Slib nulové DPH na léky může znít lákavě, podle poslance Vlastimila Válka (TOP 09) ale skrývá řadu otazníků. Kdo by z opatření skutečně profitoval, kolik by stálo veřejné finance a dostaly by se úspory až k pacientům? Bývalý ministr zdravotnictví v rozhovoru pro Zdravotnický deník vysvětluje, proč považuje plošné snížení daně za rizikové a proč by stát měl pomoc zaměřit spíše na nejohroženější skupiny.
Měla by vláda splnit svůj závazek z programového prohlášení a zavést nulovou DPH na léky na předpis?
Domnívám se, že dříve, než vláda přistoupí k takto zásadnímu kroku, by si jasně měla odpovědět na několik klíčových otázek. Především je třeba zvážit, zda by nulová sazba DPH měla dopadat plošně na všechny léky na předpis. A nebo pouze na ty, které lze označit za sociálně prioritní.
Jak to myslíte?
U některých přípravků – například u léků určených k léčbě obezity a dalších obdobných indikací – nevidím důvod, proč by se všichni daňoví poplatníci měli podílet na výpadku příjmů státního rozpočtu. Každé „zlevnění“ prostřednictvím nižší DPH není automaticky cílené na skutečně potřebné.
Stejně tak by bylo nutné vyjasnit, zda by se nulová sazba měla vztahovat i na volně prodejné léky. Pro sociálně slabší občany mohou i tyto výdaje představovat významnou zátěž. Bez jasného vymezení by opatření postrádalo logickou konzistenci.
Takto rozsáhlý zásah do příjmové stránky veřejných financí by byl v současné rozpočtové situaci vysoce nezodpovědným krokem.
Distribuční řetězec jako faustova díra?
Jaký efekt by podle vás změna měla?
Je třeba připomenout, že naprostá většina klíčových léčiv je v České republice už dnes plně hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění (zejména nemocniční přípravky), případně částečně u léčiv vydávaných v lékárnách, kde pacient hradí rozdíl mezi cenou a úhradou. Zavedení nulové sazby DPH by do značné míry znamenalo přesun prostředků mezi veřejnými rozpočty. Část deklarovaného efektu by se tak mohla „rozpustit“ v distribučním řetězci či při vyjednávání cen a úhrad.
Podpořil byste zavedení nulové DPH na receptové léky, i když by to znamenalo výpadek státního rozpočtu 12–14 miliard korun ročně?
Bez znalosti konkrétních parametrů případné legislativní úpravy je obtížné předjímat jednoznačné stanovisko. Nicméně takto rozsáhlý zásah do příjmové stránky veřejných financí by byl v současné rozpočtové situaci vysoce nezodpovědným krokem. Odpovědný hospodář, který dbá na stabilitu a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí, by neměl připustit další prohlubování schodku státního rozpočtu o částku v řádu 12–14 miliard korun ročně bez jasně prokazatelného a systémového přínosu.
Je otázkou, kolik z potenciální úspory by skutečně pocítil pacient a kolik by se „ztratilo“ v distribučním řetězci nebo při cenových a úhradových jednáních. Bez seriózní dopadové studie, která by tyto aspekty transparentně vyhodnotila, považuji rozhodování o takovém opatření za předčasné.
Měl by stát řešit sociální dostupnost léků plošně přes DPH, nebo by byla lepší cílená pomoc ohroženým skupinám?
Pokud má stát vést odpovědnou lékovou politiku, měl by především zajistit, aby v každé klíčové lékové skupině byl dostupný alespoň jeden přípravek s minimálním nebo nulovým doplatkem. Tento princip už dnes v zásadě funguje.
Z úspor by bylo vhodné posílit programy primární prevence.
Namísto dalších plošných a potenciálně nesystémových daňových výjimek bych proto preferoval cílené nástroje, které pomohou skutečně ohroženým skupinám pacientů. Sociální dostupnost léků by měla být řešená především prostřednictvím úhradové politiky a adresné podpory, nikoli plošným daňovým opatřením. Jeho efekt se totiž může významně rozptýlit mimo samotné pacienty.
Ušetřené peníze vynaložit účelně
Pokud by pojišťovny díky nulové DPH ušetřily miliardy korun, jak by měly tyto prostředky nejlépe využít?
Zdravotní pojišťovny by měly v první řadě důsledně plnit své zákonné povinnosti vůči pojištěncům.
Můžete to rozvést?
Pokud by došlo k úsporám, měly by být využité ke kultivaci a postupné transformaci sítě poskytovatelů zdravotních služeb. A to tak, aby odpovídala demografickému vývoji České republiky, který už nyní zásadně proměňuje potřeby zdravotního systému.
Současně by bylo vhodné posílení programů primární prevence, včetně motivačních a bonifikačních nástrojů pro občany, kteří pravidelně absolvují preventivní prohlídky. Neméně důležité je také systematické posílení následné a dlouhodobé péče, která bude s ohledem na stárnutí populace hrát v příštích letech stále významnější roli.
