Dlouho očekávaná novela upravující úhrady zdravotnických prostředků je na stole. Zvlášť účtované materiály, tedy prostředky používané ve zdravotnických zařízeních, konečně mají dostat jasná pravidla pro stanovování úhrad. Přestože reforma přináší vítaný právní rámec, má podle právního experta ze vzdělávací a poradenské společnosti Porta Medica Jakuba Krále závažné nedostatky. Za ten největší považuje absenci transparentních pravidel pro individuální cenová jednání mezi zdravotními pojišťovnami a dodavateli zdravotnických prostředků.

Zdravotnické prostředky se staly tématem jednoho z takzvaných vytýkacích dopisů premiéra Andreje Babiše (ANO) ministru Adamu Vojtěchovi (za ANO). O tom, že potřebujeme zákonem stanovit pravidla pro úhrady zvlášť účtovaných materiálů (ZUM), se ovšem mluví už dlouho. A nyní je návrh konečně na stole…

Po téměř deseti letech od zásadního nálezu Ústavního soudu má dosavadní systém konečně získat jasná zákonná pravidla, transparentní rozhodovací postupy a nezávislý správní přezkum. To je jednoznačně dobrá zpráva. Návrh však obsahuje také několik závažných nedostatků, které mohou ohrozit dostupnost kvalitních zdravotnických technologií, zpochybnit deklarované ekonomické přínosy a v některých případech dokonce zachovat právě netransparentnost, kterou má reforma odstranit.

Právě v návaznosti na vámi zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu se jednou z prvních věcí, do nichž se ministr Vojtěch pustil na začátku svého prvního období na postu ministra, stala úprava úhrad u zdravotnických prostředků na poukaz. Na té jste tehdy na ministerstvu pracoval i vy. Můžete přiblížit, o co v nálezu šlo?

Dne 30. května 2017 vydal Ústavní soud nález 3/15, kterým zásadním způsobem zpochybnil tehdejší zákonný systém stanovování úhrad zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění. Kritizoval především skutečnost, že o zařazování zdravotnických prostředků mezi hrazené produkty a o konkrétní výši jejich úhrad fakticky rozhodovaly zdravotní pojišťovny bez dostatečně určitých zákonných pravidel. Systém postrádal potřebnou transparentnost, předvídatelnost i procesní záruky proti svévoli.

Návrh obsahuje několik závažných nedostatků, které mohou ohrozit dostupnost kvalitních zdravotnických technologií, zpochybnit deklarované ekonomické přínosy a v některých případech dokonce zachovat právě netransparentnost, kterou má reforma odstranit.

Mohlo by vás zajímat

Ústavní soud výslovně upozornil, že identifikované systémové nedostatky se netýkaly pouze zdravotnických prostředků předepisovaných na poukaz, ale také prostředků používaných při poskytování lůžkové a ambulantní zdravotní péče. Přesto se výrokem nálezu zrušila pouze vymezená ustanovení upravující úhrady prostředků na poukaz. Skupina senátorů, která řízení iniciovala, totiž nenapadla související regulaci zvlášť účtovaných materiálů (ZUM). Úhrady ZUM, tedy zdravotnických prostředků, které nemocnice a další poskytovatelé používají při poskytování zdravotní péče a samostatně vykazují zdravotním pojišťovnám, nadále fungují na základě systému, jehož podstatné parametry stále nemáme zákonem upravené v potřebném rozsahu.

Zatímco tedy poukazové prostředky mají zákonem jasně dané stanovování úhrad, u ZUM o tom nadále rozhodují zdravotní pojišťovny.

Je spravedlivé uznat, že se v uplynulých letech podařilo postupně kultivovat aplikační praxi VZP a dalších zdravotních pojišťoven. Ani sebelepší metodika zdravotní pojišťovny však nemůže nahradit zákonnou regulaci tam, kde ji vyžaduje ústavní pořádek. Přijetí nové zákonné regulace ZUM je proto naprostou nezbytností. Nejde o ústupek dodavatelům zdravotnických prostředků ani o zbytečnou administrativní komplikaci pro zdravotní pojišťovny. Jde o odstranění legislativního deficitu, na který Ústavní soud upozornil už v roce 2017.

