Zpěvák Tomáš Polák projevil ve Stardance zklamání z nepovedeného tance a na sociálních sítích za to schytal kritiku, že se nechová jako chlap. Jenže proč by muž nemohl dát najevo emoce? Představa, že musí být za všech okolností silný a nad věcí, není jen směšným stereotypem. Může také komplikovat cestu k pomoci v případě psychických problémů.

„To byla hrůza, takovej chlap a toto?“

„Chlap by měl být chlap a ne uplakánek..“

„Moc na sebe zbytečně strhává pozornost, takhle se dospělý chlap prostě nechová.“

Soutěž Stardance neprožívám. Vím, kdo letos tancuje, že dvojice Eben a Kostková moderují svůj poslední ročník a že se do poroty vrátil Chlopčík. Přímé přenosy nesleduji. Když jsem si ale v neděli ráno přečetla výše zmíněné komentáře k sobotnímu tanci zpěváka Tomáše Poláka, pustila jsem si záznam. Podle obsahu komentářů to totiž vypadalo, že Polák Ebenovi vzteky roztrhal sako a o taneční parket rozmlátil housle uskupení Epoque Quartet.

Část, kde se Polák „nechoval jako chlap“ a „předvedl nedůstojné divadlo“, jsem musela zhlédnout několikrát. Zpěvák byl zklamaný a frustrovaný, že se mu tanec nepovedl. Dal to najevo. Tím, že mu bylo do breku a promluvil o svých pocitech bezprostředně po tanci. A to bylo doslova všechno. Ano, vlastně se taky vůbec neusmíval a v přímém přenosu si dovolil – ne úplně slušným výrazem říct – že to pokazil.

Takto se dospělý muž nechová?

Polák se druhý den k situaci vrátil na sociálních sítích. Popsal strach, že zklamal svou taneční partnerku, rodinu i diváky, kteří mu fandí. Připomněl náročnost soutěže, hodiny tréninků, únavu i to, jak moc mu chybí manželka a děti. A také uznal, že mu v emocích ujela slova, která před televizní obrazovky nepatří.

To mi přijde jako docela dospělá reakce. Uvědomil si, co se stalo, vysvětlil své pocity a převzal odpovědnost za to, co řekl. Co přesně by ještě měl udělat, aby prošel zkouškou mužnosti?

Zpěvák navíc v minulosti otevřeně mluvil o svých psychických problémech, úzkostech a strachu ze selhání v pořadu České televize 13. komnata. Neznamená to, že jeho současnou reakci můžeme těmito zkušenostmi vysvětlovat. Do hlavy mu nevidíme. Připomíná nám to ale něco podstatného. O lidech, jejichž chování tak rádi hodnotíme, zpravidla víme jen zlomek toho, co skutečně prožívají.

A i kdybychom o jeho minulosti nevěděli vůbec nic, proč by nám to mělo bránit v obyčejné empatii? Člověk nemusí mít za sebou psychicky náročné období, aby směl být zklamaný. Nemusí mít diagnózu, aby ho něco mrzelo. A nemusí mít zvláštní důvod, aby mu občas bylo do breku.

Kritizovat taneční výkon je samozřejmě v pořádku. Stejně tak můžeme diskutovat o tom, zda se člověk v přímém přenosu vyjadřoval vhodně. Ale zesměšňovat ho za to, že projevil emoce, označovat ho za uplakánka nebo naznačovat, že se dospělý muž takhle nechová? To už není kritika tance. To je lekce z toho, jak má podle některých lidí vypadat „správný“ chlap.

Chlap přece musí něco vydržet

Představa, že muž má být především silný, odolný a za všech okolností se ovládat, není žádná novinka. Problém nastává ve chvíli, kdy se z těchto vlastností stane povinnost a každá odchylka od ní důvodem k posměchu. Muž pak nemá být jen odolný. Nesmí být vidět, že ho něco bolí. Nemá jen zvládat problémy. Musí je zvládat sám. A pokud se mu to nepodaří, neměl by o tom raději ani mluvit.

Právě tady se dostáváme od jednoho emotivního tanečníka k tématu, které je pro duševní zdraví mužů mnohem důležitější než jedno vystoupení ve StarDance.

Výzkumy dlouhodobě upozorňují na souvislost mezi tradičními představami o mužnosti a tím, jak muži přistupují k psychickým obtížím. Systematický přehled z roku 2016 například ukázal, že normy zdůrazňující stoicismus a soběstačnost mohou být překážkou při vyhledávání pomoci kvůli depresi. Muž, který má pocit, že všechno musí zvládnout sám, totiž může mít problém připustit si, že už na to nestačí.

Podobná metaanalýza z roku 2017 zjistila, že přizpůsobování se některým tradičním normám mužnosti souvisí s horším duševním zdravím a menší ochotou vyhledat psychologickou pomoc.

Neznamená to, že každý muž, který své emoce skrývá, bude mít psychické problémy. Ani že tradičně mužské vlastnosti, jako jsou odolnost nebo samostatnost, jsou samy o sobě škodlivé. Rozdíl je mezi tím, když člověk dokáže náročnou situaci zvládnout, a tím, když má pocit, že nesmí přiznat, že je pro něj náročná.

Jinými slovy: Je rozdíl mezi emočním sebeovládáním a předstíráním, že žádné emoce nemáme.

A právě to mi na kritice Tomáše Poláka připadá nejabsurdnější. Muž projeví zklamání po nepovedeném výkonu a část veřejnosti mu okamžitě vysvětluje, že by měl být méně emotivní. Přitom bychom měli chtít, aby muži dokázali své emoce rozpoznat, mluvit o nich a v případě potřeby si říct o pomoc.

Emoce ano, ale hlavně nenápadně

Od mužů chceme, aby byli citlivými partnery, pozornými otci a empatickými kamarády. Aby s námi dokázali mluvit, když je něco trápí, a nebáli se vyhledat odbornou pomoc, když jim není dobře. Jenže jak toho chceme dosáhnout, pokud jim současně vzkazujeme, že příliš viditelná emoce je známkou nedospělosti a menší mužnosti?

Po dvaceti letech StarDance bychom už mohli vědět, že nejde jen o tanec, ale i o soutěž popularity a sympatií. Přesto se zdá, že některé diváky dokáže spolehlivě vytočit hlavně to, když se někdo nechová podle jejich představ. A pokud nás v Česku nejvíce pobuřuje dospělý muž, kterému je do breku, máme se vlastně docela dobře. Nebo máme jen trochu problém s emocemi?