Kvalitní vztahy s ostatními lidmi jsou nezbytnou podmínkou pro to, abychom se jako lidé cítili dobře. Naopak osamělost přináší riziko rozvoje řady onemocnění, včetně Alzheimerovy choroby, kardiovaskulárních chorob nebo oslabení imunitního systému. Podle Světové zdravotnické organizace osamělost nejen zhoršuje, ale také zkracuje život. Mezi nejohroženější skupiny patří nejen senioři, ale také ti, kteří přišli o životního partnera, žijí v odloučení od přátel a rodiny, či vlivem zhoršujícího se zdravotního stavu ztrácí možnost mobility.
Osamělost bývá obvykle vnímaná jako sociální problém. Její zdravotní dopady jsou na první pohled méně viditelné, ale neméně závažné. Polský zpravodajský týdeník Newsweek nedávno publikoval článek shrnující zdravotní dopady osamělosti s výmluvným titulkem „Osamělost. Horší než krabička cigaret denně“. Americký National Institute of Aging shrnuje závěry současných vědeckých studií o osamělosti tak, že osamělost zvyšuje riziko rozvoje řady onemocnění, od vysokého krevního tlaku přes další kardiovaskulární choroby, obezitu, oslabení imunitního systému, zhoršení kognitivních funkcí, úzkostnou poruchu, depresi až po Alzheimerovu chorobu.
Světová zdravotnická organizace pak spojuje osamělost se zhoršením kvality života, ale i zkrácením jeho délky. Její dopady jsou pak srovnatelné s dalšími obecně známými prediktory předčasného úmrtí, jako jsou obezita, kouření a nedostatečná fyzická aktivita. „Setkání jedinců téhož druhu je nejsilnějším stimulující faktorem pro náš mozek, a současně i nejnáročnějším, a to i energeticky a synapticky. Samota a izolace od skupiny jsou prokazatelně velmi významný zevní faktor, který ovlivňuje nejen duševní život, ale i tělo včetně imunitního systému. Osamělí lidé jsou více nemocní, náchylnější k infekcím, častěji hospitalizovaní, mají více komplikací svých onemocnění a podobně,“ shrnuje docent Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Osamělost není totéž, co sociální izolace
Podle National Institute of Aging ale osamělost a sociální izolace nejsou synonyma. To, že člověk žije sám, ještě automaticky neznamená, že je osamělý. Počet jednočlenných domácností podle údajů Českého statistického úřadu roste. Například v kraji Vysočina roce 1970 tvořily domácnosti jednotlivců 15 %, v roce 1991 už 23,1 %, a v roce 2001 25,1 %. Přesněji sociální izolace znamená, že člověk nemá fyzický kontakt s jinými lidmi, zatímco osamělost je subjektivní pocit, kdy se člověk cítí sám či odstrčený. „Klíčovou vědeckou otázkou je, zda jsou sociální izolace a osamělost dva nezávislé procesy ovlivňující lidské zdraví odlišně, nebo je osamělost cestou k sociální izolaci a tím ovlivňuje lidské zdraví,“ popsala Lisbeth Nielsen, která působí v oddělení behaviorálního a sociálního výzkumu National Institute of Aging.
Lidé se totiž mohou cítit osaměle, i když jsou obklopení jinými lidmi, včetně rodiny či přátel. Podrobněji to vysvětluje odborný článek publikovaný letos v únoru v Nature Reviews Disease Primers: „Osamělost není synonymem objektivní izolace, kdy člověk žije sám nebo má málo sociálních interakcí. Tedy lidé, kteří komunikují s ostatními, mohou být osamělí, a naopak ti, kteří jsou sami, nejsou osamělí.“ Definice osamělosti obsahuje vnímanou úzkost, kterou člověk prožívá, když má méně kvalitních sociálních interakcí a vztahů, než by sám chtěl. Právě kvalita vztahů je přitom rozhodující, nikoliv jejich množství.
