Lékařka Ľudmila Eidová z Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze a Interní hematologické a onkologické kliniky FN Brno otevřeně mluví o tom, jaké to je prosadit se v medicíně jako žena. Setkala se s předsudky i s obavami, že s rodinou jí profesně ujede vlak. Jak náročné je skloubit mateřství s extrémně dynamickým oborem, kde se doporučené postupy mění každého půl roku?
Zažila jste někdy situaci, kdy jste měla pocit, že jste byla jen proto, že jste žena, posuzována jinak než vaši mužští kolegové?
Bohužel jsem se s tím setkala několikrát a vždy mě to zamrzelo. Jeden z nejvýraznějších momentů přišel poté, co naše společná publikace Repetitorium lékařské mikrobiologie získala Cenu Josefa Hlávky za odbornou literaturu. Knihu jsme připravovali v pětičlenném týmu – dva muži a tři ženy. Nakladatelství však umožnilo uvést na obálce pouze dvě jména. Po vzájemné dohodě jsme podle zásluh vybrali oba kolegy, takže jména nás tří spoluautorek na obálce nebyla.
Při předávání ceny se pak jeden starší lékař zeptal nás tří, zda jsme tam byly „na ozdobu“. To opravdu zamrzí. Zvlášť když jsme se na vzniku knihy významně podílely a každá napsala desítky stran odborného textu ve svém volném čase. Bohužel mám i další zkušenosti, které si netroufám veřejně sdílet.
Panuje v českém zdravotnictví stále představa, že žena-lékařka je kvůli mateřství „rizikový“ nebo méně spolehlivý zaměstnanec?
Mám pocit, že tato představa v českém zdravotnictví stále do určité míry přetrvává. Myslím si, že řada vedoucích pracovníků dá při jinak srovnatelných podmínkách přednost mužskému kandidátovi právě proto, že u něj nepředpokládá několikaletý výpadek spojený s mateřstvím a rodičovstvím.
Zprostředkovaně jsem se s tím setkala. Abych ale byla fér, znám i vedoucí pracovníky, kteří z různých důvodů preferují při výběru ženy. Nemyslím si tedy, že jde o univerzální pravidlo, ale že gender může při personálním rozhodování stále hrát roli – a to oběma směry.
Kariéra, mateřství a dvojí metr
Ovlivnily vaše kariérní cíle nějak vaše úvahy o rodině?
Samozřejmě. Moje kariéra a práce jsou pro mě důležité a tvoří zásadní náplň mého života. Představa, že se všeho vzdám, budu několik let doma s dětmi a poté se vrátím, ale mezitím mi profesně „ujede vlak“, se mi moc nelíbila. Chtěla jsem si rozhodně nejprve udělat atestaci a ideálně i doktorát, což se mi povedlo.
Další zásadní věcí je finanční stabilita, abych si při mateřské mohla zaplatit hlídání dětí a kariéru nemusela dát úplně k ledu. To si opravdu nemůže dovolit každý, kdo o takové skloubení rodiny a práce má zájem. Mimo jiné proto, že náš systém na takovou situaci stále není příliš nastavený. Dostupnost péče o malé děti je omezená a poměrně drahá a ani pomoc prarodičů dnes není samozřejmost. Často jsou sami ještě v pracovním procesu nebo žijí v jiném městě.
Samozřejmě je mojí prioritou spokojenost a zdraví mé rodiny, což bylo i předtím, jen je v ní teď další člen. To ale neznamená, že moje potřeby a kariéra, kterou jsem roky budovala, mě najednou přestaly zajímat.
Stejně důležité je mít chápajícího partnera a rodinu, kteří vás nebudou soudit za to, že i při mateřské chcete nějakým způsobem pracovat a nejen se věnovat dítěti.
Také jsem xkrát slyšela, jak se mi s příchodem dítěte v hlavě všechno přehodnotí, práce mě už nebude zajímat a budu mít jiné priority. Samozřejmě je mojí prioritou spokojenost a zdraví mé rodiny, což bylo i předtím, jen je v ní teď další člen. To ale neznamená, že moje potřeby a kariéra, kterou jsem roky budovala, mě najednou přestaly zajímat. Naopak si vážím toho, že mám i jiné zdroje naplnění. Doufám, že se mi bude dařit všechno nějak skloubit dohromady.