Podívejme se teď na samotný návrh, u něhož nyní skončil termín pro podávání připomínek v meziresortním řízení. Co přináší?

Předložený návrh ministerstva zdravotnictví obsahuje několik zásadních systémových změn, které je namístě bez výhrad přivítat. Tou nejvýznamnější je samotné zakotvení základních pravidel úhradové regulace přímo do zákona o veřejném zdravotním pojištění. Navrhovaná část devátá zákona vytváří právní rámec pro kategorizaci zvlášť účtovaných prostředků, jejich zařazování do systému úhrad, stanovování vykazovacích hodnot i následné revize.

Ani sebelepší metodika zdravotní pojišťovny nemůže nahradit zákonnou regulaci tam, kde ji vyžaduje ústavní pořádek.

Významným pozitivem je rovněž přesun této agendy na Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Ten je standardním správním orgánem s rozsáhlými zkušenostmi z cenové a úhradové regulace léčivých přípravků i zdravotnických prostředků na poukaz. Jeho postupy podléhají zákonným procesním pravidlům a konkrétní správní rozhodnutí standardním mechanismům přezkumu, včetně postavení ministerstva zdravotnictví jako nadřízeného správního orgánu. Tím se zásadně mění dosavadní situace, kdy o faktickém nastavení úhrad dosud rozhoduje VZP prostřednictvím vlastního číselníku bez srovnatelného zákonného rámce.

Novela také ukotvuje zvláštní režimy pro inovace.

To je pozitivní. Návrh počítá s možností přiznání dvacetiprocentní bonifikace při splnění stanovených klinických kritérií a se samostatnými postupy pro trvalou nebo dočasnou úhradu inovativních technologií. Ministerstvo zdravotnictví tedy zvolilo správný základní směr. Právě proto je však nutné otevřeně pojmenovat nedostatky, které mohou očekávané přínosy reformy zásadně znehodnotit.

Doposud inovace narážely na to, že v systému CZ-DRG máme tříletou prodlevu, se kterou se náklady na používání nových technologií promítají do relativních vah hospitalizačních případů. Vzniká tak paradoxní situace, kdy nová technologie může přinášet pacientům lepší výsledky, ale nemocnice nemá dostatečné ekonomické podmínky pro její používání. Řeší to návrh nějak?

Ministerstvo zdravotnictví na tuto dlouhodobou kritiku reagovalo při vypořádání připomínek příslibem významné změny. Bonifikovaná vykazovací hodnota by se měla do systému CZ-DRG promítnout prostřednictvím samostatné inovativní složky relativní váhy, a to bezprostředně po přiznání bonifikace. Pokud bude tento mechanismus skutečně zaveden, půjde o jeden z nejvýznamnějších přínosů reformy.

Zásadním problémem však zůstává, že samotný zákonný návrh tuto přímou vazbu mezi bonifikovanou vykazovací hodnotou a úhradou nemocnici nezaručuje. Její uskutečnění závisí na navazující úhradové vyhlášce a metodických pravidlech CZ-DRG. Bez této návaznosti by se podpora inovací mohla stát pouze formální deklarací, která nemocnicím nepřinese žádné dodatečné finanční prostředky. Ministerstvo by proto už v průběhu legislativního procesu mělo předložit konkrétní podobu navazujícího úhradového mechanismu. Pouhý příslib jeho budoucího zavedení není dostatečnou zárukou.

V připomínkách, které se k úpravě sešly, zaznívají také obavy z toho, jak budou prostředky rozdělené do úhradových skupin.

Myšlenku vytvoření úhradových kategorií sdružujících klinicky srovnatelné zdravotnické prostředky považuji za správnou. Současný systém obsahuje více než 20 tisíc jednotlivých položek, mezi nimiž není vždy zřejmá systematická vazba. Nový model má vycházet z evropské nomenklatury EMDN a umožnit, aby prostředky se srovnatelným klinickým použitím a relevantními vlastnostmi byly zařazené do společné úhradové kategorie se stejnou základní vykazovací hodnotou. Jde o racionální koncept, který může podpořit hospodářskou soutěž a odstranit neodůvodněné rozdíly mezi úhradami srovnatelných produktů.

