V Česku po operaci stále zbytečně ležíme na lůžkách, zatímco na západě jdou pacienti po řadě výkonů ještě v ten den domů. Podle ortopeda a sportovního lékaře z EUC Kliniky Ústí nad Labem Jiřího Madara, který vede pracovní skupinu pro jednodenní péči Asociace soukromých poskytovatelů zdravotních služeb, je už na stole i návrh, jak se od našich 10 % vybraných výkonů v jednodenní péči začít posouvat až k jinde běžné hranici 70 %.

V Asociaci soukromých poskytovatelů zdravotních služeb vedete pracovní skupinu zaměřenou na jednodenní péči. Co na ní řešíte?

Pracovní skupina se skládá ze zástupců všech členských zařízení, která mají zkušenost s provozem pracovišť jednodenní péče. Připravili jsme společný návrh dalšího postupu, takzvaný position paper, který jsme předali ministerstvu zdravotnictví. V dokumentu popisujeme, jak jednodenní péči v Česku dále rozšiřovat a jak postupně zvyšovat její podíl ze současných přibližně 10 % směrem k úrovni, která je běžná v řadě evropských zemí i ve světě. Tam se u vhodných výkonů pohybuje až kolem 70 %. V zemích, jako jsou severské státy, Velká Británie nebo USA, se podíl jednodenní péče u vhodných výkonů často pohybuje na úrovni 70 až 80 %.

Řešíte problematiku jednodenní péče i s ministerstvem zdravotnictví?

Materiál jsme ministerstvu předali. Vítáme také vznik ministerské pracovní skupiny, o kterém jsme byli informováni, a věříme, že budeme přizváni k účasti. Myslíme si, že do této debaty můžeme přinést praktické zkušenosti i konkrétní návrhy, jak jednodenní péči dále rozšiřovat, jak přitom efektivněji využívat finance v systému, jak měřit kvalitu poskytované péče a zároveň reagovat na rostoucí zájem pacientů o tento typ výkonů.

Potřebujeme nastavit spolupráci mezi nemocnicemi a pracovišti jednodenní péče tak, aby se u nás mohli lékaři v přípravě vzdělávat a získávat praktické zkušenosti.

Jaká témata dnes v segmentu jednodenní péče rezonují? Kde vidíte nejpalčivější problémy, na které bychom se měli v Česku zaměřit?

Témat je více a jejich řešení není jednoduché. Právě proto by podle nás mělo ministerstvo zdravotnictví sehrát zásadní koordinační roli. Do debaty vstupují různé zájmy velkých i menších nemocnic, odborných společností a dalších aktérů. Proto potřebujeme k jednodenní péči přistupovat v širším kontextu celého zdravotnického systému. Nejde jen o samotné rozšiřování jednodenních výkonů. Souvisí to také s centralizací vysoce specializované péče, přesunem běžných zákroků do jednodenního režimu, restrukturalizací lůžkového fondu a posilováním následné péče.

Důležitou součástí je také vzdělávání. Potřebujeme nastavit spolupráci mezi nemocnicemi a pracovišti jednodenní péče tak, aby se u nás mohli lékaři v přípravě vzdělávat a získávat praktické zkušenosti. V tomto směru vidím určitou paralelu s dobou před třiceti lety, kdy menší nemocnice často nabízely mladým lékařům velmi praktickou zkušenost s operativou i každodenní péčí o pacienty. Dnes mohou podobnou roli v některých oborech sehrát právě dobře fungující pracoviště jednodenní péče.

Klíčová je ale komunikace a spolupráce. Všem by nám mělo jít o stejný cíl, tedy o pacienta a kvalitní zdravotní péči. Pokud se na tom dokážeme shodnout, změna se může podařit. Pokud ne, bude stále těžší zajistit, aby finance ve zdravotnictví do budoucna stačily.

Co nám brání navyšovat podíl zákroků v jednodenní péči? Ve kterých odbornostech, případně u jakých zákroků, které se jinde běžně provádějí v jednodenním režimu, máme největší rezervy?

Pokud pracoviště jednodenní chirurgie funguje tak, jak má, může poskytovat péči v řadě oborů, například v ortopedii, chirurgii, urologii, gynekologii nebo ORL. Ve světě se jednodenní režim rozšiřuje už i do některých oblastí neurochirurgie. Samostatnou kapitolu tvoří pracoviště zaměřená na oční operace, kde je jednodenní režim dlouhodobě velmi rozšířený.

