Do Česka zamířil z Konga s podezřením na ebolu. Strávil tři týdny v uzavřeném neprodyšném bioboxu Fakultní nemocnice Bulovka. U amerického misijního lékaře Patricka LaRochella se ale nemoc nepotvrdila a ve středu odletěl zdravý zpět do USA, aby se shledal s rodinou. Jak prožíval hospitalizaci v uzavřené „plastové krabici“, co si myslí o aktuální situaci v Kongu a zda se tam vrátí, řekl před svým odletem Zdravotnickému deníku.
Při své práci lékaře v Kongu byl Patrick LaRochelle vystaven vysokému riziku nákazy ebolou. Dozvěděl se to až těsně před plánovaným odletem domů do USA. Zatímco jeho rodině, která byla v Kongu s ním, americké úřady povolili návrat komerčním letem, LaRochelle čekal na evakuaci.
Najednou se všechno vyjasnilo
Odlet z Konga probíhal opravdu dramaticky. O tom, že tamní pacienti, které ošetřoval, měli ebolu, nevěděl do poslední chvíle. V té době sice jeho rukama prošlo několik pacientů ve vážném stavu z města Mongwalu, to ale, jak říká, není nic výjimečného.
„Jsme zvyklí dostávat těžké a komplikované případy z Mongwalu, protože to je hornické město, kde má spousta lidí HIV, tuberkulózu a další závažné nemoci. Často vídáme pacienty s HIV, kteří mívají horečku a průjem. Takže jsme neviděli nic, z čeho bychom měli usuzovat na ebolu,“ popisuje lékař.
Ještě předtím, než bylo Mongwalu vyhlášeno jako ohnisko nákazy, ale lékaři začali tušit, že se děje něco výjimečného. „Do naší nemocnice se přivalila záplava pacientů. Snažili jsme se být při práci s nimi opatrní, nevěděli jsme ale, jakou nemoc přesně mají. Mnoho složitých případů šlo vysvětlit různými způsoby. Raná ebola totiž vypadá přesně jako malárie, tyfus a mnoho dalších virových infekcí. A tak vždycky existovala jiná vysvětlení,“ vysvětluje LaRochelle. Lékaře mohl mást i fakt, že nový kmen Bundibugyo, který se v oblasti šíří, má nižší úmrtnost, než je u eboly běžné. A také atypické projevy.
Pro LaRochella přišel bod zlomu až na letišti. „Když jsem se 15. dubna chystal vrátit do Spojených států, 20 minut před nástupem do letadla jsem dostal zprávu o ohnisku eboly. A epicentrem ohniska bylo Mongwalu. Najednou se všechno vyjasnilo,“ vypráví.
Přísná opatření kvituje
Nakonec ho s podezřením na ebolu převezli do Česka, kde ho za přísných opatření hospitalizovali na pražské Bulovce. Toho, že neletěl do USA, nelituje. „Je rozumné převézt někoho s podezřením na ebolu na bližší místo. Neměl jsem žádné negativní pocity, ani pocit, že mě moje země opustila,“ říká. V bioboxu strávil tři týdny. V průběhu celé hospitalizace se u něj ale nevyvinuly příznaky, takže ho ve středu propustili a odletěl domů.
Nebyla to jeho první zkušenost s izolací kvůli podezření na ebolu. Lékaři ho pozorovali už v roce 2018. Tehdy byl z Konga evakuován do Nebrasky do jedné z nejdéle fungujících amerických biologických izolačních jednotek.
Přesto ale byl tehdejší a dnešní přístup lékařů v některých ohledech jiný. „V obou případech jsem byl asymptomatický, neměl jsem žádné známky onemocnění. Opatření, která byla přijata tentokrát, ale byla podstatně přísnější. Nosil jsem osobní ochranné prostředky a umístili mne do bioboxu. V Nebrasce se ke mně chovali, jako bych nebyl nakažený, na Bulovce jako bych byl potenciálně nakažený. Takže přijali mnohem více opatření a dodržovali přísný protokol,“ popisuje.
Mohlo by vás zajímat
Sám LaRochelle takový postup schvaluje. „Je rozumné přijmout přísná opatření. Lékaři si pravděpodobně nemysleli, že jsem nemocný. Ale kdyby se mýlili a já bych lidi nakazil, byl by to samozřejmě obrovský problém,“ uvědomuje si.
