Únava, nevolnost, poruchy spánku nebo vyčerpání se u onkologických pacientů běžně připisují nemoci a léčbě. Často se za nimi ale skrývá distres, který může ovlivnit spolupráci pacienta, toleranci terapie i prognózu. Přesto zůstává v onkologické péči stále přehlížený, uvedla na mezinárodní konferenci Psychoneuroonkologie v prostorách Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Kateřina Licková z tamní onkologické kliniky.
Distres, to není pouze deprese ani úzkost, ale soubor symptomů, které se často překrývají s onkologickými somatickými symptomy. „V klinické praxi je distres velmi poddiagnostikován a rutinní screening není stále běžnou součástí onkologické péče,“ sdělila Licková.
Distres se týká i pacientů v remisi
Dostupná data ukazují, že distres se týká významné části onkologických pacientů. „Prevalence distresu u onkologických pacientů se podle posledních studií pohybuje až kolem 50 %, zatímco u běžné populace maximálně kolem 20 %,“ uvedla onkoložka.
Intenzita distresu se v průběhu nemoci mění. Nejvyšší bývá u pacientů v pokročilých stadiích onemocnění nebo při zahájení paliativní léčby, objevuje se ale i v době stanovení diagnózy a u pacientů, kteří onkologickou léčbu úspěšně dokončili. „Distres ve značném počtu přetrvává i u pacientů, kteří jsou v remisi a dlouhodobě přežívají,“ řekla Licková.
Bolest jako spouštěc reakcí v těle
Výskyt distresu není v onkologických pacientů rovnoměrný. Podle Lickové se kumuluje zejména u diagnóz spojených s vysokou symptomovou a sociální zátěží. Patří sem zejména nádory hlavy a krku, nádory plic, ale i nádory prsu u mladších pacientek,“ uvedla.
Distres se ale neodehrává pouze v hlavě, protože bolest a deprese spouštějí biologické stresové reakce v těle. Distres aktivuje zánět a stresové hormony, čímž dochází ke zvýšení zánětlivých markerů a kortizolu. Tyto změny oslabují protinádorovou imunitu a mohou vést k horší odpovědi na léčbu.
Mohlo by vás zajímat
Proč je to důležité právě u imunoterapie
Souvislost mezi psychickou zátěží a biologickými procesy se v onkologii začíná prakticky řešit zejména v souvislosti s imunoterapií. Právě tento typ léčby je citlivý na změny v imunitním systému a na dlouhodobě aktivovaný zánět, který může být ovlivněn i chronickým stresem. Teoretické poznatky o biologii distresu tak dostávají velmi konkrétní klinický rámec.
„Byly prezentovány iniciální studie, které jasně dokazují, že markery, které se dají jednoduše sledovat, jako jsou CRP a interleukin 6, mohou výsledky imunoterapie zhoršit. (…) Imunoterapie je velice ekonomicky náročná záležitost a pokud by distres hrál jakoukoliv roli v toleranci léčby, bylo by to do budoucna velice významné,“ podtrhla Licková.
Rychlá detekce místo dlouhých dotazníků
Přestože se povědomí o distresu v onkologii postupně zvyšuje, jeho zachycení v běžné ambulantní praxi naráží na časové i kapacitní limity. Existují různé metody, které jsou ale podle Lickové v každodenním provozu obtížně použitelné.
„V rutinní onkologické praxi úplně nemáme čas – je to bohužel nutné říct – na dlouhé dotazníky a rozsáhlé hodnotící metody. Potřebujeme něco rychlého, co dokážeme i v naší praxi velmi dobře zhodnotit a není to složité na vysvětlení pacientům,“ uvedla Licková.
Emoční teploměr jako praktický nástroj
Na Onkologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady se proto ve spolupráci s klinickými psychology zaměřili na systematičtější detekci distresu. Jako vhodný nástroj zvolili screeningovou metodu známou jako teploměr distresu (Emotional Thermometer).
Jde o vizuální screeningový nástroj používaný k rychlému posouzení úzkosti, strachu, deprese, hněvu a potřeby pomoci u pacientů. Skóre vyšší než 5 obvykle označuje vysokou úzkost a potřebu další psychologické podpory. Výhodou nástroje je jeho srozumitelnost a snadná použitelnost napříč věkovými i klinickými skupinami.
Zařazení do rutinní onkologické praxe
Potřeba psychosociální podpory se u onkologických pacientů podle Lickové výrazně liší. „Zhruba 20 % pacientů pomoc klinického psychologa potřebovat nebude. Ovšem 30 % pacientů už může cítit jakýsi emoční diskomfort a začít se nás ptát na vyhledání pomoci, i na to musíme být připravení. Přes 40 % potřebuje intenzivnější pomoc,“ shrnula lékařka. U zbývající části pacientů mohou distres, deprese a úzkost významně ovlivnit toleranci léčby i celkovou prognózu.
Navzdory vysokému výskytu psychické zátěže zůstává řada pacientů bez odpovídající podpory. „13 % pacientů si o pomoc dokonce řeklo, ale bohužel jim nebylo vyhověno,“ upozornila Licková. Další data ukazují, že distres se podílí i na častějších návštěvách akutních zdravotnických služeb a hospitalizacích.
Přesto screeningem distresu a úzkosti prošla v poslední době v onkologických ambulancích méně než polovina pacientů. „Pojďme bořit systémové bariéry a bariéry u pacientů. Emoční teploměr je velice vhodná metoda, která by se mohla zařadit podobně jako nutriční screening a screening bolesti do rutinní onkologické praxe,“ apelovala na závěr lékařka.