Co podle mě rozvoji nejvíce brání, je určitá rigidita a setrvačnost systému. Rozšiřování jednodenní péče se neobejde bez dohody s odbornými společnostmi a velkými nemocnicemi, které přirozeně postupují opatrně. Myslím si ale, že bychom měli mnohem více využívat zkušenosti ze zahraničí a přebírat typy výkonů, u nichž bývá v evropských zemích jednodenní režim už běžnou praxí. Tím by se celý proces mohl výrazně urychlit.

Mohlo by vás zajímat

Nevymýšlejme znovu to, co už je jinde ověřené, a využijme při zařazování dalších výkonů zkušenosti z okolních zemí. 

Zároveň potřebujeme ocenit práci ministerstva zdravotnictví, respektive organizace NIKEZ (Národní institut kvality a excelence zdravotnictví, pozn. red.), která zpracovává analýzy a zkušenosti z Evropy a vydává doporučené postupy. Dobrým příkladem je aktuální analýza operací karcinomu prsu v jednodenním režimu, která podle mě jasně vyzněla ve prospěch jednodenní chirurgie. Za sebe bych řekl: Nevymýšlejme znovu to, co už je jinde ověřené, a využijme při zařazování dalších výkonů zkušenosti z okolních zemí. V některých státech EU se už dnes v jednodenním režimu provádějí i operace totálních endoprotéz. Věřím, že se toho dožiju i u nás.

Jaká kritéria by měla jednodenní péče splňovat? Jak má vypadat její provozování v nemocnicích, které zároveň poskytují akutní péči?

Jedním ze základních principů jednodenní chirurgie je zkrácení doby hospitalizace, a tím i snížení rizika nozokomiálních nákaz u pacientů. Od toho se odvíjejí požadavky na organizaci provozu. I v nemocnicích by proto podle mě mělo jít o samostatné, provozně oddělené pracoviště, kde se pacienti v jednodenním režimu zbytečně nekříží s hospitalizovanými pacienty. Samozřejmostí je kvalitní personální a přístrojové vybavení.

Právě zde ale narážíme na některé problémy. Vyhláška č. 92 Sb. o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení například stanovuje minimální velikost sálu a další vybavení pak řeší obdobně jako u hospitalizační péče. Podle mě je proto potřeba tuto vyhlášku aktualizovat a jasněji definovat podmínky pro vznik a provoz pracovišť jednodenní péče.

Důležitá je zde role ministerstva zdravotnictví i hygienických stanic, které by měly pravidla povolování a provozu těchto pracovišť jasně nastavit a kontrolovat. Dnes vznikají i jednooborová pracoviště s omezeným zázemím, například bez odpovídající vzduchotechniky, s malým počtem lůžek nebo s nedostatečným personálním zajištěním. Pokud většina personálu dochází jen externě a pracoviště nemá vlastní stabilní tým, není to podle mě dlouhodobě vhodný model.

Úhrada by měla být u srovnatelných výkonů nastavena stejně a transparentně pro všechny poskytovatele.

Pro kvalitu a bezpečnost péče považuji za důležité, aby pracoviště jednodenní chirurgie měla odpovídající technické zázemí, ideálně alespoň dva operační sály, vzduchotechniku, dostatečný počet lůžek a především stabilní tým kmenových zaměstnanců. To se týká zejména anestezie, perioperační péče i samotných operatérů.

Zmínil jste měření kvality péče. V jakých parametrech v jednodenní chirurgii přichází v úvahu? A měli bychom na něj navazovat úhrady?

Ano, měření kvality je podle mě samozřejmost a nutnost. Už dnes například sledujeme spokojenost pacientů prostřednictvím dotazníků, před propuštěním hodnotíme bolest podle škály VAS a sledujeme také riziko pádů nebo proleženin na operačním sále. Do budoucna by podle mě bylo vhodné vytvořit jednotný systém sledování kvality poskytované péče, ideálně s využitím evropských zkušeností. Pracoviště by se díky tomu mohla mezi sebou porovnávat a kvalita by se měla promítnout i do úhrad.

Je podle vás ve hře, že by se zákroky prováděné v režimu jednodenní péče mezi poskytovateli soutěžily? A pokud ano, které by se k tomu hodily nejvíce?

Záleží, co přesně si pod tím představíme. Pokud jde o soutěžení cenou, tam bych byl opatrný. Úhrada by podle mě měla být u srovnatelných výkonů nastavena stejně a transparentně pro všechny poskytovatele. Jiná věc je ale volba pacienta. Ten si pracoviště často vybírá podle referencí, osobní zkušenosti, dostupnosti a důvěry v konkrétní tým. Z našich zkušeností je pro pacienty nejdůležitější kvalita péče, bezpečnost a také možnost zvolit si termín, který jim vyhovuje. Právě v těchto parametrech by podle mě měla mezi poskytovateli vznikat zdravá konkurence.