Chybou je podle této práce vnímat osamělost jen jako individuální selhání jednotlivce. Naopak je třeba vnímat osamělost jako strukturální sociální problém, které také má řešení na úrovni celé společnosti. WHO v této souvislosti doporučuje komplexní řešení, jež obsahují jak komunitní centra, kde se mohou potkávat lidé různých generací, tak například také bezbariérovou veřejnou dopravu, jenž mohou využívat i lidé s různými zdravotními omezeními.
Osamělost zkracuje lidský život
Vliv osamělosti na fungování lidského organismu ve smyslu možných negativních změn prokázala řada vědeckých studií. Například studie publikovaná letos v únoru v JAMA Network Open popsala souvislost mezi osamělostí a rizikem rozvoje kardiovaskulárních chorob u žen, které již prošly menopauzou.
„V jedné z metaanalýz 70ti studií měli osmělí jedinci měli o 26 % vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí než lidé, kteří se necítili osamělí. Navíc je samota spojena se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních chorob (včetně ischemické choroby srdeční a cévní mozkové příhody), metabolického syndromu, funkčního postižení, demence a lehké kognitivní poruchy. Osamělost může ovlivnit duševní a emocionální zdraví a je spojována s depresí, sníženou životní spokojeností, úzkostí, sebevražednými myšlenkami a náchylnosti k závislostem u dospělých,“ přibližuje ve svém článku pro Nature Review Disease Primers Julianne Holt-Lunstadová, psycholožka z Univerzity Brighama Younga v Utahu. Podle ní lze dopady osamělosti přirovnat k vykouření krabičky cigaret denně, přejídání nebo pravidelné konzumaci alkoholu.
Nahlížet na osamělost jako na možný negativní prediktor je podle docenta Anderse nutné i v případě duševních onemocnění. „Osamělost působí negativně, zejména u depresivní poruchy, která je s ní spojována. Nicméně existují i data ukazující, že osamělost přináší akceleraci kognitivního deficitu u starších pacientů,“ vysvětluje. Jinými slovy, dostatečně kvalitní vztahy pomáhají udržovat lidský mozek ve formě a naopak jejich nedostatek znamená ohrožení.
Přesto osamělost není širokou veřejností obecně přijímána jako zdravotní riziko: „Ne každý si uvědomuje, že osamělost může být příčinou nemocí. Pacienti k nám přichází s depresemi nebo různými závažnými obavami a až během anamnestického rozhovoru vyjde najevo, že se jedná o osamělé lidi, s nimiž již nikdo nepočítá,“ popsal pro polský Newsweek psychiatr Sławomir Murawiec, který působí ve varšavském terapeutickém centru Psychomedica Allenort.
Pandemie přitáhla pozornost k osamělosti
Jak zdůrazňuje Julianne Holt-Lunstadová, nebyla pandemie covid-19 automaticky pandemií osamělosti navzdory objektivní sociální izolaci, která byla ze strany řady vlád a úřadů vyžadována jako součást strategie, jak získat čas a možnost zvládnout šíření infekce: „Pandemie covid-19 měla podle očekávání relativně malý vliv na prevalenci osamělosti, ačkoliv objektivní izolace byla velmi vysoká.“
Obdobně na dopady pandemie nahlíží i docent Anders s tím, že ne všichni měli ze sociální izolace pocit osamělosti, tedy ne všichni zažívali nepříjemný, tíživě zdrcující či stres působící stav. „Někteří naopak byli rádi sami. U každého z nás nebo u každého psychického problému je to jiné. Pravděpodobně ale bylo více těch, na které samota působila negativně,“ dodává s tím, že se takoví lidé nyní spokojeně vrací k větší sociální interakci. Naopak jsou takoví, kteří si stále rádi udržují odstup od ostatních, aniž by to vnímali jako zdroj nepohody.
Navíc by podle něj bylo značně zkratkovité vnímat negativní dopady pandemie jen jako důsledek sociální izolace a omezeného kontaktu s ostatními lidmi. „Nezapomeňme, že to nebyla jen izolace, ale prožívali jsme i omezení cirkadiánních aktivit a především pohybu, a asi i změnu skladby stravy. Proto by bylo poněkud nespravedlivé vše svádět jen na jeden prvek, který byl možná nejviditelnějším, ale nebyl jediným faktorem,“ dodává.
Ludmila Hamplová
