Ačkoliv novela zákona o specifických zdravotních službách, která prošla vnějším připomínkovým řízením, zavádí řadu změn od úprav genetických vyšetření po ochranné léčení, většina došlých připomínek směřuje do oblasti pracovnělékařských služeb a novinky v podobě opatření k podpoře zdraví. Právě proti té se ohradil i Nejvyšší soud, který celou pasáž důrazně doporučil vypustit s odkazem na to, že jde o porušení základních práv. Výtky ovšem směřují také do oblasti dárcovství vajíček či k problematice transgenderu.
„Předložený zákon se opírá o antibyrokratický balíček, který má zaměstnavatelům snížit administrativní zátěž. Nicméně tvorbou nového institutu opatření k podpoře zdraví se zaměstnavatelům nejen stávající byrokratická zátěž zvýší, ale také budou čelit novým výdajovým položkám, které skrze direktivní politiku nemusí odpovídat skutkovému stavu věci. Předkladatel především byrokratické náklady v hodnocení dopadů regulace (RIA) neuvádí. Direktivní povaha opatření k podpoře zdraví dále nemůže reflektovat předložené přínosy institutu, a tedy jeho funkčnost,“ uvádí ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), podle něhož zároveň nejsou dostatečně popsány finanční dopady na zaměstnavatele soukromé i veřejné sféry způsobené povinností stanovit a vyhodnocovat opatření k podpoře zdraví. Podobnou připomínku vznesl také například Svaz průmyslu a dopravy či Unie zaměstnavatelských svazů. Podle MPSV by tak bylo na místě povinnost tato opatření provádět převést do dobrovolné roviny.
„Cílem zavedení institutu ‚opatření k podpoře zdraví‘ má být snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů, přitom s ohledem na jeho povahu v podobě různorodých blíže neurčených opatření lze očekávat spíše zvýšení administrativy, neboť se zavádí řada nových povinností zaměstnavatele, jejichž plnění a kontrolu musí dokládat,“ přidává se ministerstvo vnitra.
Problém navíc je, že není jasné, o jaká opatření k podpoře zdraví by se mělo jednat. „Uvedené je nutné vyjasnit zejména proto, že zaměstnanci mají povinnost se stanoveným opatřením podrobit. Nepovažujeme za vhodné, aby opatření k podpoře zdraví, která jsou nadto dle nyní předloženého návrhu bez současného předložení prováděcí vyhlášky velmi obecná, mohla být neomezeně určována zaměstnavatelem. V takovém případě by mohlo dojít k jejich zneužívání, např. nastavením obtížně splnitelných opatření a následně jejich neplnění zaměstnancem vyhodnotit jako porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a tedy jako důvod výpovědi,“ poukazuje ministerstvo vnitra. Obdobně to vidí také ministerstvo zemědělství.
Úprava zneužitelná k prosazování zájmů státu
Výtky navíc směřovaly i k tomu, že podle návrhu zákona může zaměstnavatel opatření k podpoře zdraví zajistit prostřednictvím právnické nebo podnikající fyzické osoby s prokazatelnou zkušeností v oblasti veřejného zdraví. „Není zřejmé, jak bude možné zjistit prokazatelnou zkušenost v oblasti veřejného zdraví právnické nebo podnikající fyzické osoby, jejímž prostřednictvím bude zaměstnavatel moci zajistit opatření k podpoře zdraví. Důvodová zpráva poskytuje pouze demonstrativní výčet osob, které bude možné považovat za osoby s prokazatelnou zkušeností v oblasti veřejného zdraví. Úprava ale nestanoví, jaká osoba nebo orgán bude rozhodovat o tom, že příslušná osoba má prokazatelnou zkušenost v oblasti veřejného zdraví,“ píše ministerstvo spravedlnosti.
Proti části novely týkající se opatření k podpoře zdraví se pak postavil Nejvyšší soud, který důrazně doporučil celou pasáž vypustit. „Přijetí takového ustanovení se jeví jako zcela nepřijatelné. Toto ustanovení jde zcela jednoznačně nad přijatelný rámec vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, když dosavadní právní úprava týkající se posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance či osoby ucházející se o zaměstnání trvající mnoho desetiletí je zcela dostačující. Nicméně, primárně toto nové ustanovení neřeší vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale mezi státem a občanem, když v odstavci čtvrtém je uvedeno, že ministerstvo zdravotnictví stanoví opatření k podpoře zdraví, jejichž provedení jsou zaměstnavatelé povinni na svých pracovištích zajistit. Prováděcí právní předpis stanoví podmínky, druh, obsah, rozsah, včetně doby trvání, způsob realizace a vyhodnocení opatření k podpoře zdraví a okruh zaměstnavatelů, kteří takové opatření musí realizovat. Tímto se stávají jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé jakýmsi rukojmím státu, který tímto způsobem výrazně a nepřiměřeně zasahuje do práv zaměstnanců, potažmo i zaměstnavatelů v dané oblasti,“ konstatuje Nejvyšší soud.