Chybné zařazení klinicky rozdílných prostředků do jedné úhradové kategorie může mít fatální ekonomické důsledky pro dostupnost kvalitnějších technologií.

Celý navrhovaný systém ovšem stojí na předpokladu, že se SÚKL podaří vytvořit úhradové kategorie obsahující skutečně klinicky srovnatelné prostředky. To bude mimořádně náročný úkol. Evropská nomenklatura EMDN představuje užitečný nástroj pro systematické třídění zdravotnických prostředků, není však důkazem jejich klinické zaměnitelnosti. Dva zdravotnické prostředky mohou být zařazené pod stejným kódem EMDN, a přesto se významně lišit funkčními vlastnostmi, vhodností pro určité skupiny pacientů, životností, rizikem komplikací nebo klinickými výsledky. Stejně tak skutečnost, že oba prostředky splňují požadavky evropského nařízení MDR, neznamená, že jsou z hlediska klinické účinnosti při konkrétním použití rovnocenné. Je proto správné, že návrh v § 39 výslovně umožňuje podrobnější rozdělení kategorií, pokud prostředky nejsou dostatečně srovnatelné. Samotné zákonné zmocnění však úspěch nezaručuje.

Co tedy při nevhodném roztřídění hrozí?

Chybné zařazení klinicky rozdílných prostředků do jedné úhradové kategorie může mít fatální ekonomické důsledky pro dostupnost kvalitnějších technologií. Pokud bude společná vykazovací hodnota odpovídat ceně levnějšího, avšak klinicky méně přínosného prostředku, může dojít k vytlačení kvalitnějších produktů z českého trhu. Takový výsledek by nebyl úsporou, ale selháním úhradové regulace na úkor pacientů. Naopak neodůvodněně podrobné rozdělení kategorií by mohlo oslabit hospodářskou soutěž a popřít jakýkoli ekonomický smysl reformy.

Ministerstvo zdravotnictví při vypořádání připomínek deklarovalo, že SÚKL má při vytváření kategorií spolupracovat s odbornými lékařskými společnostmi. Kvalita prvotní kategorizace se stane jedním z hlavních předpokladů úspěchu celé reformy.

Už při diskusi, kterou vyvolal premiérův dopis, se hovořilo o miliardových úsporách. V důvodové zprávě k návrhu se hovoří o 1,7 miliardy. Je to reálné?

Jedním z argumentů ministerstva zdravotnictví pro přijetí nové regulace je také předpokládaná úspora finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění. Potenciální úspora přibližně 1,7 miliardy korun vychází z předpokládaného rozdílu mezi dosavadními vykazovacími hodnotami ZUM a skutečnými pořizovacími náklady nemocnic. Ve veřejném prostoru se v nedávné době především od zástupců VZP objevovaly dokonce násobně vyšší propočty či odhady. Tato argumentace je však z mého pohledu značně zavádějící, pokud se prezentuje jako přímý ekonomický přínos samotné novely.

Zásadní je totiž rozdíl mezi pořizovací cenou zdravotnického prostředku, jeho vykazovací hodnotou a skutečnou úhradou, kterou nemocnice obdrží za poskytnutou zdravotní péči. V systému akutní lůžkové péče hrazené prostřednictvím CZ-DRG úhrada nemocnice zpravidla není součtem cen jednotlivých použitých zdravotnických prostředků. Rozhodující je zařazení hospitalizačního případu do příslušné skupiny, její relativní váha, základní sazba a další parametry úhradového mechanismu. Snížení vykazovací hodnoty zdravotnického prostředku tedy automaticky neznamená, že zdravotní pojišťovna zaplatí nemocnici méně peněz.

Můžete to přiblížit?