Mohlo by vás zajímat
Čelí podle vás podobným profesním dopadům rodičovství i vaši mužští kolegové?
Myslím si, že zodpovědní mužští kolegové řeší při plánování rodiny hlavně finanční stabilitu a bydlení. Takže se jistě také zamýšlejí nad tím, jak vše zvládnou, ale zásah do jejich profesního života je podle mě nepoměrně menší.
Co mladým lékařkám nejvíce brání v tom skloubit profesi s dětmi a jaká systémová změna by pomohla?
Na to zatím nemám jednoznačnou odpověď. Znám spoustu kolegyň, které, když chtěly, kariéru s rodinou skloubily. Za jakou cenu a co jim při tom přišlo nejdůležitější, je třeba se ptát jich. Já jsem na úplném začátku tohoto úkolu a pro mě osobně bylo už při plánování rodičovství důležité mít podporu rodiny a partnera a vědět, že můžu uvažovat o tom, že se relativně časně vrátím do práce alespoň částečně, pokud budu chtít a budu to tak cítit.
Aktuálně mi vyhovuje, že jsem měla dost aktivit mimo nemocnici, jako je organizace odborných akcí a přednášení, což jsou věci, které lze velmi dobře dělat i během mateřství. Naopak směnný provoz lze s rodinným životem skloubit asi velmi těžko. Ambulantní provoz se podle mě na částečný úvazek řešit dá, pokud máte domluvu s vedením pracoviště a možnost hlídání. Mám dojem, že mezi lékaři je celkově poměrně hodně částečných úvazků a že je možné se domluvit.
Samozřejmě s tím souvisí, že pro samostatnou ambulantní činnost musíte mít atestaci. Jinak musíte pracovat pod dohledem, a to už je méně ideální a flexibilní stav.
Takže nemám jednoduchou odpověď. Je zkrátka těžké všechno dát dohromady. Obdivuji lékařky, které jsou například šest let doma a poté se vracejí do práce. To je velmi těžká pozice. Možná by se právě na podporu návratu po delší rodičovské pauze dalo více zaměřit. Mohly by například existovat několikatýdenní kurzy, během kterých by si ženy mohly znalosti znovu oživit a vyslechnout novinky v oboru.
Obor, který se mění každého půl roku
Liší se pozice lékařek v onkologii od jiných oborů?
Myslím, že ano. Relativní výhodou je, že pro atestovaného lékaře jde z velké části o ambulantní obor. Je tedy možné poměrně dobře a efektivně pracovat na zkrácený úvazek. Lékařka má své pacienty objednané například na jeden den a během něj je schopná většinu věcí zajistit a zorganizovat. Kontinuita péče se tím nemusí nijak zásadně narušit, pokud dobře funguje celý tým, který řeší případné komplikace v době, kdy lékařka zrovna není v práci.
Dalším specifikem – a na tom jsem se shodla s více kolegyněmi z oboru – je neskutečná dynamika onkologie. Nové postupy a terapie jsou přibývají každých pár měsíců, takže lékařky odcházející na mateřskou mají velkou obavu, že během delšího přerušení klinické praxe ztratí kontakt s rychlým vývojem oboru.
Onkologie jde opravdu tak rychle dopředu, že lékařkám dělá starosti, jak se po delší pauze znovu začlení do týmu a kolik věcí si budou muset doplnit.
I u diagnózy, které se před odchodem intenzivně věnovaly, může během tří let dojít k tak zásadním změnám, že se po návratu bez důkladného nastudování novinek nemohou jednoduše vrátit tam, kde skončily.