Navrhovaná úprava tak je podle něj snadno zneužitelná k prosazování zájmů státu a jeho opatření vůči občanům v oblasti zdraví a zdravotní politiky, která mohou v nepřípustné míře zasahovat do základních práv a svobod. Tím, že je tato problematika přenesena na úroveň vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, se vytváří riziko pro zaměstnance, že pokud bude mít jinou představu o rozhodování o vlastním zdraví, může v krajním případě přijít o zaměstnání. „To je zcela nepřijatelné a navrhovaná úprava tak jednoznačně porušuje základní práva vyhlášená Listinou základních práv a svobod, zejména tedy právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu,“ dodává Nejvyšší soud.
Konec povinných prohlídek v rozporu se zákoníkem práce
Druhým terčem kritiky je převedení vstupních pracovnělékařských prohlídek u takzvaných nerizikových povolání do dobrovolné roviny (což je krok, proti kterému se ostře staví Česká lékařská komora, odbory či odborná společnost – více zde). Zásadně proti je také MPSV, podle něhož dochází k rozporu se zákoníkem práce, respektive s ustanovením, podle kterého je „zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti“.
„Vstupní lékařská prohlídka přitom představuje prvotní přezkoumání, které určuje způsobilost k výkonu zaměstnání na dané pracovní pozici. Pro zaměstnavatele lékařská prohlídka při nástupu do zaměstnání znamená vysokou míru jistoty, že je zaměstnanec schopný sjednanou práci vykonávat řádně. Zaměstnavatel tak získá právní jistotu, že v případě potenciálních pracovních úrazů či nemoci z povolání využil jemu dané možnosti, aby nepřipustil výkon práce zdravotně nezpůsobilým zaměstnancem,“ vysvětluje MPSV, podle něhož návrh chybně spoléhá na institut odškodnění pracovního úrazu a nemoci z povolání, kdy se většinou až po provedení mimořádné prohlídky zjistí zdravotní problém, jemuž bylo možné vstupní prohlídkou zabránit nebo ho eliminovat. Změna by také znesnadnila pracovněprávní spory, protože by nebylo s jistotou stanoveno, že zaměstnanec před pracovním úrazem či nemocí z povolání byl k dané práci způsobilý.
MPSV navíc upozorňuje na to, že je gestorem evropské směrnice 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zde je v tuto chvíli zajištěna plná transpozice, po přijetí navrhované změny by ale zřejmě šlo jen o transpozici částečnou.
Ministerstvo vnitra pak požadujeme zachovat obligatorní vstupní pracovnělékařské prohlídky alespoň v druhé kategorii prací, a to bez ohledu na rizikový faktor.
Často zmiňovanou výtkou je také to, že registrující lékař nebude muset provést pracovnělékařskou prohlídku u nerizikových prací povinně, ale na dobrovolné bázi. „Kdo prohlídku vykoná, rozhodne-li se registrující poskytovatel zaměstnance či osoby ucházející se o zaměstnání danou prohlídku nevykonat a jestliže zaměstnavatel nemá smlouvu s poskytovatelem pracovnělékařských služeb? Bude od registrujícího poskytovatele požadováno odůvodnění tohoto rozhodnutí, nebo se může rozhodnout svévolně?“ ptá se ministerstvo obrany.
„Trváme na zachování původního znění, tedy povinnosti registrujících lékařů provést, v zákonem připouštěných případech, pracovnělékařskou prohlídku. Dle důvodové zprávy má uvedená změna reflektovat časové možnosti registrujících poskytovatelů, což však o to více zatíží poskytovatele pracovnělékařských služeb. Takže ve finále to ničemu nepomůže a bude to činit velké potíže zejména malým zaměstnavatelům, u nichž jsou vykonávány jen nerizikové práce a kteří tak nemají povinnost uzavírat smlouvy na poskytování pracovnělékařských služeb,“ připojuje se Svaz průmyslu a dopravy.
