Nárůst psychických potíží u dětí i dospělých staví nejen zdravotnictví před zásadní výzvu. Dita Protopopová, nová vrchní ředitelka sekce péče o duševní zdraví a závislosti na ministerstvu zdravotnictví a od 14. září také zmocněnkyně vlády pro duševní zdraví, exkluzivně v rozhovoru pro Zdravotnický deník přibližuje, proč je třeba propojit oblast duševního zdraví a závislostí, jak chystá posílit péči o duševní zdraví dětí nebo co může přinést plánovaný zákaz mobilů na školách.
Na ministerstvu zdravotnictví vznikla nová sekce duševního zdraví a závislostí. Dává jednotná sekce, která spojuje duševní zdraví a závislosti, smysl? Co spojení těchto dvou agend přinese?
Sjednocení dává velký smysl. Závislosti a duševní zdraví jsou propojené nádoby a nejde je od sebe oddělit na žádné úrovni. Ať už jde o řízení péče poskytování služeb nebo individuální úroveň. Když nastavíte velmi liberální politiku v oblasti závislostí, která nedává žádné zákazy, musíte počítat s tím, že bude více lidí s látkami experimentovat. Tomu pak musí odpovídat edukace i síť služeb. Samozřejmě se to promítá také do psychiatrické péče.
Na úrovni služeb jsou tyto dvě oblasti zcela neoddělitelné. Detoxifikace závislosti probíhá na psychiatrických odděleních akutní péče, dlouhodobé odvykací léčby se také dějí v psychiatrických institucích. Máme i adiktologická centra duševního zdraví, která vznikala pod Národním akčním plánem pro duševní zdraví, respektive v rámci reformy.
Závislosti a duševní zdraví jsou propojené nádoby a nejde je od sebe oddělit na žádné úrovni. Ať už jde o řízení péče poskytování služeb nebo individuální úroveň.
Nejvíce prolnuté to je na úrovni jednotlivců. Lidé, kteří na tom nejsou psychicky dobře, mnohem častěji sahají po určité formě sebeléčby, kdy si ulevují těmito látkami. Na těch se pak třeba rozvine závislost. A naopak – víme například, že alkohol je depresogenní látka, takže při dlouhodobé závislosti na alkoholu přichází deprese. Podíl duálních diagnóz, tedy lidí, kteří mají závislostní poruchu a zároveň poruchu duševního zdraví, přitom roste.
Proto dává velký smysl obě oblasti koordinovat. Dělali jsme si analýzu, jak jsou na tom ostatní země. Všechny státy s rozvinutým systémem péče o duševní zdraví, jako jsou Austrálie, Nový Zéland, Nizozemsko či Británie, řeší podobné výzvy a snaží se o větší integraci. Ne že by se všechny služby měly začít zároveň věnovat duševnímu zdraví i závislostem, ale je potřeba je integrovat na úrovni řízení. Pokud se nám to podaří dobře nastavit, můžeme jít ostatním zemím příkladem.
Vyhrála jste výběrové řízení na post vrchní ředitelky. Jaké máte priority v této nové pozici?
Prioritou bude právě efektivní propojení. Nechceme přitom vytvářet nadměrnou zátěž ani po jednotlivých službách požadovat, aby si osvojovaly kompetence, které dosud neměly. Naopak je chceme propojit tak, aby fungovaly efektivně pro lidi. Ať ty s duální diagnózou, nebo i v oblasti prevence, aby působily v obou oblastech. Proto jsem ráda, že tu máme dva odbory pod jednou střechou, pod jednou sekcí.
Co vás motivovalo se o tento post ucházet?
Vždy mě bavilo propojovat odborníky se zkušenostmi lidí z terénu i těch, kteří službami sami procházejí, a zároveň hledat cesty, jak toto vše sladit s politikou státu a jeho finančními možnostmi. Mým úkolem přitom není rozhodovat o všem sama nebo určovat, jak má systém vypadat. Je to především strategická a koordinační role, která má vést k co nejlepším výsledkům pro lidi. Velkou výzvou a zároveň motivací se pro mě stala také příležitost propojit oblast duševního zdraví a závislostí.