A děkuje za poskytnutou péči. „Tým, který se o mě na Bulovce staral, byl skvělý. Doktoři i sestry byli úžasní, velmi pozorní a velmi přátelští. Byla to – i přes nepohodlí spojené s izolací – díky nim skvělá zkušenost. Jsem velmi vděčný, že mě česká vláda a Češi přijali, této pohostinnosti si opravdu vážím. Vím, že není maličkost přijmout potenciálního pacienta s ebolou,“ říká LaRochelle.
Když jsem cvičil, hýbal se biobox se mnou
Svou izolaci v neprodyšném bioboxu vybaveném základním nábytkem a lednicí snášel podle svých slov až překvapivě dobře. „Zarmucovalo mě jen odloučení od mé rodiny. Ale těšilo mě, že jsem mohl čas v karanténě využít ke komunikaci s kolegy v Kongu, zůstat s nimi v kontaktu a snažit se pomáhat alespoň na dálku,“ říká.
A dodává, že se sám někdy divil, jak mu izolace nevadila. „Asi jsem se pro život v bioboxu narodil, protože mě život v něm vlastně moc netrápil. Ta vynucená jednoduchost a samota byly občas i příjemné… Někdy přemýšlím, jestli nemám nějaký problém, že mě izolace netrápí víc,“ směje se.
Nijak zvlášť mu prý nevadila ani skutečnost, že v prvních dnech hospitalizace nebyl biobox klimatizovaný. „Fyzicky jsem se cítil velmi pohodlně. Jen bylo těžké být oddělen od rodiny. Zmeškal jsem výročí a narozeniny svého syna. Moc se těším, až všechny uvidím. Jinak mi toho ale v bioboxu moc nechybělo. Ano, bylo by hezké se osprchovat, mít opravdový záchod a podobné věci. Ale zásadní to není. Upřímně řečeno, je ve velmi málo chvílích jsem si pomyslel, že to už nevydržím,“ vypráví.
A přidává i historku, která mu zpětně už přijde vtipná. „Opravdu jediný okamžik, kdy jsem si pomyslel, že si nejsem jistý, zda to ještě zvládnu, byl den, kdy se pod podlahou bioboxu nafoukla velká vzduchová bublina. Kdykoli jsem zkusil cvičit, všechny židle a další věci v boxu se začaly hýbat, hýbala se celá místnost,“ vypráví s úsměvem.
Pracoval i v izolaci
„Obvykle jsem se budil před osmou. Snažil jsem se hodně komunikovat s kolegy v Kongu, pomáhat jim například se zakoupením osobních ochranných prostředků nebo s vystopováním některých výsledků testování. Dvakrát denně jsem si přes videohovor volal s rodinou. Pravidelně jsem cvičil, četl jsem si, někdy jsem se podíval na nějaký film. Moc mi chutnalo české jídlo, lidé mě na Bulovce rozmazlovali různými pochutinami,“ popisuje LaRochelle svůj běžný den v bioboxu, specializované jednotce s podtlakem. Jídlo mu do něj zdravotníci podávali otvory uzpůsobenými tak, že kdykoli se otevřou, vzduch proudí dovnitř, ne ven.
Minimálně jednou denně ale musel lékař za pacientem do bioboxu vstoupit a vyšetřit ho. Při kontaktu s LaRochellem užívali zdravotníci na Bulovce speciální ochranný oblek připomínající skafandr. „Jde o speciální oblek, který má filtry a vlastní cirkulaci vzduchu. Obléknutí do takového ochranného obleku trvá pět až deset minut,“ popisuje Zdravotnickému deníku Kryštof Šram, lékař Kliniky infekčních a tropických nemocí FN Bulovka, který o Patricka LaRochella pečoval.
Jednalo se přitom o časově poměrně náročnou proceduru, a to nejen kvůli oblékání. „Pokud vstoupí zdravotník za pacientem do bioboxu, musí se po jeho opuštění dekontaminovat speciálními přípravky ve sprše. A poté ještě 10 minut čekat, než sprchu opustí,“ vysvětluje Šram.
Mnoho procedur ale LaRochelle obstaral sám. „Využili jsme toho, že byl asymptomatický a dali jsme mu k dispozici různé měřící přístroje. Například teplotu si kontaktním teploměrem pravidelně měřil sám,“ konstatuje ošetřující lékař.
