Rozhodnutí amerického nejvyššího soudu, které umožňuje, aby si jednotlivé státy samy určovaly legislativu v oblasti interrupcí, přináší nejen obavy o reprodukční práva žen a dívek, ale také vnáší klín do důvěry mezi lékaři a jejich pacientkami. Některé státy totiž zásadně omezují dostupnost interrupcí a další podobné úpravy zákonů připravují. Důvěrný rozhovor mezi lékařem a pacientkou, stejně jako zdravotní péče, která jí bude poskytnuta, mohou být ovlivněny tím, jak jsou interrupce v daném státě vnímané, a to přesto, že tento zákrok provedený bezpečně patří podle Světové zdravotnické organizace mezi základní zdravotní péči, jenž nemá být nijak omezována.
Jednatřicetiletá Janneke Parrish, někdejší zaměstnankyně společnosti Apple, vůbec nepřemýšlela nad tím, že by mohla být těhotná. Měla silné bolesti, které jí přivedly na pohotovost. Používala antikoncepci a důvěřovala jí. Ale teď seděla na vyšetřovacím stole a lékař jí sděloval, že má v těle těhotenské hormony. Zpanikařila a nedokázala vnímat, co slyší. Stát se matkou proti své vůli byla její noční můra. Lékař se jí na něco ptal, ale ona nebyla schopná odpovědět. K ultrazvuku jí musel doslova dovést. Jediné, na co myslela, bylo, jak situaci řešit. Pojede do Nového Mexika? To je sedm hodin. Poletí do Kalifornie?
Tato mladá žena žijící v Texasu, americkém státě s velmi přísnou legislativou, která prakticky znemožňuje přístup k bezpečným interrupcím, se rozhodla zveřejnit svůj příběh popisující, jaké to je, pokud otěhotníte v zemi, kde interrupce nejsou dostupné. Na to, jakým způsobem taková situace nabourává křehkou důvěru mezi lékaři a jejich pacientkami, se zaměřil zpravodajský medicínský portál STATnews.com.
V Texasu od loňského září platí zákon, který umožňuje zažalovat kohokoliv, kdo „poskytne pomoc“ nebo „provede interrupci“ po 5. či 6. týdnu těhotenství, kdy je možné detekovat srdeční aktivitu plodu. Tento zákon již dříve kritizovala American College of Obstetricians and Gynecologists (ACOG), odborná společnost zastupující gynekology a porodníky v USA s tím, že se jedná o omezení práv pacientek, narušení vztahu mezi lékaři a pacientkami i „útok na lékařskou praxi“. Podle ACOG texaský zákon prakticky zakazuje provádění všech interrupcí, a současně vytváří prostředí, ve kterém bude běžný nátlak a vyhrožování směrem k lékařům: „Toto jde mnohem dál, než je jedna oblast medicíny nebo osobní přesvědčení jednotlivce. Vytvořením cesty pro soudní spory, které mají být použity pro zastrašování, tento zákon odradí lékaře v Texasu od poskytování zdravotní péče, kterou jejich pacientky potřebují.“
Potratila jste. Bylo to záměrně?
Během ultrazvukového vyšetření Janneke Parrish přemítala nad tím, že řešením její situace bude odletět do Kalifornie, kde má přátele, a podstoupit interrupci tam. Když se oblékala, lékař jí sdělil, že potratila. To bylo důvodem jejích bolestí i toho, že vyšetření neukázalo přítomnost plodu v děloze. Cítila úlevu a rozplakala se. Lékař s ní mluvil konejšivým hlasem, který se ale změnil, jakmile začala odpovídat na jeho otázky.
Snažila se otěhotnět? Ne. Věděl to její partner? Ne. Byla předtím těhotná? Ano. Kolik dětí měla? Žádné. Potrat? Ne, ale, když jí bylo 19 let podstoupila interrupci. V tu chvíli se v přístupu lékaře něco změnilo. Vzala si misoprostol, který je používán při farmakologické interrupci? Užívala nelegální drogy? A co alkohol? Jaká byla její fyzická aktivita v poslední době? Připadala si jako u výslechu, jako by byla obviňována z toho, že udělala něco špatného, co způsobilo ztrátu jejího těhotenství, o kterém ale nevěděla, dokud nedorazila na pohotovost. Přála si, aby k lékaři vůbec nešla. Připadala si naivní, když s ním otevřeně mluvila o své anamnéze.