Přesun agendy z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví vyvolal bouři nevole u řady zainteresovaných osob. Myslíte, že jste schopná nalézt do budoucna společnou řeč s kritiky tohoto kroku?
Doufám v to. A doufám, že dokážeme, že přesun na ministerstvo zdravotnictví není minus. Naopak, může to mít pozitivní dopady. Politika zůstává nadresortní – rady vlády zůstávají nadresortní, na Úřadu vlády funguje kancelář zmocněnců a koordinátorů. Nestahujeme tedy problematiku na jeden resort, ale ministerstvo se teď stane jejím lídrem a gestorem, který ji potlačí dopředu. Ministerstvo zdravotnictví má oproti Úřadu vlády přímou věcnou působnost v řadě oblastí, které s duševním zdravím a závislostmi souvisejí, pálí ho to. Pokud to tedy dobře nastavíme, obavy se postupně rozmělní.
Vláda v červnu schválila aktualizovaný Národní akční plán pro duševní zdraví do roku 2030. Pojďme se na něj blíže podívat. Klade velký důraz na přesun od institucionální péče ke komunitním službám. Co to bude znamenat v praxi?
Ne co to bude v praxi znamenat, ale co to v praxi už znamená. Plán jsme nyní pouze aktualizovali, aby reflektoval proměnu společnosti, kterou přinesl covid, válka na Ukrajině a další dopady. Jinak ale drží stejnou linii a staví na stejných principech. Jde o stupňovitou péči, takzvanou stepped care. Začínáme svépomocí, poté péčí v komunitě, pak se posouváme ke specializovaným službám, ovšem stále v komunitě. Zde mluvím o ambulancích a dalších službách, které jsou dostupné blízko místa bydliště, aby lidé nemuseli ze svého přirozeného prostředí. Až když to nejde zvládnout v domácím prostředí, máme tu lůžkovou a krizovou péči. Na tom akční plán stavěl a pořád staví.
Centra duševního zdraví, které reforma zavedla, fungují velmi efektivně, zkracují hospitalizace a snižují jejich počet.
Už máme i zpracovanou analýzu od roku 2017, kdy byla reforma psychiatrie a pak péče o duševní zdraví spuštěná. A vidíme, že stoupá počet akutních lůžek v psychiatrii, zatímco dlouhodobých ubývá. Klesají i počty dnů, které na dlouhodobých lůžkách lidé stráví. Netráví tedy život v institucích, ale žijí svůj život v přirozeném prostředí. Často mluvíme o nedostatku profesionálů, ale od roku 2017 nám přibylo v ambulantní péči 183 plných úvazků psychiatrů, u psychologů je to dokonce 421, takže až 50 % navíc. U sester byl nárůst úvazků v ambulantní péči téměř 100 %. Dostupnost se tak zvyšuje a počty ošetřených stoupají.
A rostou i finance – do ambulantní a komunitní péče jde násobně více. Máme také data, že centra duševního zdraví, které reforma zavedla, fungují velmi efektivně, zkracují hospitalizace a snižují jejich počet. Je to tedy i ekonomicky efektivní, ale hlavně to má dopad na lidi a kvalitu jejich života. To je mantra celého Národního akčního plánu.
Na druhou stranu po covidu pacientů hodně přibylo a péče se tak nedostává zdaleka všem, kdo by ji potřebovali. Potřebujeme tedy asi rozvíjet multidisciplinární týmy, které by se zvládly postarat o všechny pacienty. Chystáte se posilovat kompetence nelékařských zdravotníků a dalších profesionálů ve zdravotnictví i mimo něj?
Jak říkáte, můžeme se sice chlubit, kolik jsme toho udělali, ale nárůst potřeb je násobně vyšší. Dostáváme se více a více do propadu v dostupnosti služeb, a to zejména pro dětskou populaci a mladé lidi. Tam potřebujeme posilovat schopnost lidí pečovat o své duševní zdraví, protože toho pro sebe mohou udělat hodně. Můžeme pracovat s rodinami, komunitami – máme krásné projekty na komunitní podporu. Zároveň dál zvyšujeme počty profesionálů. V lednu tohoto roku se zvýšil počet školenců na jednoho školitele v psychiatrii. Stoupají počty klinických psychologů a sester, na čemž chceme dál pracovat. K tomu máme další podpůrné programy, například jdeme cestou zvyšování počtu rezidenčních míst a tak dále.
