Začínala s pár nástroji a čekárnou plnou odsouzených. Dnes, po téměř 40 letech služby, mluví s klidem a nadhledem o práci, kterou by si většina zubařů nedokázala představit. Dagmar Odvářková z věznice v Kuřimi na konferenci Medicína za mřížemi III popsala, jaké to je být stomatologem mezi lidmi, kteří často poprvé v životě slyší, že si mají čistit zuby.
Když Dagmar Odvářková v roce 1986 nastoupila do vězeňské služby, netušila, že z plánovaného půlročního angažmá se stane celoživotní poslání. V té době měla za sebou roky marného shánění místa. „Teď to zní neuvěřitelně, ale já jsem šest let po promoci nebyla schopna sehnat místo stomatologa v Brně a okolí. Dneska by to nebyl problém,“ uvedla.
Ordinaci si vybavila sama
První den v práci si pamatuje dodnes: „Strčili mě ze zamřížovaných dveří, vešla jsem dovnitř do zdravotnického střediska, kde bylo v čekárně asi 80 lidí. Ti, co už nemohli stát, tak seděli, a tak se střídali. Někdo mě prostrkal do zubní ordinace, která byla zavřená a zamčená. Řekli mi, že sestra má dovolenou.“
V ordinaci tehdy měla jen šest sad nástrojů. „Říkala jsem, že tady nebudu točit na tolika lidech šestero nástrojů, to je o život, o zdraví,“ zavzpomínala Odvářková. S nedostatkem nástrojů si ale poradila. Z Chirany (tehdejší společnost specializující se na vývoj a výrobu široké škály zdravotnických přístrojů, pozn. red.), kde před tím pracovala, dostala krabici od bot plnou pák na extrakci, kleští či nejrůznějších frézek. Vše věnovala ordinaci.
Zuby, které nikdo nečistil
Brzy zjistila, že pacienti za mřížemi jsou svým způsobem výjimeční. „Jsou vlastně velice zajímaví, daleko zajímavější, než je to venku. Tam se stále točí ti samí lidé: spravují se ji zuby, pak kanálky, poté se zub slavnostně vytrhne a udělá se protéza. Kdežto ve věznici jsou pořád samé zajímavé případy,“ podtrhla.
To ale mnohdy znamená i náročnější práci. „Tak strašně zdevastované zuby asi v civilu nikdo nepotká. Mladí kluci s totálně zničenými zuby. Byli i takoví, které jsem učila, jak se čistí zuby a že se vůbec mají čistit,“ vzpomínala.
198 prohlídek za den a bez sestry
V roce 1989 proběhla velká stávka vězňů. „To bylo velice špatné období, protože jsme nevěděli, jestli nevylomí mříže a nepůjdou nás zabít. Ale všechno se to přečkalo, přežilo,“ uvedla odlehčeně Odvářková.
Po amnestii prezidenta Václava Havla zůstala Kuřim téměř prázdná a Odvářkovou přesunuli do Brna. Už na podzim 1991 ale byla zpět. Mohla za to vzpoura vězňů v Leopoldově. Tamní vězně převezli právě do Kuřimi a zubní péče byla opět třeba.
„V té době, a na to jsem dodnes pyšná, jsem udělala za jeden den 198 prohlídek. Bez sestry, která ten den nepřišla. Když byl šikovný dozorce, vysvětlila jsem mu, jak se píše záznam a on mi pomáhal. Když ne, musela jsem to dělat sama,“ uvedla.
Mohlo by vás zajímat
Nemohu dělat rozdíl
Odvářková se podle svých slov celou kariéru snažila o rovný přístup ke všem: „Mým krédem vždy bylo odsouzenému spravit zuby tak kvalitně, aby se v civilu za to nemusel stydět on ani já. Říkala jsem si, že nemůžu dělat rozdíl.“
Některé případy však byly extrémní. „Pamatuji si jednoho odsouzeného, to na mě přišla i kontrola z pojišťovny. Bylo mu 20 let, trhala jsem mu komplet všechny kořeny, pak jsem mu dala totální protézy. Paní doktorka z pojišťovny mně to nechtěla věřit.“
Od šesti sad k počítači
S postupujícími roky bylo práce stejně, přibývaly však štosy papíru. „Zhruba od roku 2006 jsme začali dělat na počítači. Těšili jsme se, že se všechno urychlí. Opak byl pravdou. Ze začátku mně stačilo šestero nástrojů, tužka a stůl. Když přibyl počítač, trvalo ošetření o půl hodiny déle, než se to na něm nadatlovalo,“ popsala Vodářková.
Lékařka z Kuřimi je však ráda za posun v léčebných možnostech. Ačkoli gró její práce spočívá v trhání nebo vrtávání zubů, případně endodoncii (ošetření vnitřního prostoru zubu, pozn. red.), dostane se k i jiným zákrokům: „Jsem hodně ráda, že můžeme v naší ordinaci dělat i protetiku, takže pacienti neodcházejí bezzubí. Pokud vydrží sedět dostatečně dlouho, dočkají se zubů.“
Budoucnost vězeňské stomatologie není růžová
Běžně Odvářková dělala i resekce zubu. Možnost nechat vězně převézt na civilní kliniku totiž kvůli nutnosti zajistit eskortu často neměla. Dnes je to jinak. „Leckdy na kliniku dotyčného pošlu, aby měl záznam, který založím. Protože odsouzení si zvykli stěžovat si na kdeco. Abychom se tomu vyhnuli, mám to posvěcené klinikou, protože na to si stěžovat nikdo nebude,“ vysvětlila.
Budoucnost vězeňské stomatologie však vidí lékařka ne zcela růžově. „Co se týče materiálu nebo zabezpečení dalších věcí, to je skvělé. Ale bohužel chybějí zubaři, kteří by byli ochotní přijít. Nemají chuť do toho jít a bohužel, řeknu to, venku si vydělají jiné peníze,“ dodala Odvářková bez příkras.