Podle STATnews.com ilustruje její příběh „záblesk nové éry nedůvěry k lékařům“, který je způsoben rozhodnutím amerického nejvyššího soudu, jež zrušilo ústavní právo žen na interrupce. „Pokud se prostory zdravotnických zařízení stanou pro pacientky nebezpečnými, je to velmi nebezpečný precedens,“ varuje profesorka gynekologie a porodnictví Sarah Prager, která působí na University of Washington.
Omezení přístupu k interrupcím podle ní znamená omezit přístup ke zdravotní péči, která vychází z medicíny postavené na důkazech. Podle Světové zdravotnické organizace jsou bezpečné interrupce součástí základní zdravotní péče, jenž nemá být nijak omezována. Pokud se tak stane, nejen, že nedojde k poklesu prováděných interrupcí, pouze jsou tyto zákroky prováděny pokoutně, tedy s výrazně vyššími riziky vážných zdravotních komplikací, včetně doživotního postižení nebo dokonce smrti.
Jak věřit lékaři v nejisté době?
Profesorka Prager upozorňuje, že rozhodnutí nejvyššího soudu může znamenat bariéry v dostupnosti zdravotní péče i v případě, že žena či dívka řeší zcela běžné gynekologické obtíže. Nepravidelnosti menstruačního cyklu nejsou nijak neobvyklé, stejně jako samovolný potrat. K němu dochází zhruba u 11 až 16 % těhotenství, o kterých žena ví, a až 30 % ze všech těhotenství skončí samovolným potratem.
„Jinými slovy, Janneke Parrish seděla na vyšetřovacím stole kvůli zcela běžné situaci, přesto měla pocit, že podstupuje křížový výslech. Lékař mohl jednat v sebeobraně, přestože žádný stát zatím zákonem nenařizuje lékařům povinnost hlásit samovolnou interrupci. Přesto je mezi lékaři znát zmatek a nejistota,“ píše STATnews.com.
„Je opravdu velmi nešťastné, že stát tlačí lékaře do situace, kdy cítí, že se musí sami chránit,“ upozorňuje Nisha Verma, specialistka na reprodukční zdraví. Sama Janneke Parrish příliš nepřemýšlela nad tím, jestli lékaři během vyšetření nemá zatajit, že v 19 letech podstoupila na interrupci. Její matka je zdravotní sestrou, která přišla do USA z Nizozemska: „Vždycky mi doma říkali, že lékařům můžete důvěřovat. Od toho tady jsou. Skládají Hippokratovu přísahu a jsou tu od toho, aby pomáhali lidem.“
V okamžiku, kdy se přístup lékaře na pohotovosti změnil poté, co mu sdělila, že podstoupila interrupci, zvažovala, jestli toto ještě platí. Informovala ošetřujícího lékaře o zákroku, který podstoupila před 12 lety a nikdy jej nelitovala. Tehdy byla nezaměstnaná, snažila se dostat na vysokou školu a věděla, že není schopná se postarat o dítě. Trvalo jí několik týdnů, než dokázala dát dohromady 500 dolarů, na tu dobu vysokou částku. V den, kdy mířila na kliniku, se před budovou konala demonstrace proti interrupcím. Musela se tak prodírat křičícím davem. Svého rozhodnutí ale nelituje. Dostala se na vysokou školu, studovala filosofii a religionistiku, později mezinárodní politiku. Stala se pak specialistkou na vytváření digitálních map různých částí světa.
Ohledně interrupce nemusíte být upřímná, radí gynekologové
STATnews.com popisuje paradoxní situaci, kdy někteří gynekologové začínají doporučovat ženám, že nemusí být upřímné vůči zdravotníkům, pokud dostanou otázky ohledně předchozích potratů či interrupcí. Klinicky totiž není možné rozeznat při vyšetřování pacientky jedno od druhého. Pouze v případě, kdy se žena snaží otěhotnět a má za sebou několik samovolných potratů, může být tato informace cenná pro lékaře, jenž se snaží řešit její neplodnost. V případě, kdy by však sdělení informace, že žena podstoupila interrupci, mohlo ohrozit jí samotnou, může tuto skutečnost zamlčet, přesněji sdělit, že potratila samovolně.
Sama Janneke Parrish své zkušenosti zveřejnila až poté, co se podle plánů přestěhovala z amerického Texasu do Nizozemska. Tehdy cítila, že už je bezpečné, aby o tomto mluvila. Její příběh zveřejněný na sociálních sítích vyvolal velké množství reakcí, včetně soucitných a podporujících. Potvrdila tak nejen to, že samovolný potrat je něčím běžným, ale bohužel i to, že i takto běžná situace se může stát vlivem okolností zdrojem obav a nedůvěry.
Ludmila Hamplová
