Stovky duševně nemocných lidí v Jižní Karolíně zůstávají celé měsíce uvězněny v právním vakuu místních věznic. Bez adekvátní léčby, v nelidských podmínkách a v systému, který je příliš pomalý na to, aby jim pomohl, a příliš rigidní na to, aby je propustil, se tito lidé propadají do spirály zoufalství, která nezřídka končí tragickou a zbytečnou smrtí. Investigace deníku Post and Courier odhaluje mrazivou realitu „systému“, který místo léčby nabízí jen izolaci, špínu a v některých případech i rozsudek smrti bez soudu.

Situace v okresních věznicích Jižní Karolíny připomíná podle popisu amerického deníku spíše výjevy z temného středověku než moderní justici 21. století. Obžalovaní, kteří jsou kvůli svému duševnímu stavu neschopní stanout před soudem, končí v pasti mezi přetíženými soudy a kolabujícím psychiatrickým systémem.

Výsledkem je tragický paradox. Lidé, kteří nebyli z ničeho usvědčení, tráví za mřížemi často delší dobu, než jaká by byla maximální sazba za trestný čin, z něhož jsou obvinění. Od roku 2015 mělo v tamních věznicích zemřít nejméně 102 duševně nemocných osob. Příčiny? Dehydratace, sebevraždy a naprosté zanedbání péče.

Co je doma, to se nepočítá

Jeden z nejotřesnějších případů se týká osmadvacetiletého D’Angela Browna. Ten zemřel v prosinci 2022 poté, co měsíce doslova hnil ve špinavé cele věznice v okrese Charleston, zatímco marně čekal na převoz do státní psychiatrické nemocnice. Koronerka v jeho případě vynesla zdrcující verdikt: smrt označená jako zabití v důsledku „hrubého zanedbání lékařské péče“.

O pouhý rok a půl později potkal podobný osud dvaašedesátiletého Lorenzu Trappa. Zemřel na těžkou dehydrataci ve stejné věznici – v zařízení, které je paradoxně považované za nejlépe vybavené v celém státě.

Bývalý asistent šerifa Mitch Lucas, který tuto věznici vedl 16 let, k tomu říká: „Tohle nemá žádné dobré východisko. Říkám to už dlouho. Kdyby se duševně nemocní lidé – američtí občané – nacházeli v cizí zemi a zacházelo by se s nimi tak, jako se zachází s mnoha psychicky nemocnými vězni u nás, veřejnost by žádala, aby je vláda šla zachránit.“

Oběť cítí nespravedlnost

Jádrem krize je nekonečné čekání na takzvanou obnovu procesní způsobilosti. Jde o proces, kdy má být obžalovaný medikovaný a vzdělaný tak, aby byl schopný chápat soudní proces. V Jižní Karolíně se toto čekání protáhlo v průměru na osm měsíců. Během této doby se stav nemocných v drsném prostředí věznice drasticky zhoršuje.

Právní experti varují, že takové průtahy jsou protiústavní. Allen Chaney z Amerického svazu pro občanské svobody (ACLU) k tomu poznamenává, že stát má nyní silnou motivaci situaci řešit, i kdyby to nebylo z lidskosti, tak alespoň ze strachu z nákladných žalob.

Mohlo by vás zajímat

Tragédie se však netýká jen vězněných, ale i obětí trestných činů, pro které se spravedlnost stává nedosažitelným přízrakem.

Osmasedmdesátiletá Anne Dickersonová byla v roce 2020 postřelená při běhání psychicky nemocným cizincem. Čekala tři roky, než soudce prohlásil útočníka za nevinného z důvodu nepříčetnosti a poslal ho do léčebny. Anne, která má trvalé následky v řeči i pohybu, cítí hořkost. „Je to, jako by neexistovalo žádné veřejné přiznání – žádné písemné uznání – toho, že mě málem zabil a změnil mi život,“ svěřila se.

Čeká se na nejhorší

Analýza záznamů u více než 200 obžalovaných ukazuje na začarovaný kruh. Mnozí z těchto lidí mají na kontě desítky drobných deliktů, jako je krádež piva nebo potulování, které pramení z jejich neléčené nemoci. Systém je však ignoruje, dokud se jejich stav nevyhrotí v násilný čin.

Například Travis Woodward byl mezi lety 2009 a 2022 hospitalizovaný sedmdesátkrát kvůli psychotickým epizodám, přesto končil opakovaně na ulici bez dlouhodobé péče.

Státní systém se totiž podle deníku nesnaží o skutečnou léčbu. Jeho cílem je pouze to, aby byl člověk dostatečně „při smyslech“ pro trest. Soudce Frank Addy tento proces přirovnává k lekci občanské výchovy pro žáky šestých tříd. „Obnova způsobilosti není léčba v žádném smyslu toho slova. Je to naprosto minimální úsilí o to, aby ten člověk pochopil, jak funguje soud. A to je vše,“ uvedl.

Transfer odpovědnosti z lékařů na strážce zákona

Problém prohlubuje i kritický nedostatek lůžek. Jediná státní forenzní psychiatrická nemocnice má stále stejnou kapacitu jako před desítkami let, přestože populace státu vzrostla o milion lidí. Podle veřejné obhájkyně Cameron Blazerové je každý dolar ušetřený na duševním zdraví dolarem promarněným za věznice, procesy a škody na majetku.

A zatímco se politici přou o finance, břemeno péče dopadá na bedra šerifů a dozorců, kteří na to nejsou školení. Neil Gowensmith, forenzní psycholog, to shrnuje mrazivě: „Myslím, že jsme se jako země zřekli své odpovědnosti vůči lidem s duševním onemocněním a přenesli ji z lidí s licencí na lidi s odznakem.“

Zatímco se systém potácí v neschopnosti, schizofrenici dál stojí před soudem za malichernosti a nerozumí, co se s nimi děje. Bez dostupného bydlení a skutečné psychiatrické pomoci je jejich další cesta jasná. Zpátky do cely, kde na ně místo lékaře čekají jen mříže a další propad do temnoty.