Ani kdybychom ale těchto profesionálů stokrát přidali, stejně potřeby nenaplní. Proto ostatní pracovníci v týmech potřebují vyšší kompetence, což se nám daří s psychiatrickými sestrami, teď pracujeme na adiktolozích a dalších. To je směr v celém zdravotnictví.
Chystáte se dál navyšovat počet center duševního zdraví? Případně v jakém počtu a časovém horizontu?
Už v lednu 2026 jsme s nástupem nové vlády řekli, že center duševního zdraví přibude. V příštích dvou letech by jich mělo přibýt alespoň 25. Proto jsme vyhlásili novou výzvu z operačního programu Zaměstnanost+, která bude otevřená od 15. září a do níž se centra mohou hlásit. Máme zmapované, že nárůst o 25 nových center během přibližně dvou let je reálný. A určitě chceme pokračovat v podpoře i v navazujících výzvách, aby se lidé mohli takto profesionálně orientovat. Zároveň se snažíme vytvářet příznivější podmínky i prostřednictvím legislativních změn.
Půjde o centra obecně zaměřená, nebo cílená na nějakou specifickou skupinu?
Cílových skupin je několik. Ta základní, která vznikala první, jsou centra pro lidi se závažným duševním onemocněním. Těch máme v současnosti nejvíce a nejvíce jich i vzniká. Máme ale i centra pro jiné cílové skupiny. Teď jsou pro nás velmi důležitá centra pro děti, u nichž víme, že vzniknou alespoň čtyři nová. Tuto cílovou skupinu chceme podporovat více a více. Pak jsou tu centra adiktologická, tedy právě pro lidi s duální diagnózou. Jedno takové nedávno otevírala Všeobecná fakultní nemocnice. A máme také specifická centra pro pacienty v ochranné léčbě.
Opakovaně jste zmínila děti, kde je dnes problém s dostupností péče vůbec nejpalčivější. Co v tomto ohledu nového plán přináší?
Celá nová kapitola plánu se věnuje školství, prevenci vzniku duševních onemocnění, záchytu a řešení prvotních signálů psychické nepohody na školách. Je to oblast, která Českou republiku bolí. Máme výstupy z mezinárodních studií, nejnověji Health Behavior in School-aged Children, která říká, že bohužel zůstáváme jedním ze států, kde děti prožívají nejnižší psychickou pohodu a well-being. Jde o oblast, kterou my i ministerstvo školství vnímáme jako klíčovou a potřebujeme se na ni zaměřit.
Bohužel zůstáváme jedním ze států, kde děti prožívají nejnižší psychickou pohodu a well-being.
Opatření tam máme poměrně dost, například posílení metodiků prevence a podpůrných pozic ve škole. Potřebujeme také rozvíjet kompetence učitelů a dalších pracovníků, aby dokázali rozpoznat první známky psychických obtíží a vhodně na ně reagovat. Zároveň ale potřebujeme nastavit systém tak, aby po zachycení problému následovala konkrétní pomoc. Už ve škole existují pozice, které mohou pomáhat, jako školní psycholog nebo speciální pedagog. Školy mají i svá z pohledu duševního zdraví podpůrná zařízení. A my chceme čím dál větší propojení na zdravotní a sociální služby, aby fungovaly ve spolupráci. Zapojují se i praktičtí lékaři a snažíme se vytvořit síť péče napříč resorty a službami tak, aby žádné dítě nevypadlo a nezůstalo bez pomoci. Neříkáme, že každý dostane podporu specializovaného, atestovaného lékaře, ale ne každé dítě takovou míru podpory skutečně potřebuje.
Vláda nedávno schválila zákaz mobilů ve školách. Může to nějak pomoci?