Ve fungujícím týmu se pacienti probírají multidisciplinárně při zahájení nebo změně léčby, takže postup je výsledkem konsenzuálního rozhodnutí. Konkrétní podávání léčby je ale už na lékařce, která například daný lék ještě nikdy nepodávala a musí si vše načíst a správně připravit. Je to velmi zjednodušený příklad, ale onkologie jde opravdu tak rychle dopředu, že lékařkám dělá starosti, jak se po delší pauze znovu začlení do týmu a kolik věcí si budou muset doplnit.
Máte sama z návratu po rodičovské obavy?
V onkologii jsou tři roky, natož šest let, nepředstavitelně dlouhá doba. Doporučené postupy se mění klidně každého půl roku, takže návrat bez přípravy je opravdu těžký a osobně z toho obavy mám. Zároveň si ale nedovolím nezmínit, že jsme v době rychle se rozvíjející umělé inteligence. Možná, že část práce s odbornými informacemi a doporučenými postupy za nás bude AI postupně přebírat a role lékaře se bude více posouvat k tomu, co technologie nahradit nedokážou. Tedy lidskosti, komunikaci a určitému průvodcovství nemocí.
Je tedy možné, že návraty po delší pauze nebudou v budoucnu tak těžké a celá naše pracovní náplň se bude postupně transformovat. Nechám se překvapit.
Hájí Česká lékařská komora podle vás dostatečně zájmy mladých lékařů a lékařek?
Nad tímhle jsem se nikdy takto nezamýšlela. Mně osobně ale hlavně chybí vytváření dlouhodobé koncepce péče o onkologické pacienty. Onkologů je dlouhodobě relativní nedostatek, onkologických pacientů přibývá a nevidím zásadní snahu s tím něco dělat. Bylo by potřeba obor zatraktivnit a zohlednit například i to, že je vázaný především na velké nemocnice. To řadu budoucích lékařů odradí. Není zde taková perspektiva jako v některých jiných oborech, kde může lékař po atestaci odejít do soukromé ambulance. Zároveň je onkologie psychicky náročná a vzhledem ke své dynamice vyžaduje kontinuální a intenzivní vzdělávání.
Velmi si cením činnosti Sekce mladých lékařů ČLK, která je aktivní a snaží se zájmy mladých lékařů skutečně prosazovat a ovlivňovat podmínky, ve kterých pracují a vzdělávají se.
Na druhou stranu si velmi cením činnosti Sekce mladých lékařů ČLK, která je aktivní a snaží se zájmy mladých lékařů skutečně prosazovat a ovlivňovat podmínky, ve kterých pracují a vzdělávají se. Aktuálně se například aktivně zapojuje do diskuse o připravovaných změnách legislativy postgraduálního vzdělávání. Jedním z důležitých témat je přitom právě i rodičovství a snaha nastavit systém tak, aby mateřství či rodičovská dovolená nepředstavovaly zbytečnou překážku v průběhu specializačního vzdělávání.
Pojďme to na závěr ještě shrnout. Jak by měla medicína přistupovat k ženám, které chtějí vedle rodiny zůstat profesně aktivní?
Medicína by neměla stavět ženy před volbu, zda budou dobrou matkou, nebo ambiciózní lékařkou. Nemyslím si, že by ženy s dětmi měly mít nižší pracovní nároky nebo nějaké zvláštní úlevy. Spíš bychom měli vytvářet podmínky, ve kterých je možné projít různými životními obdobími, aniž by několik let rodičovství znamenalo zásadní profesní handicap.
Stejně tak si nemyslím, že existuje jeden správný model. Některá žena chce být několik let doma s dětmi, jiná se chce vrátit relativně brzy alespoň na částečný úvazek a další se snaží zůstat profesně aktivní prostřednictvím vzdělávání, výzkumu nebo jiných odborných aktivit. Všechny tyto varianty jsou podle mě naprosto legitimní.
A možná bychom se měli postupně zbavit i představy, že žena, která se chce po narození dítěte dál věnovat své profesi, tím něco ubírá své rodině. Pro řadu z nás je práce důležitou součástí života a vlastní identity. Myslím, že cílem by mělo být, aby žena nemusela mít pocit, že si musí vybrat jedno, nebo druhé, ale měla reálnou možnost hledat způsob, jak obě důležité části svého života skloubit.
