyzická i časová významně nezhoršila. Neexistuje jediné správné číslo ohledně počtu nemocnic. Mohli bychom jich mít tolik, kolik dnes, ale museli bychom mít víc peněz, což se asi nestane, protože ochota zavést spoluúčast je blízká nule, a z veřejných financí je potřeba financovat i školství nebo dobudování dálnic. Otázkou tak je, jak přizpůsobit počet nemocnic disponibilním zdrojům, ale zároveň zabezpečit dostupnost péče pro pacienta. To bylo zjednodušeně spočítáno tak, že dostupnost i při hornatém terénu Slovenska jsme schopni zabezpečit už při nějakých 45 nemocnicích namísto současných zhruba 60, kdy více než 90 procent populace bude mít dostupnou nemocnici do 30 minut. Tak velká redukce by se asi nestala ani u předchozí vlády, ale jestli nechceme nadále chodit do chátrajících budov a nechat se ošetřovat vyčerpaným personálem, měli bychom se tomu přiblížit.

Zdroj: Archiv Henriety Tulejové

Můžete vypíchnout hlavní rozdíly mezi fungováním nemocniční sítě na Slovensku a v Česku? Které problémy máme stejné, které se liší?

Obě země se potýkají s nedostatkem personálu, který je v případě lékařů paradoxní – máme jich dost, jen nesprávně umístěných. Stejně se potýkáme také se stárnutím populace, které bude vyžadovat větší důraz na ambulantní péči bližší lidem zaměřenou na chronické nemoci. Rozdíl je oproti tomu v tom, že ČR má o trochu víc peněz, díky čemuž nemá tak silný tlak na změnu jako Slovensko. V některých oblastech už navíc koncentrace vysoce specializované péče proběhla, například vybudování onkologických center. To máte už dlouhé roky, na Slovensku jsme v tomto za vámi.

Existují nějaké principy či kritéria, kterými bychom se při reformě nemocniční sítě v Česku i na Slovensku měli řídit tak, aby kvalitně fungovala a poskytovala dostupnou péči při stávajícím množství personálu?

Kritérium by mělo být založené kvalitativně. Slovensko po inspiraci z jiných zemí začalo pracovat s objemovými ukazateli, tedy minimálním počtem výkonů, jako jsou transplantace, operace slinivky či porody tak, aby lékař a jeho tým poskytovali péči kvalitně, měli co nejmenší počet rehospitalizací a pooperačních komplikací. Pomocí těchto kritérií je pak třeba zadefinovat, kolik lůžek je na počet lidí třeba a kde mají být rozmístěny tak, aby byly pro většinu obyvatel dobře dostupné. Dalším kritériem by měla být dostupnost, a to nejen fyzická, ale i monitorování čekacích lhůt na výkony.

Co se týče hodnocení kvality – bylo by na místě u nemocnic zavést i jiné parametry než objemová kritéria? U nás je na toto téma diskuze, ale je to velmi složité…

Zkušenosti z vyspělých zemí ukazují, že na hodnocení kvality je třeba navázat i odměňování, tedy zabezpečit, aby byly nemocnice motivovány ke zvyšování kvality. V USA byla zpočátku odměna za kvalitu velmi malá, šlo o jednotky procent z celkové odměny, ale podíl těchto indikátorů v čase rostl. Vedle toho je třeba podívat se na oblasti, kde je možné dosáhnout významného zvýšení kvality, tedy kde máme velký problém. Jde třeba o kardiovaskulární nebo onkologická onemocnění. Mělo by to fungovat nejen prostřednictvím sankcí, ale i motivačně. V neposlední řadě mi také přijde důležité zahrnout do procesu i pacienta, tedy spokojenost pacientů s kvalitou zdravotní péče. Někdo může říci, že pacienti nejsou experti a neumí to posoudit. Člověk ale dokáže posoudit, jak je péče zorganizovaná a jak personál komunikuje. Studie ukazují, že existuje korelace mezi subjektivním vnímáním kvality pacientem a tím, jaká je objektivní kvalita v nemocnici.

Zmínila jste USA. Máme nějaký systémově bližší vzor, který bychom mohli použít při reformování sítě?

