České zdravotnictví podle právníka Petra Šustka naráží na zásadní slabinu: Nelékařští zdravotničtí pracovníci nemají instituci, která by je systematicky zastupovala. Zatímco lékaři mají komoru, sestry a další profese jsou roztříštěné mezi dobrovolné organizace bez silného mandátu. Bez takového partnera se přitom podle něj neobejde ani plánované rozšiřování kompetencí.
Vedoucí katedry zdravotnického práva na Právnické fakultě UK Petr Šustek na únorové konferenci Kompetence moderní doby – navyšování kompetencí nelékařských zdravotnických pracovníků upozornil, že český systém dlouhodobě postrádá instituci, která by nelékařské zdravotnické pracovníky zastupovala jako celek. Vhodné by to bylo pro jednání nejen se státem, ale i se zdravotními pojišťovnami, vzdělávacími institucemi nebo velkými zaměstnavateli.
Centralizovaný model bez protiváhy
Česká republika podle Šustka funguje v modelu, kde pravidla nastavuje především stát. „Máme centralizovaný model, nebojím se říct vrchnostenský model vycházející z ministerstva zdravotnictví, které vytváří vyhlášky a stanovuje pravidla,“ popsal.
Tento systém ale podle něj nemá dostatečnou protiváhu v podobě profesní samosprávy. Stát stanoví základní rámec, zatímco konkrétní fungování zůstává na jednotlivých poskytovatelích a dobrovolných organizacích.
Roztříštěnost místo silného hlasu
Výsledkem je podle Šustka roztříštěný systém, kde vedle sebe fungují profesní spolky, odbory i státní instituce, aniž by existoval jeden stabilní reprezentant. „Instituce, které zastřešují nelékaře, jsou roztříštěné subjekty, zájmové skupiny,“ uvedl. Organizace, jako je Česká asociace sester, mají podle něj omezený vliv, navíc fungují pouze na bázi dobrovolnosti.
Čtěte také:
- Lékaři už nemohou být vůdci systému. Rozšíření kompetencí jen kultivuje realitu, říká David Marx
- Zvyšování kompetencí sester není útok na lékaře, říká Šochmanová. Reaguje na kritiku Milana Kubka
- Triáž i zapojení do výzkumu. Hlavní sestra ČR představila plán na rozšíření kompetencí
Podobně nemůže profesi zastupovat navenek ani Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ). „Plní roli odborného, případně akreditačního zázemí pro stát, ale neplní a nemá vůbec zadání k tomu plnit roli jakékoliv profesní samosprávy nebo reprezentace té profese,“ poznamenal Šustek. Roztříštěnost se pak podle něj může negativně promítat i do legislativy.
Neúspěšný pokus o komoru
Snahy o vytvoření silnější profesní reprezentace přitom v minulosti existovaly. Naposledy to byl návrh z roku 2020 na vznik komory všeobecných a dětských sester. Měla sdružovat sestry na principu povinné registrace, nikoli povinného členství, a plnit funkci profesní samosprávy, tedy chránit profesní zájmy, podílet se na tvorbě legislativy nebo navrhovat složení odborných komisí.
„Nesouhlas vyjádřil Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče, který vytýkal nesystémovost a duplicitnost, protože registrační princip naráží na existenci Národního registru zdravotnických pracovníků,“ poznamenal Šustek.
Další námitky se týkaly například toho, že komory fungují u tradičně svobodných povolání, kdežto sestry působí převážně v pracovně-právních vztazích. Nebo, že pokud budou mít komoru všeobecné a dětské sestry, není jasné, co bude s dalšími zdravotníky. Z těchto i několika dalších důvodů návrh neprošel.
Různé přístupy, jeden společný jmenovatel
Zkušenosti ze zahraničí podle Šustka ukazují, že konkrétní modely se liší, ale jeden prvek je společný: Tím je právě existence stabilního partnera, který v Česku chybí.
V některých zemích fungují povinné komory (například Polsko), jinde registrační systémy s profesními radami (Austrálie) nebo kombinace profesních organizací a odborů (Německo, Rakousko). Společným jmenovatelem je ale vždy instituce, která reprezentuje profesi navenek.
Mohlo by vás zajímat
Bez partnera to nepůjde
Šustek zároveň upozornil, že s otázkou hledání partnera velmi souvisí aktuální debata o kompetencích nelékařských zdravotníků. „Zvyšování kompetencí je nevyhnutelný proces a je pozorovatelný na celém světě. Nemyslím si, že Česká republika bude výjimkou,“ uvedl. Takový partner nemusí mít ani podobu komory, i když v českém prostředí se taková možnost jeví jako nejvhodnější.
Zásadní je, aby šlo o partnera legitimního, stabilního a dlouhodobě fungujícího. Absence jakékoli zastřešující instituce je podle Šustka naším nejslabším místem. „Navyšování kompetencí a všechno s tím spojené vyžaduje partnera pro dialog, odpovědnost a tvorbu profesních standardů,“ dodal.
