Nemocniční kaplanka Veronika Kašná z pražské Nemocnice Na Františku provází pacienty v těch nejtěžších chvílích – naslouchá jejich příběhům a pomáhá jim hledat smíření. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak vypadá duchovní péče v nemocnici, jak pacienti prožívají Vánoce i co jí samotné pomáhá zvládat náročné situace, kterých je v její službě více než dost.
Co vlastně obnáší být nemocniční kaplankou?
Nejde jen o výsledek studia teologie či absolvování kaplanského kurzu, i když i to je důležité. Především je to služba, která vyžaduje velkou míru empatie a osobní zralosti. Církev za své kaplany ručí – a člověk tak musí být připraven nést tuto odpovědnost nejen vědomostmi, ale i charakterem.
Touha po vnitřním pokoji
Jak se k pacientům dostáváte? Přicházíte za nimi sama, nebo si vás musí vyžádat? Jak vlastně vypadá váš běžný den v nemocnici?
V nemocnici se s pacienty setkávám různými cestami. Mnohé navštěvuji pravidelně, zejména na oddělení dlouhodobě nemocných. Ti tvoří největší část lidí, s nimiž se setkávám. Některé mi doporučí lékaři nebo rodiny, jiní si řeknou sami. Každý nový pacient ode mě dostane informaci, že tu jsem pro něj – a kdykoli mě může požádat o návštěvu.
Každý pracovní den začínám tím, že si podle naléhavosti rozvrhnu službu. Paliativní pacienti mají samozřejmě přednost – u nich člověk často neví, kdy bude setkání poslední. Jiné navštěvuji celé měsíce, někdy i více než rok.
Chtějí pacienti spíše vyslechnout, nebo naopak naslouchat vašim slovům?
Při rozhovorech se znovu ukazuje, jak hluboce univerzální lidskou potřebou je být skutečně vyslyšen. Pacienti mi často svěřují tajemství, o nichž nikdy nemluvili ani se svou rodinou. Vnímají mě jako neutrální osobu – a já se jim dokážu otevřít také, když se sami ptají.
Spíše naslouchám tomu, co daný člověk duchovně či lidsky potřebuje, ať už je věřící, nebo nikoli. Všichni touží po vnitřním pokoji, zvláště když se blíží konec života. Doprovázím je na cestě ke smíření, především s tím, co už nemohou ovlivnit.
Liší se komunikace s pacienty věřícími a nevěřícími?
Myslím si, že komunikace se nijak zásadně neliší u věřících a nevěřících. Věřící stojí o setkání s knězem, o svátosti, chtějí se vyzpovídat nebo se společně pomodlit za své úmysly. Svátosti pro ně mají hluboký význam, protože jim pomáhají zažít vnitřní pokoj.
Věřím, že smíření a schopnost odpustit jsou zásadní pro nalezení vnitřního klidu.
Klíčovým tématem, které provází mou službu, je odpuštění. Věřím, že smíření a schopnost odpustit jsou zásadní pro nalezení vnitřního klidu. Jsem zároveň velmi vděčná za spolupráci s knězem Lukášem Lipenským, která je pro mě velkou podporou při provázení pacientů na jejich cestě k pokojné duši.
Někdy se svěřují i sami zdravotníci
Setkáváte se během Vánoc s potřebou duchovní podpory ze strany pacientů více než jindy? Jak probíhá vánoční čas v Nemocnici Na Františku?
Vánoce bývají v nemocnici zvláště křehké. Dlouhodobě hospitalizovaní pacienti jsou v tomto období citlivější; někteří si představovali svátky doma. Zároveň však chodí více návštěv a nemocnice se snaží vytvořit slavnostní atmosféru. Přijde i Mikuláš, anděl, dobrovolníci z ADRA (charitativní organizace, pozn. red.) zpívají koledy a kuchaři připraví sváteční jídla.
Jak spolupracujete se zdravotnickým personálem, aby byla duchovní péče pacientům co nejprospěšnější – během Vánoc i jindy?
Spolupráce se zdravotnickým personálem je důležitá. Každou službu se hlásím na sesterně, kde mi poradí, kdo je dnes úzkostný nebo potřebuje podporu. I samotní zdravotníci za mnou občas přijdou – svěřují se s pracovními i osobními starostmi a někdy žádají i o modlitbu.
Můžete připomenout některé chvíle, které vám obzvlášť utkvěly v paměti?
S pacienty prožívám mnoho hlubokých a silných okamžiků. Nikdy nezapomenu na paní, které lékaři dávali pouhé tři dny života a která si přála svátost pomazání nemocných. Pomohla jsem jí svátost zprostředkovat – a ona pak žila ještě dalšího půl roku.
Vzpomínám také na jinou paliativní pacientku, která téměř tři měsíce nemohla nalézt klid k odchodu. Sama si přála přijmout pomazání nemocných a požádala o kněze, kterého jsem jí zprostředkovala. Kněz se však tehdy nechal ovlivnit postojem rodiny a svátost nemocných neudělil. Příbuzní tvrdili, že pacientka nebyla „natolik věřící“, aby pomazání přijala.
Když jí byla svátost nakonec umožněna a přijala ji, zemřela následující den – jako by právě na tento okamžik čekala.
Mohlo by vás zajímat
Kde sama čerpáte sílu po náročných dnech?
Sílu po náročných dnech čerpám z víry, ticha a procházek v přírodě s manželem. Zároveň vím, jak důležité je chránit si vlastní hranice. I když svou práci dělám srdcem, pacientům otevřeně říkám, že jsem tu pro ně v rámci své služby, ale že mám také svůj osobní život.
Blíží se Vánoce. Kdybyste si mohla přát cokoli na světě, co by to bylo?
Přála bych si, aby lidé více přemýšleli o tom, jak dosáhnout míru, a také podle toho jednali. Aby začali u sebe a ve svých rodinách.
Zároveň bych si přála, aby si lidé dokázali říct o pomoc. Pro nás Čechy to bývá často těžké, přesto je to jeden z nejdůležitějších kroků k úlevě a porozumění.
A s blížícími se Vánocemi mám ještě jedno přání – aby je nikdo nemusel prožívat sám. Aby každý mohl být se svými blízkými nebo přáteli a měl alespoň jednoho člověka, se kterým může sdílet čas, ticho i radost.