Z hlediska nakupování a indikátorů kvality například Holandsko, které se snaží budovat systém měření kvality v nemocnicích. Z pohledu reformy sítě je příkladů v Evropě několik. Ministerská pracovní skupina na Slovensku se hodně inspirovala reformou v Dánsku, které má porovnatelný počet obyvatel, okolo pěti milionů. Slovensko má 60 nemocnic a chtělo je zredukovat zhruba na 45, Dánsko mělo před reformou 40 nemocnic a zreformovalo je zhruba na dvacet. Velmi dobře se jim podařilo i pomocí objemových ukazatelů, reformy ambulantní sítě a postupných investic zorganizovat síť tak, aby byla nadále dobře dostupná. Druhou zemí, která hodně snížila počet lůžek a reorganizovala svou nemocniční síť, je Švýcarsko. To už před reformou mělo poměrně málo lůžek. Česká republika i Slovensko mají okolo šesti lůžek všech typů na tisíc obyvatel, Švýcarsko mělo kolem pěti a zredukovalo je pod tři lůžka na tisíc obyvatel. Zároveň stále zaručuje velmi dobrou zdravotní péči.

U nás se velmi často mluvilo o tom, že máme redundantní síť a nadbytek lůžek, což se však během epidemie covid-19 stalo ze dne na den velmi cenným artiklem. Proměnila podle vás epidemie pohled na to, jak bychom síť měli stavět?

Nevím přesně, jak probíhalo budování kapacit pro covid v Česku, ale na Slovensku to probíhalo hodně podobně tomu, jako to navrhovala stratifikace. Byla postavena hierarchie nemocnic, kde na vrchu byly ty nejspecializovanější, které byly v první linii. Předpokládalo se, že když se naplní kapacita tam, půjdou pacienti do nemocnic nižšího typu. Pracovalo se s podobným konceptem – nejdříve pacienta stratifikovat, vyhodnotit jeho riziko, ty nejrizikovější soustředit do specializovaných center a ty méně rizikové posouvat do nemocnic nižšího typu.

Takže na Slovensku byla epidemie pro reformu sítě tak trochu pošťouchnutí správným směrem?

Myslím, že ano. Způsob hierarchizace směřoval k tomu, kam směřuje stratifikace.

My se nyní bavíme o nemocniční síti, ale ruku v ruce s tím jde i ambulantní sféra. Ve chvíli, kdy se začnou reorganizovat nemocnice, jaký bude dopad na ni?

Nevyhnutelným krokem s tím, jak by se některá oddělení zavírala nebo transformovala na oddělení či nemocnice dlouhodobé péče, je v daném místě posílit ambulantní péči. To je absolutně klíčové. Pacient musí mít místo, kde může realizovat první kontakt. Se zdravotním problémem tak může k praktickému lékaři nebo na pohotovost, kde zhodnotí jeho zdravotní stav, případně zda má jít do nemocnice nějakého typu. Určitě tedy reforma a posilnění primární péče, druhá věc je lepší organizace pohotovostí a urgentních příjmů. Slovensko v roce 2018 realizovalo reformu pohotovostí a urgentních příjmů, kdy byl problém zabezpečit dostatek lékařů pro službu na pohotovosti. Proto byl nově spočítán a implementován model, kde mají být body, které mají pohotovost sloužit, aby byla zajištěna dostupnost. Pohotovosti tak byly zredukovány z 90 míst na 70 a zkrátily ordinační hodiny.

Na Slovensku máte problém s počtem praktiků, případně ambulantních specialistů? V Česku je právě síť ambulantních specialistů snad nejhustší v Evropě.

U nás je víc lékařů v nemocnicích než v ambulancích. Je to způsobené tím, že máme něco, co se nazývá platový automat, kdy se platy lékařů každý rok valorizují podle zákona. Lékaři v nemocnicích tak mají garantovaný příjem a nemocnice jsou pak schopny přitáhnout více absolventů a lékařů než ambulance. Například Bratislava tak má velký problém s dostupností praktických lékařů pro děti a dorost. Na jedné straně totiž lékaři stárnou, průměrný věk je hodně nad 60 let, na straně druhé nemá většina absolventů zájem jít do ambulancí, když mají v nemocnicích garantovaný velmi zajímavý plat. To v kombinaci s tím, že máme přebujelou síť nemocnic, vede k velmi špatné dostupnosti ambulantní péče a zároveň pak na pohotovostech nemá kdo sloužit. Čím je lékař starší, tím má menší motivaci a sílu sloužit ještě po své běžné ordinaci na pohotovosti.

