Smrt v nemocnici, nejčastěji na akutním lůžku – to je statistika, ve které dominujeme Evropě. Proč a jak to změnit, řeší Strategie rozvoje paliativní péče v ČR do roku 2035. Ta ukázala i obrovské rozdíly mezi českými regiony – zatímco na Třebíčsku doma nebo v sociálních službách zemře přes 40 % lidí, v Mostě je to jen 14 %.
Vědět, kde lidé umírají, je důležitým indikátorem paliativní péče. A strategicky přemýšlet nad tím, kde by umírat měli, je jedním z jejích základních pilířů. Jak čerstvě vydaný strategický dokument konstatuje, místo úmrtí je „komplexním ukazatelem, který odráží nejen dostupnost služeb paliativní péče, ale částečně také kulturní, sociální a organizační aspekty zdravotního systému“. A jak na tom tedy jsme?
Data o tom, kde Češi naposledy vydechnou, ukazují na jasný trend – stále více jich zemře mimo akutní lůžka nemocnic. Zatímco v roce 2011 na nich ukončila svou životní pouť více než polovina Čechů, u nichž byla smrt očekávána, dnes je tento stav na hranici 45 % (data z roku 2023).
Ze souhrnu lůžek akutních a lůžek následné péče pak vyplývá, že Čechů zemře v nemocnici 62 %. Ukazuje to následující graf (červeně akutní lůžka, modře následná péče, šedě úmrtí mimo nemocniční lůžka):
Umírání v nemocnici – česká doména
To je sice méně než v minulosti, ale ve srovnání s jinými evropskými zeměmi jde o výrazně vysoké číslo. V nemocnicích umírá pouze více Finů (71 %), zbytek Evropy je ale v této statistice za námi, někdy s obrovským rozdílem.
Podíváme-li se například na země sousední, vypadá situace následovně (podíl umírajících v nemocnici):
- Slovensko 46 %,
- Německo 49 %,
- Polsko 51 %,
- Rakousko 52 %.
Vůbec nejméně často umírají v Evropě v nemocnicích Bulhaři (20 %), Holanďané (25 %) a Rumuni (29 %).
Oproti zbytku Evropy u nás naopak umírá relativně málo lidí v pobytových zařízeních sociálních služeb, což jsou nejčastěji domovy pro seniory. V tomto segmentu péče odejde ze světa 11 % Čechů. Evropská data jasně ukazují rozdíly mezi západem a východem Evropy.
Mohlo by vás zajímat
V pobytových zařízeních sociálních služeb se totiž daleko častěji umírá na Západě (37 % ve Švýcarsku a Švédsku, 35 % v Dánsku, 30 % v Holandsku), v některých východoevropských a jihoevropských zemích tento segment hraje roli téměř nulovou (1 % v Bulharsku a Řecku, 2 % v Rumunsku). Situaci odpovídá i stav u našich sousedů – Německo 20 %, Rakousko 15 %, Polsko a Slovensko 5 %.
Specifickou formu péče v závěru života představují lůžkové hospice. V nich dožívají necelá 4 % terminálně nemocných Čechů.
Most na chvostu žebříčku
Doma umírá 27 % Čechů, což patří k nejmenšímu zastoupení takových úmrtí v Evropě. Vůbec nejméně zemře doma Finů (15 %), Francouzů a Švýcarů (23 %). Naopak velkou pravděpodobnost, že se se svými blízkými rozloučí ve svém prostředí, mají Bulhaři (79 %) a Rumuni (69 %).
Rozhodně ale neplatí, že by situace byla v celém Česku podobná. Data naopak ukazují, že na úrovni okresů existují až těžko uvěřitelné rozdíly. Lidí, u nichž je očekávatelné úmrtí zemřou doma nebo v zařízeních sociálních služeb, je výrazně více než třetina v okresech Třebíč (42 %), Jihlava (38 %) nebo České Budějovice (37 %). Naopak výrazně méně než pětina se jich takového odchodu ze života dočká v okresech Most (14 %), Rakovník (16 %) a Česká Lípa (17 %). Podrobně to ukazuje následující mapa:
Podobně nerovnoměrné je také zastoupení lidí umírajících z paliativně relevantních příčin doma nebo v zařízeních sociálních služeb. Nejlépe je na tom znovu Třebíč (56 %) a nejhůře opět Most (20 %):
Důvodů těchto výrazných rozdílů mezi regiony existuje řada, strategie mezi ně řadí například dostupnost neformální péče, kapacitní možnosti zařízení, finanční dostupnost služeb, kontinuitu péče, rozdíly mezi městskými a venkovskými oblastmi nebo kulturní a individuální preference obyvatel.