Nevnímám to primárně jako zákaz, ale jako příležitost, jako podpůrné opatření. Dětem to umožní soustředit se na důležité věci. Kdysi jsme informace museli hledat, dnes jich máme přespříliš. Děti jsou zahlcené. Bývají dnes totiž vystaveny obrovskému množství podnětů, což může negativně ovlivňovat jejich schopnost koncentrovat se a odpočívat. Aby se mohly soustředit na jiné věci, například jak pečovat o své duševní zdraví, potřebují prostor. A „zákaz“ mobilů ho vytvoří, aby se daly dělat smysluplné věci.
A jak vnímáte debatu o omezení sociálních sítí pro děti a mladistvé?
Tam jsme od zákazu ještě mnohem dál. Přístup vlády, a myslím, že správný, je vyhodnocovat, co dělají další země a jaký dopad mají kroky na populaci. Nejdříve bych se zaměřila na edukaci a zvyšování povědomí mladých lidí o používání sítí. Posílila bych zapojení rodičů a rodičovské kontroly, aby měli nástroje, pokud chtějí děti podpořit. Pomůže už to, že se děti budou jiným věcem věnovat ve škole. A pokud se omezení sociálních sítí vyhodnotí jako nutné podpůrné opatření, které bude bezpečné, jsem pro. Ale teď to nevnímám jako něco, co bychom měli rychle zavádět.
Plán ukládá za cíl zavést metodiku pro výzkum a hodnocení politiky a služeb v oblasti duševního zdraví. Co si pod tím představit?
Pracuje na tom Národní ústav duševního zdraví spolu s Ústavem zdravotnických informací a statistiky a Psychiatrickou společností, aby dobře nastavili platformu pro vyhodnocování sběru dat v oblasti duševního zdraví. Aby vše, co děláme, mělo efekt, potřebujeme mít kvalitní data a vědět, že cílíme na správnou populaci a problém, který chceme řešit. A také potřebujeme vědět, jestli kroky, které jsme udělali, vedly k potřebnému efektu.
Potřebujeme politiky nastavovat na datech, ne podle toho, co který politik nebo třeba i člověk z terénu pokládá za správné.
Nám se to v první fázi dařilo, protože projekty z evropských fondů už v sobě evaluaci měly. Viděli jsme, že mají dopad. Když ale teď sbíráme data od zdravotních pojišťoven, vidíme, že někam jdeme, nicméně jsou to střípky, nejsou ucelené. Potřebujeme politiky nastavovat na datech, ne podle toho, co který politik nebo třeba i člověk z terénu pokládá za správné. Každý vidí svůj střípek – maminka s dítětem, pro které nemůže najít službu, to vidí jako nejurgentnější. A někdo další uvidí jako prioritu něco jiného. My ale potřebujeme vědět rozsah a míru závažnosti problémů v celém systému, což zjistíme jen na datech. A to ne z jednoho resortu, ale z oblasti školství, spravedlnosti, sociálního systému i zdravotnictví. Je to ambiciózní plán, ale v některých zemích se to daří. Mají platformy, které jim pomáhají se rozhodovat, a my je chceme také.
V jakém časovém horizontu?
Plán je ambiciózní. Už nyní fungují pracovní skupiny, takže na konci roku 2027 bychom měli mít něco připraveného. Nejde ale o to, že se něco vytvoří a bude to. Data nám ukážou například i to, kde chybějí další data.
Podívejme se nyní na oblast závislostí. I v ní je zásadní prevence. Kde se ale podle vás nachází hranice mezi prevencí a represí?
Komunitní prevence nebo prevence ve školách stojí především na podpůrných aktivitách, které samy o sobě represivní nejsou. Tenká hranice se objevuje ve chvíli, kdy jako podpůrný nástroj začneme využívat zákazy nebo omezení dostupnosti. Musíme pečlivě zvažovat, kdy takové opatření ještě pomáhá chránit zdraví a kdy už nepřiměřeně zasahuje do osobní svobody a lidských práv.
Opravdu je to tenká linie, a proto máme široce obsazené odborné platformy, kde jsou uživatelé péče, poskytovatelé služeb a další zástupci občanské společnosti. Politiku tvoříme ve spolupráci s nimi. Nechceme se dostat za hranu. Pokud budeme používat omezení dostupnosti, nesmí to přesáhnout do toho, aby společnost začala mít pocit, že jsme represivní stát.