Na podzimní konferenci IHS máte přednášku na téma Změny v urgentní a pohotovostní péči na Slovensku. Jak by se tato péče měla změnit?

Z dat se snažíme analyzovat, jaký byl dopad poslední změny, což budeme prezentovat na IHS – zda se nám nestalo to, že se redukcí počtu ambulantních pohotovostí pacienti s relativně triviálními problémy nezačali více obracet na ústavní pohotovosti. Vypadá to, že se to neděje. Chtěli bychom ale ukázat, že ani tento model a tato redukce ambulantních pohotovostí, která dosud proběhla, není dlouhodobě udržitelná. Průměrný věk lékařů v ambulancích je velmi vysoký a je třeba přemýšlet o dalších změnách. Jednou z velkých inspirací, která je realizována jak v Dánsku, tak ve Francii, které funguje podobně jako Slovensko na modelu veřejného zdravotního pojištění, je, že má pacient předtím, než se vydá na pohotovost, k dispozici webový portál, kde si může pomocí strukturovaného dotazníku prověřit své symptomy. Tento portál mu pak dá doporučení buď na domácí léčbu, kdy informuje o tom, jak probíhá zhoršení symptomů a co v tom případě dělat, nebo odkáže na call centrum, kde pacient dostane erudovanější radu zdravotní sestry, anebo ho nasměruje na správný stupeň zdravotní péče. Pokud je to menší problém, pošle ho k praktikovi nebo na místní pohotovost, anebo ho nasměruje na ústavní pohotovost do nemocnice. Tímto způsobem je možné snížit enormní počet návštěv, kterými Slovenská i Česká republika trpí. Máme kolem 12 návštěv ročně, zatímco Švýcarsko má čtyři návštěvy na obyvatele ročně, a to má o hodně víc lékařů i sester. Je to způsobeno tím, že s jakýmkoliv drobným problémem běžíme k lékaři nebo na pohotovost do nemocnice. Předsunutím rady přes inteligentní webový portál nebo po telefonu by se tlak mohl snížit. Součástí řešení je i posílení počtu a kompetencí sester.

Jak hodnotíte cestu, kterou se začala ubírat ČR, tedy garantovaná síť urgentních příjmů v každém okrese, při nichž budou praktici sloužit pohotovosti?

Tuto reformu neznám tak do hloubky, abych ji mohla posoudit. Je nicméně důležité podívat se na to, zda je to dlouhodobě udržitelné. Je dobrým trendem mít na jednom místě ambulantní i ústavní pohotovost, aby mohla probíhat triáž pacienta a jednodušší případy směrovat na ambulantního lékaře. Se stárnutím populace nám ale budou stárnout i lékaři a bude nevyhnutelné přistoupit k řešením, o nichž jsme mluvily, tedy nahradit část osobního kontaktu kontaktem po telefonu. V současné situaci s covid vidíme, že to jde. Pokles návštěv u lékařů byl obrovský a velká část lékařů byla schopna zajistit péči po telefonu nebo přes internet. Situaci tedy můžeme takto pozitivně využít a zavedení předsunutých telekonzultací podpořit.

Takže telemedicína dostala i na Slovensku stejně jako v Česku spolu s covidem silný impuls?

Určitě. Období, kdy pacienti nemohli chodit do ambulancí, bylo poměrně dlouhé a část lékařů to využila jako příležitost pro změny v organizaci péče. Na to, aby se to dlouhodobě udrželo, je ale nutná podpora zdravotních pojišťoven, tedy aby ty to nadále hradily, a také je třeba odstranit všechny legislativní bariéry. Myslím, že máte i v Česku podobnou bariéru, kdy je stanoveno, že zdravotní péči je nutné poskytovat fyzicky v ambulanci lékaře. To je třeba odstranit a podporu ministerstva i pojišťoven udržet, aby se telemedicína i telekonzultace rozvíjely. Samozřejmě je ale potřeba mít na paměti bezpečnost pacienta, protože při telefonické radě lékař ztrácí část informací, když nemá vizuální kontakt s pacientem. Je proto důležité dobře promyslet, jak má být telekonzultace strukturovaná na to, aby byla pro pacienta bezpečná a zároveň se minimalizovala rizika pro lékaře.

