Elektrické šoky, bití, hladovění, zima, sexuální násilí i psychický teror. Ukrajinští vojáci, kteří se vracejí z ruského zajetí, za sebou nechávají podmínky, v nichž bojovali o holé přežití. Svobodou ale jejich utrpení nekončí. Přicházejí poruchy paměti, chronické bolesti, noční můry, vztek a ztráta důvěry v druhé lidi. Rozpadají se vztahy, pomoc potřebují i jejich blízcí. A zdravotníci, kteří se snaží pacienty vrátit do života, sami často čelí sekundárnímu traumatu. Podle ukrajinské psychiatričky Boženy Andruščyšynové může v ruském zajetí stále zůstávat 20 až 30 tisíc dalších lidí, kteří budou odbornou péči potřebovat.

„V zajetí nemáte pocit, že jste člověk, ale zvíře, které musí přežít,“ popsala Božena Andruščyšynová zkušenost vojáků, které léčí. Už rok vede Centrum duševního zdraví sv. Lva Velikého ve Lvově, kde se spolu s týmem psychiatrů a psychoterapeutů pečuje o lidi s vážnými psychickými následky ruského zajetí a mučení.

 „Naši pacienti v zajetí čelili bití po celém těle, elektrickým šokům, štvaní psů, hladu, zimě i sexuálnímu násilí. Součástí jejich utrpení byl také psychologický teror. Jejich každodenní realitou byl strach a boj o přežití,“ popsala ukrajinská lékařka, která přijela do Prahy přednášet o léčebných postupech budoucím psychologům a lékařům Univerzity Karlovy.

Podle oficiálních údajů se do srpna 2026 vrátilo z ruského zajetí přibližně 9 700 Ukrajinců a Ukrajinek. Mnozí z nich strávili v detenčních zařízeních měsíce, někteří roky. A další lidé na propuštění stále čekají. Andruščyšynová v Praze uvedla, že podle neoficiálního odhadu je 20 až 30 tisíc Ukrajinců a Ukrajinek stále v ruském v zajetí.

Osvobození přináší radost, pak vztek a napětí

Zkušenosti Andruščyšyných pacientů ukazují, jak hluboko a komplexně násilí zasahuje lidskou psychiku. Po propuštění sice zajatci zažívají euforii, radost ze svobody a naději, že se konečně vrátí ke svému životu, jenže psychika traumatizovaných je nekompromisní.

„V naší praxi vidíme, že fáze radosti ze shledání s blízkými, nabyté svobody a nových možností trvá vždy pouhé tři až čtyři měsíce. Pak nastoupí frustrace, podrážděnost a vztek. Očekávání, která vojáky držela při životě v zajetí, se začínají střetávat s novou realitou,“ říká psychiatrička.

Mnozí pacienti se potýkají s chronickými bolestmi. Pokud byli biti do hlavy, jde o denní chronickou bolest hlavy, mají problémy s pamětí a pozorností. Jejich psychické a fyzické obtíže se navzájem prolínají a k utrpení se navíc přidává hněv vůči sobě samým, například proto, že si nedokážou vzpomenout na něco, co by dříve považovali za samozřejmé.

„Naši pacienti se po návratu nepoznávají. Nemohou se soustředit, špatně spí, trpí nočními můrami a mají problém vybavit si běžné informace. Zažívají frustraci z vlastních potíží, které ale nedokážou ovlivnit,“ vysvětluje lékařka.

Ztráta důvěry a morální trauma

Jedním z nejhlubších následků zajetí je podle psychiatričky ztráta důvěry. Pacienti přestanou úplně důvěřovat nejen lékařům a společnosti, ale i vlastním blízkým. Zkušenost s násilím a bezmocí narušuje jejich představu o světě, spravedlnosti a lidských pravidlech. A právě v této souvislosti Andruščyšynová upozorňuje také na morální trauma.

„Ve válce není nic správně. Lidé se musejí vyrovnávat s rozhodnutími, která za války učinili, s pocitem viny nebo s přesvědčením, že se do zajetí dostali kvůli chybám svých nadřízených. Nejde tedy jen o vzpomínky na fyzické násilí. Zasažená je i jejich víra v to, co je správné, komu lze věřit a zda má svět ještě nějaký řád,“ popisuje lékařka psychický stav válečníků.

Nejprve je na řadě tělo

Centrum duševního zdraví sv. Lva Velikého se snaží bývalým zajatcům nabídnout prostředí, v němž postupně obnovují pocit bezpečí a důvěru. Má 30 lůžek a péči staví na propojení somatické medicíny, psychiatrie, psychoterapie a rehabilitace.

Léčba vždy začíná na klasických odděleních, kde lékaři nejprve řeší tělesné obtíže. „Pacienti mohou potřebovat péči neurologů, chirurgů a dalších specialistů kvůli následkům násilí a chronickým bolestem. Poté teprve přichází na řadu neuropsychologická rehabilitace zaměřená na paměť a soustředění. Když je člověk připraven, může se intenzivněji věnovat zpracování traumatických vzpomínek,“ vysvětluje cestu zraněných systémem zdejší péče lékařka.