Odbourat terminální hospitalizace
Strategie ale nenabízí jen zajímavá data. Ukazuje také, jakou péči lidé v závěru života preferují. „Preferovaná trajektorie péče označuje takový průběh péče v závěru života, který odpovídá přáním a potřebám pacienta, je klinicky přiměřený a zároveň organizačně a ekonomicky zvládnutelný v rámci systému,“ upřesňuje text dokumentu.
A zároveň konstatuje, že ač mohou být potřeby zdravotníkům i rodinám známé, často ani přesto nejsou naplňované. „Řada pacientů v posledních týdnech života čerpá zdravotní péči způsobem, u kterého se lze důvodně domnívat, že nebyl v souladu s jejich přáními a potřebami, respektive že byl spíše důsledkem absence promyšleného plánu péče v závěru života a odráží spíše ‚ad hoc‘ reakce na akutní komplikace a dekompenzaci,“ stojí ve zprávě.
Mezi preferované trajektorie péče o terminálně nemocné pacienty podle dokumentu patří:
- dochování na lůžku následné nebo dlouhodobé péče,
- dochování doma, s případnou domácí péčí, péčí praktického lékaře nebo s asistencí mobilní specializované paliativní péče,
- dochování v lůžkovém hospici,
- dochování v domově pro seniory (případně ve sdílené péči).
Mezi nežádoucí naopak strategie řadí:
- úmrtí při terminální hospitalizaci,
- převezení k terminální hospitalizaci záchrannou službou,
- úmrtí pacienta v domácí péči nebo klienta domova pro seniory při terminální hospitalizaci,
- opakované převážení záchrannou službou,
- předání pacienta v mobilní specializované paliativní péči k terminální hospitalizaci.
Nehledět jen na kvantitu
Dokument také zmiňuje budoucí potřebu nárůstu segmentů následné a dlouhodobé péče, který bude nevyhnutelný vzhledem k neúprosné demografické křivce stárnutí populace. Varuje ale před neblahým faktorem. „Poskytovatelé zdravotních služeb lůžkové následné péče poskytují kvalitní zdravotní péči, ale často postrádají holistický přístup k terminálně nemocným pacientům a jejich rodinám, který je charakteristický pro specializovanou paliativní péči,“ upozorňuje text strategie.
Z hlediska kvality je úroveň paliativní péče v těchto zařízeních velmi variabilní. Proto je podle autorů strategie důležité posuzovat nejen kapacitu a dostupnost takových zařízení, „ale především úroveň poskytované paliativní péče a možnosti podpory rodin a pečujících“.
Což je dnes obtížné, protože data o kvalitě tohoto typu péče se v Česku cíleně nesbírají. „Četné kazuistiky ale naznačují, že kvalita péče v těchto zařízeních trpí vážnými nedostatky – nedostatek soukromí, nedostatečná expertíza zaměstnanců v řešení bolesti a dalších symptomů, nedostatečná podpora pacientových blízkých a rodiny, nedostatek personálu,“ konstatuje strategie. Dožití v následné nebo dlouhodobé péči lze proto podle ní považovat za preferované jen v případech, kdy je v zařízeních poskytována kvalitní obecná paliativní péče.
Do budoucna strategie počítá i s výrazným navýšením preferované mobilní specializované paliativní péče. „Předpokládá se, že počet úmrtí vzroste, a v roce 2040 by mohlo být evidováno až 140 tisíc úmrtí. To by znamenalo potřebu mobilní specializované paliativní péče pro přibližně 21 tisíc pacientů,“ stojí v dokumentu.