Konec byznysu okolo darování vajíček
Oblastí, k níž se dále sešlo více připomínek, je darování vajíček. To by měl být nově omezeno a navíc má být zastropována maximální vyplácená náhrada (psali jsme také zde).
„Z předmětného návrhu ani z doprovodných materiálů není zřejmé, jakým způsobem bude počet darování zjišťován v případě, kdy dárkyně bude poskytovat oocyty v různých zařízeních v ČR nebo z části na území ČR a z části v zahraničí,“ poukazuje ministerstvo spravedlnosti. Podobně se ptá i ministerstvo zemědělství, které by rádo vědělo, jak by měl poskytovatel v případě kontroly prokázat naplnění požadavku.
Otázky se vznáší také kolem limitace náhrady. „V současné době je celá oblast asistované reprodukce legislativně ukotvena na altruistickém principu, a to včetně anonymního darování spermií a vajíček. Zákon jasně stanoví, že je možná kompenzace ‚účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených nákladů‘. Není-li toto ustanovení v praxi dodržováno, řešením není „zastropování maximální výše kompenzace“, ale takové upřesnění znění zákona, které omezí jeho obcházení a vyloučí zastřenou komercializaci lidského těla se všemi riziky pro zdraví anonymních dárkyň,“ uvádí vedoucí úřadu vlády.
Jeho dalším požadavkem je navíc umožnit využití darovaných vajíček pouze ženám, které jsou účastny systému veřejného zdravotního pojištění. Většinu cyklů s darovanými vajíčky totiž dnes podstupují cizinky, mnohdy mimo reprodukční věk. Dárkyněmi jsou naopak české ženy do 35 let, obvykle studentky a ženy na rodičovské dovolené. „Vysoká poptávka zahraniční klientely tak vytváří tlak na komercializaci oblasti umělého oplození a anonymního dárcovství zvláště, a celá oblast se zároveň vymyká původně zamýšleným hranicím asistované reprodukce – léčbě neplodnosti párů v reprodukčním věku,“ dodává vedoucí úřadu vlády.
MPSV by si proto přálo, aby nad rámec návrhu byla do novely zařazena úprava zákona o regulaci reklamy. „Reklamní kampaně některých center asistované reprodukce a výše nabízených náhrad dosahují leckdy intenzity, která je z hlediska etiky poskytování této zdravotní služby nevhodná. Jedná se často již o čistý byznys, vyplácené náhrady jsou pak už fakticky odměnou. Tato praxe má, jak předkladatel přiznává, neblahý dopad do zdravotní sféry dárkyň. Těmi mohou být, a vzhledem k výši náhrady častou jsou, ženy ze sociálně slabšího prostředí. Právě ty mohou zdravotní dopady hůře vyhodnocovat, být tak ochotny a z existenčních důvodů také nuceny zákrok podstoupit. Požadujeme proto, aby předkládaným návrhem byla v této souvislosti zpřísněna také úprava darování zárodečných buněk v zákoně o regulaci reklamy. K tomuto požadavku se připojuje také ministerstvo zemědělství,“ píše MPSV.
Podmínění změny pohlaví chirurgickým zákrokem je překonané
Jako poslední okruh připomínek (byť témat, k nimž z různých míst směřovaly, bylo více) zmiňme problematiku transgenderu.
„Ministerstvo zdravotnictví předkládá novelu zákona o specifických zdravotních službách, ve které však úplně absentuje úprava postupu změny pohlaví transsexuálních pacientů, která by reflektovala aktuální změny odborného přístupu obsažené v nové Mezinárodní klasifikaci nemocí Světové zdravotnické organizace,“ poukazuje zmocněnkyně pro lidská práva.
Ta proto doporučuje nemluvit již o změně pohlaví, ale obecně o chirurgických výkonech u trans pacientů, nahradit pojem transsexuál pojmem trans pacient, oddělit celý proces chirurgických výkonů od úřední změny pohlaví a o změně pohlaví tedy vůbec nehovořit, koncipovat proces v souladu s definicemi MKN-11 a zrušit povinný souhlas odborné komise, který by se měl omezit jen na případy zranitelných pacientů.
„Aktuální platná právní úprava požaduje pro změnu pohlaví provedení chirurgického zákroku, při kterém současně dochází k znemožnění reprodukční funkce. Tento právní přístup považujeme za překonaný nejen po stránce etické, morální, ale zásadně i právní,“ připojuje se ministr pro evropské záležitosti.
Michaela Koubová