Jak léčit zraněnou duši

Centrum k léčbě využívá metodu EMDR, ta pomáhá pacientům zpracovat traumatické vzpomínky pomocí cíleného vybavování zážitku, které je doprovázeno oboustrannou stimulací, například pohybem očí. Účinná je v těchto případech také terapie založená na postupném a bezpečném vystavování traumatickým podnětům.

„Tyto dva postupy se nám v léčbě osvědčují. Ne každý pacient je ale připraven mluvit o tom, co prožil. Anebo svá traumata nevysloví, aby ochránil pečující, většinou jde o ženy a bývalí zajatci nás před prožitou hrůzou chtějí ochránit, zejména pokud jde o nebývale těžké formy sexuálního a dalšího násilí,“ popisuje psychiatrička. V takových případech se osvědčuje arteterapie, a tak i mohutní válečníci vyjádří prostřednictvím obrazu svá duševní zranění.

Jak dodává, ukrajinští psychiatři v současnosti k těmto pacientům nepřistupují tak, jako by jejich trauma bylo již uzavřené, protože válka na Ukrajině neskončila. Léčba v centru probíhá rok až rok a půl. Řada pacientů centra se ale po zotavení vrací zpět na bojiště a ani doma, při kontinuálních dronových náletech se nezbavují pocitu, že jsou mimo tato ohrožení a že trauma je již za nimi.

Návrat domů může rozbít i rodinu

Kromě tělesných a psychických traumat na bojištích a v zajetí přináší válka změny i rodinám zajatců a jejich vztahům, které už často není možné navázat tam, kde se přerušily. Po letech odloučení musejí bývalí zajatci znovu poznávat nejen sami sebe, ale také jejich partnery a děti. Jiní jsou v té chvíli všichni a stejně tak se liší i jejich očekávání od společného života.

Rodiny někdy chtějí ztracený čas dohnat množstvím aktivit, rozhovorů a společných plánů. Traumatizovaní ale vyhledávají spíše klid, prostor, kde mohou zpracovávat informace o svém životě vlastním tempem. Jenže pak působí odtažitě a konflikty v rodinách se stupňují.

Jak Andruščyšynová popisuje, také blízkým pomáhá odborná podpora, informace o traumatech a sdílení. Centrum proto poskytuje podporu i rodinným příslušníkům a pořádá skupinová setkání pro ženy, které na návrat svých partnerů čekaly nebo na ně stále čekají. I tak zaznamenávají u zasažených rodin velký počet rozvodů.

Zajatá až do porodu. Dnes pomáhá dalším

Důležitou součástí léčebného týmu jsou také lidé s vlastní zkušeností se zajetím. Tito tzv. peer-to-peer terapeuti mohou navrátilcům z ruského vězení snáze pomoci navázat důvěru. V centru nyní působí ukrajinská vojačka, která sama prošla zajetím, kde byla držena až do období těsně před porodem.

„Porodila čtyři dny po propuštění. Její role je důležitá. Sama prošla zajetím a může nabídnout porozumění založené na vlastní zkušenosti. Nemusí jim vysvětlovat, jaké to je žít ve strachu a bojovat o přežití, ví to sama. Takové setkání může být prvním krokem k obnovení důvěry, bez níž je další léčba velmi obtížná,“ vysvětluje Andruščyšynová.

Trauma zasahuje i pomáhající

Při otázce na psychickou zátěž profesionálů, kteří s bývalými zajatci pracují, si Andruščyšynová povzdychne. „Samozřejmě, nevyhýbá se to ani zdravotníkům. Všichni se tam setkávají se silnými příběhy mučení, násilí a bezmoci, takže se někdy sekundárnímu traumatickému stresu nevyhnou. Máme vlastní psychoterapii a pravidelné supervize, ale je nás prostě málo.“

Ukrajina nemá podle psychiatričky dostatek psychiatrů a ani dostupní odborníci nejsou vždy připraveni na tak složitou péči. Pokud se budou z ruského zajetí vracet další tisíce lidí, čeká tamní zdravotnictví mimořádně náročný úkol.

Stovky ošetřených, desetitisíce v nejistotě

Podle Andruščyšynové centrum za rok ošetřilo přibližně 400 lidí. Vedle odhadu 20 až 30 tisíc osob, které mohou stále zůstávat v zajetí, se ukazuje rozsah potenciální potřeby další péče. Zásadní otázkou tak není pouze počet lůžek, ale i dostupnost odborníků, dlouhodobá rehabilitace a podpora rodin. Péče o lidi navrácené z mučení nekončí propuštěním z nemocnice. Mnozí potřebují léčbu a podporu opakovaně. „Zajetí je už na celý život, ale naučíme je, jak s tím žít a jít dál,“ uzavřela Božena Andruščyšynová.