Nedávno jsme ve spolupráci s odbornými společnostmi připravovali projekt telekonzultace v diabetologii, kde bylo jedním z velmi dobrých opatření to, že pacient dostane dopředu dotazník, kde vyplní klíčové informace jako glykovaný hemoglobin, tlak, hmotnost, jak se hýbe, jak se změnil jeho jídelníček… To vše lékař potřebuje k vyhodnocení zdravotního stavu. Jde přitom o dotazník strukturovaný, takže ani při telefonickém rozhovoru se na nic důležitého nezapomene a pacient má možnost se na to doma připravit. Díky tomu může telekonzultace proběhnout rychle, efektivně a může být bezpečná. Umožní to lékaři, aby identifikoval, zda náhodou nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu diabetika a zda by ho přece jen neměl vidět. Ve strukturované přípravě pacienta na telekonzultaci tak vidím velký potenciál. Pacienti i lékaři si to přitom velmi chválí, protože to šetří čas. Pro pacienty to znamená, že nemusí cestovat do ambulance a čekat v čekárně, lékaři si zase chválí, že jsou rozhovory mnohem soustředěnější a kratší – když pacient přijde fyzicky, obvykle ho napadne padesát dalších věcí, které by lékaři chtěl povědět. Takto po telefonu je soustředěný na jeden zdravotní problém. Tento projekt jsme připravovali kvůli covidu. Dnes přitom s diabetology a zdravotní pojišťovnou diskutujeme, jak zabezpečit, aby telekonzultace byly součástí běžného poskytování péče u stabilizovaného diabetika. Velmi mě potěšilo, že si diabetologové myslí, že telekonzultace po telefonu nebo mailu by mohly nahradit zhruba každou druhou fyzickou návštěvu.

Mají slovenské pojišťovny po covidu tendenci být více nakloněny telemedicíně, případně objevily se hlasy volající po úpravě zákona?

Tendence je to podpořit, a to nejen ze strany pojišťoven. Mluvila jsem s několika praktickými lékaři i specialisty, a také oni to podporují. S nedostatkem lékařů cítí obrovský tlak a množství návštěv roste. Lékaři chtějí péči zabezpečit a v tomto vidí velkou příležitost. Část návštěv by tak mohli odbavit telefonicky, případně by to v ideálním případě, pokud by to umožnila legislativa, odbavovala sestra na základě strukturovaných dotazníků. Tím pádem by se počet fyzických návštěv snížil a lékař by měl více času na nestabilizované pacienty a ty, kdo mají vážný zdravotní problém a do ambulance musí fyzicky. Ministerstvo též deklarovalo podporu, tak doufejme, že se to nějak potká a povede k odstranění bariér, které dnes máme.

Henrieta Tulejová je partnerka a interní lektorka Advance Healthcare Management Institute, který pravidelně organizuje mezinárodní konferenci o trendech ve zdravotnictví Prague IHS a poskytuje exekutivní vzdělávaní pro manažery ve zdravotnictví. Henrieta Tulejová vystudovala Masters in Health Policy and Management na Brandeis University v Bostonu a finanční management na Fakultě managementu Univerzity Komenského v Bratislavě. Jako partnerka Advance Healthcare Management Consulting se věnuje strategickým analýzám a poradenství v oblasti zdravotního pojištění, řízené péče, disease management programů a inovativních kontraktů mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče, jako jsou např. balíčkové kontrakty a P4P. Více než 5 let působila jako manažer odboru strategického plánování ve zdravotní pojišťovně Dôvera, kde vedla implementaci disease management programu Dôvera Pomáha diabetikom. Předtím působila jako členka reformních týmů Tomáše Julínka a Rudolfa Zajace, kde se věnovala reformě zdravotních pojišťoven a veřejného zdravotního pojištění.

Michaela Koubová