Jakou roli by v tom měl hrát přístup harm reduction čili snižování rizik?
Jde o bazální, nedílnou součást péče a politiky v oblasti závislostí. Vážím si lidí, kteří to tady v Čechách vybudovali. Je to ale jen jeden z pilířů v oblasti závislostí. Dalšími jsou prevence a vlastní péče, která má být cílená na úzdravu a kvalitu života. A my máme tyto první dvě nohy oslabené. Nepotlačujeme tedy význam harm reduction, ale potřebujeme rozvinout další dva pilíře.
S dostupností adiktologických služeb na tom v Česku nejsme nejlépe. Jak se je chystáte posílit?
Mluvili jsme o tom u duševního zdraví. Potřebujeme v systému identifikovat všechny prvky, které v této oblasti fungují. Musíme se podívat, jak efektivně pracují a jak je provázat s jinými službami. Uvedu příklad záchytných stanic, kde máme velký prostor pro efektivnější pomoc. Aby to nebylo jen místo, kam člověk jde vystřízlivět, ale staly se místem prvního kontaktu, přes který se dostane do služeb.
Musíme pečlivě zvažovat, kdy takové opatření ještě pomáhá chránit zdraví a kdy už nepřiměřeně zasahuje do osobní svobody a lidských práv.
Pokud se nám podaří jednotlivé prvky nasíťovat už od sebepéče a komunitní prevence, dokážeme zvýšit dostupnost. Samozřejmě i tady ale pracujeme na zvyšování počtu profesionálů. Provázanost, multidisciplinarita a využití všech stávajících složek v systému na 100 % jsou ovšem ještě důležitější.
Premiér Babiš nedávno mluvil o platech, které v adiktologických službách nejsou vysoké. Vypadá to, že by se mohly zvýšit?
Adiktologické služby fungují ve dvojím režimu. Buď jako služby zdravotnické, nebo sociální. Nelze je vyčlenit a řešit samostatně. Řešení je součástí politiky v oblasti platů a ohodnocení v sociálních službách i zdravotnictví. Ale funguje tu dotační program, který to částečně dorovnává a služby podporuje.
Adiktologické služby teď budete financovat formou dotačního programu z ministerstva zdravotnictví. Panovaly obavy, zda to vůbec bude možné, když jsou to vlastně částečně služby sociální. Jak by to tedy mělo fungovat?
Od začátku jsme říkali, že tato obava je lichá. I v oblasti duševního zdraví jsme v minulém období financovali sociální služby normálně ze zdravotnictví. To umí dávat dotace na jakoukoliv službu. Dotační program jsme z Úřadu vlády překopírovali v nezměněné podobě. Půjde o stejné žádosti, stejnou aplikaci, stejné vyhodnocování a rozdělování peněz. Změní se pouze ten, kdo peníze poskytuje. Ve smlouvách tak bude jiná instituce. Úřad vlády ale neměl vyšší kompetence poskytovat tyto dotace oproti ministerstvu zdravotnictví.
Na závěr osobnější otázka. Co děláte vy proto, abyste si zachovala duševní zdraví v dobré kondici a ubránila jste se závislostem?
Takovým základem pro udržení duševního zdraví jsou spánek, pohyb a jídlo. To jsou tři pilíře. Nechtěla bych ale, aby se to zúžilo pouze na ně. Často mi lidé, kteří si prochází duševními obtížemi, říkávají: „To vypadá, jako bychom měli jít na spartakiádu, chroupat mrkev, a bude nám dobře.“ Samotné problémy to samozřejmě nevyřeší, ale jde o důležitý základ, aby tělo i mozek mohly začít správně fungovat a řešit problémy. Takže o to se i já snažím. A pro mé osobní duševní zdraví je podpůrnou věcí, kterou se snažím rozvíjet, vděčnost. Když každé ráno vstanu, jsem vděčná, že tu můžu být, mám příležitost něco změnit… Jsem vděčná už jen za to, že vyjde slunce. Vděčnost je pro mne velký podpůrný mechanismus pro udržení duševního zdraví.
