Cukrovkou v Česku trpí milion lidí – a právě oni jsou velmi ohroženi závažným průběhem covidu-19. Mezi těmi, kdo skončili kvůli koronaviru v nemocnici, tvořili diabetici celou třetinu, a podobně tomu bylo i u zemřelých. Jak je možné rizika u cukrovkářů snižovat? Cestou je samozřejmě očkování, zároveň je ale důležité, aby pacienti měli diabetes kompenzovaný. Posloužit k tomu mohou moderní antidiabetika, která však ve starší věkové kategorii diabetiků v Česku nejsou předepisována dostatečně. Problematice se věnoval včerejší Kulatý stůl Zdravotnického deníku na téma diabetes a covid-19.
Na kulatém stole věnovaném diabetu a covidu-19 představil ředitel ÚZIS Ladislav Dušek nejnovější data, která máme díky Národnímu diabetologickému registru. V Česku dnes máme milion pacientů s diabetem, přičemž onemocnění obvykle zasahuje lidi v seniorním věku.
„V důsledku epidemie covid došlo k významnému nárůstu mortality v populaci. Nadúmrtí je patrné zejména v seniorních věkových kategoriích a významně zasáhlo i populaci pacientů s diabetem. V důsledku toho poklesl počet žijících pacientů s diabetem a zpomalil se i roční nárůst. Každý rok totiž narůstal počet nových diabetiků, kteří nastupovali na antidiabetickou léčbu, až o 20 tisíc, teď ale pozorujeme zastavení trendu,“ přibližuje Ladislav Dušek s tím, že nadúmrtí u pacientů s diabetem bylo dramatické jak v roce 2020, tak 2021.
Mezi zemřelými pacienty pozitivními na covid bylo v roce 2020 33 procent diabetiků. V necovidových letech přitom ročně umíralo přes 41 tisíc lidí s diabetem (z různých příčin), uplynulé dva roky se ale jejich počet zvýšil o 20 procent na více než 50 tisíc. Nejvíce byli postiženi nejstarší pacienti nad 75 let.
„Zdravotní dopady jsou v populaci diabetiků mnohem větší než v celkové populaci. V kategorii 70 let plus prožila nemoc asymptomaticky nebo s mírnými příznaky asi polovina lidí,“ poukazuje profesor Dušek s tím, že mezi lidmi hospitalizovanými kvůli covidu tvořili diabetici třetinu.
Zabránit hospitalizaci či dokonce úmrtí ovšem velmi pomáhá očkování. Zatímco riziko, že neočkovaný diabetik nad 65 let skončí v nemocnici, je skoro 60 procent, očkování riziko snižuje na 30 procent. Ještě markantnější je snížení rizika, že člověk skončí na JIP, a to z 13 procent u neočkovaných na pět procent u očkovaných. U celé populace diabetiků tak je ochranný efekt očkování s boosterem proti hospitalizaci skoro 72 procent, ochrana proti hospitalizaci na JIP 81 procent a proti tomu, že člověk skončí na plicní ventilaci či ECMO, sto procent (ve věkové kategorii nad 65 let jsou čísla podobná).
Riziko hospitalizace u pacienta s nekompenzovaným diabetem je desetinásobné
Očkování je jedna věc, velmi důležité je ale také to, jak je diabetik kompenzovaný. „Diabetici často bývají polymorbidní – jsou obézní, mají hypertenzi, dyslipoproteinémii a je tam celá řada faktorů, které se mohou na diabetes nabalovat a vytvářet komplikovaný stav, který pak snadněji vyústí do klinických projevů onemocnění covidem. Jednoznačně se přitom ukázalo, že přežití pacientů závisí na stavu kompenzace jejich onemocnění. Špatně kompenzovaný diabetik je na tom v případě infekce covidem prognosticky hůře a přežití je horší než u dobře kompenzovaného diabetika,“ vysvětluje předseda České diabetologické společnosti Jan Škrha. Vědecký sekretář České diabetologické společnosti Martin Prázný k tomu doplňuje, že riziko hospitalizace u pacienta s nekompenzovaným diabetem je proti tomu kompenzovanému desetinásobné.
Dosavadní poznatky přitom ukazují, že prognózu diabetika s covidem nejvíce zlepšuje léčba metforminem, dále glifloziny a GLP-1 agonisty. Druhé dva léky ovšem navíc mají pozitivní účinky v dalších směrech, jako je prevence hospitalizací se srdečním selháním (glifloziny) nebo pomáhají bojovat s obezitou (GLP-1 agonisté).
„Máme tady ale trochu rezervy u starší populace. Když se podíváme na přístup ke gliflozinům u pacientů ve věku 70 až 80 let, mají ho oproti věkové skupině 50 až 60 let poloviční. Podobně to platí i pro GLP-1 receptorové agonisty. Jsou ve větší míře léčeni gliptiny, které ale nemají tak významný glykemický efekt jako GLP-1 receptoroví agonisté a hlavně tu nemůžeme počítat s jiným neglykemickým benefitem. V tomto ohledu je ČR trochu anomálií i v kontextu střední a východní Evropy, kde se u starších pacientů více používají moderní antidiabetika,“ vysvětluje Martin Prázný s tím, že se zatím nepodařilo změnu prosadit kvůli plátcům.
To je důležité i v tom kontextu, že v roce 2030 bychom v Česku měli mít 1,3 milionu diabetiků. Platí přitom, že nejnákladnější jsou pacienti nekompenzovaní s komplikacemi. Pokud tedy chceme systém veřejného zdravotního pojištění ufinancovat, je na místě snažit se těmto stavům předejít – což je možné právě díky farmakoterapii a také edukaci spolu se spoluprací pacienta.
„Nechci říci, že je péče o pacienty v ČR z hlediska přístupu k farmakoterapii špatná – je dobrá. Ale mohla by být ještě lepší,“ dodává Prázný.
Problematice se budeme podrobně věnovat v nadcházejících vydáních ZD.
Michaela Koubová