Středeční propuštění z nemocnice a transport na letiště se už obešly bez speciálních obleků. „Pacient ještě má některá bariérová doporučení pro cestu, ale jde víceméně jen o zachování jeho obezřetnosti,“ doplňuje Šram.
Mysleme na Kongo
Patrick LaRochelle zdůrazňuje, že je důležité, aby jeho příběh nezastínil něco mnohem důležitějšího – příběh lidí ohrožených ebolou. „Skutečný příběh není ten můj. Já jsem velmi nudný pacient, dalo by se říct, že ani nejsem pacient. Skutečný příběh se týká lidí v Kongu, kteří trpí. A lékařů v Kongu, kteří se o trpící pacienty starají. I proto jsem byl tak rád, že jsme zůstali v kontaktu a mohl jsem jim poskytovat podporu alespoň na dálku,“ říká.
Hodně myslel i na svého kolegu, který se ebolou nakazil. Toho z hospitalizace v Berlíně už před několika dny propustili po dvou negativních testech. „Komunikovali jsme spolu každý den. Jsem nadšený, že se mu daří tak dobře,“ kvituje.
A vypráví o aktuální situaci v Kongu. „Konžané patří k nejvřelejším a nejpřívětivějším lidem, které lze potkat. Ale když se bojí, snadno se stanou podezřívavými. Spíše ale vůči ostatním Konžanům. Nám zdravotním misionářům důvěřují jako málokomu, protože vědí, že nepatříme ke kmenům, že jsme do země přišli dobrovolně z vlastní vůle,“ zdůrazňuje.
Strach situaci zhoršuje
Klíčová je podle něj komunikace. „Důležité je jít za Konžany a říct jim: Vím, že se bojíte. Vím, že lidé umírají. Vím, že kolují různé fámy, ale věřte mi, že jsem tu proto, abych vám pomohl. Neschovávejte se ve svých domech. Neutíkejte. Nechte se otestovat. Nepřítelem nejsou zdravotníci, kteří pohřbívají těla ve skafandrech. Nepřítelem je ebola,“ říká LaRochelle.
A varuje i před šířením atmosféry strachu, která podle něj může situaci ještě zhoršit. „Ošetřoval jsem řadu pacientů s ebolou a nedostal jsem ji, je mnohem méně nakažlivá než například covid nebo spalničky. Takže je nesporně velmi rozumné se obávat a přijímat opatření. Ale myslím si, že někdy vysoká úroveň strachu kolem eboly může ve skutečnosti vytvořit situace, kdy jsou lidé stigmatizováni – a pak se bojí dostat péči,“ vysvětluje.
Zpátky do Konga i s rodinou? Spíše ano
Co se týče dostupnosti osobních ochranných prostředků, tlak na to, aby se v Kongu věci posunuly k lepšímu, je podle něj v posledních dnech silný. Vše ale komplikují uzavírky letišť a další faktory. „Je ale opravdu důležité chránit zdravotnické pracovníky. Jak kvůli nim samotným, tak kvůli lidem, o které se starají. Protože pokud se ebola začne přenášet v nemocnici, bude to katastrofa,“ upozorňuje.
Pro sebe a svou rodinu zatím konkrétní plány nemá. Přesto by byl rád, kdyby se do Konga vrátili. „Nicméně mi bylo doporučeno se tam na nějakou dobu nevracet. Vypuknutí eboly je ve velmi nekontrolované fázi. A to v regionu s řadou kmenových konfliktů a válek,“ poznamenává.
„Budeme jako rodina přemýšlet o tom, zda se můžeme do Konga vrátit. Najdeme-li způsob, jak minimalizovat riziko, doufáme, že se tam dostaneme. Pokud bychom už nemohli do Konga, buď bychom zůstali v USA, nebo bychom jeli do Burundi nebo Keni, kde máme také lékařské týmy,“ nastiňuje další plány.
Rád by se brzy znovu podíval i do Prahy, kterou by chtěl poprvé vidět i jinak než z okna místnosti s bioboxem. „Doufám, že se sem vrátím s rodinou. Rád uvidím lidi, kteří se o mě starali, bez plastové bariéry mezi námi. Mám jim za co poděkovat,“ uzavírá.