Pokud se prostřednictvím nových vykazovacích hodnot a indexu cenové slevy zpřesní nákladové ocenění hospitalizačních případů, může dojít k poklesu relativních vah materiálově náročných skupin CZ-DRG a současně ke zvýšení relativních vah jiných skupin. Takový proces může zpřesnit rozdělování finančních prostředků mezi jednotlivé typy zdravotní péče. Pokud se však nezmění celkový objem úhrad, systém veřejného zdravotního pojištění neušetří ani korunu. Dojde pouze k přerozdělení peněz. Skutečná úspora v akutní lůžkové péči vyžaduje návazné kroky, zejména odpovídající promítnutí nižších nákladů do základních sazeb či dalších parametrů úhradového mechanismu.

Zákon sám o sobě deklarovanou miliardovou úsporu nezajistí. Vytváří pouze podmínky, za nichž by jí šlo dosáhnout prostřednictvím dalších opatření.

Ministerstvo zdravotnictví ostatně s takovým postupem v důvodové zprávě počítá. Jenže právě tato navazující opatření jsou pro dosažení deklarovaných úspor rozhodující. Jejich přijetí ale samotný návrh zákona nezajišťuje. V ambulantní péči je situace odlišná, neboť změny vykazovacích hodnot se mohou do úhrad promítnout bezprostředně. Zákon sám o sobě tedy deklarovanou miliardovou úsporu nezajistí. Vytváří pouze podmínky, za nichž by jí šlo dosáhnout prostřednictvím dalších opatření. Za tohoto stavu je zvláště problematické, že k takto rozsáhlé reformě nebylo na základě udělené výjimky zpracováno standardní hodnocení dopadů regulace (RIA). To je podle všeho daň za politický tlak stávající koalice na rychlost předložení návrhu ke schválení vládě.

V připomínkách zazněly také výhrady k zavedení zahraniční cenové reference. Souhlasíte s tím, že má tato úprava svoje rizika?

Navrhovaný § 39 počítá při splnění stanovených podmínek se stanovením základní vykazovací hodnoty podle průměru cen zjištěných ve dvou členských státech EU s nejnižší cenou. Takto stanovená základní vykazovací hodnota se následně uplatní na celou úhradovou kategorii, tedy na všechny zdravotnické prostředky, které jsou do ní zařazeny. Právě zde spatřuji největší systémové riziko tohoto mechanismu: cenová úroveň odvozená z nejnižších zahraničních referencí určitého prostředku může rozhodovat o ekonomické dostupnosti celé skupiny výrobků. Včetně těch technologicky nejvyspělejších a klinicky nejpřínosnějších.

Pokud se ve společné úhradové kategorii nacházejí jak základní, relativně levné produkty, tak podstatně kvalitnější a nákladnější technologie, může referenční cena nastavená podle cenově nejnižších zahraničních údajů vytvořit ekonomicky neudržitelné podmínky pro používání kvalitnějších prostředků. Výsledkem může být postupné vytlačení nejkvalitnějších zdravotnických prostředků z českého trhu a jejich nahrazování levnějšími technologiemi. Takový důsledek by představoval vážné ohrožení dostupnosti moderní zdravotní péče a byl by v přímém rozporu s deklarovanými cíli reformy.

Kde vidíte vy největší slabinu předloženého návrhu?

Za zdaleka nejzávažnější nedostatek považuji absenci transparentních pravidel pro individuální cenová jednání mezi zdravotními pojišťovnami a dodavateli zdravotnických prostředků. Právě zde podle mého názoru návrh zásadním způsobem selhává.

Navrhovaný § 39 stanoví závazné pořadí podkladů, podle kterých má SÚKL určovat základní vykazovací hodnoty jednotlivých úhradových kategorií. Na prvním místě této hierarchie se nachází cena sjednaná v individuální písemné dohodě mezi zdravotní pojišťovnou a dodavatelem zdravotnického prostředku. To znamená, že individuální dohoda mezi jednou zdravotní pojišťovnou a jedním dodavatelem může zásadně ovlivnit vykazovací hodnoty celé úhradové kategorie. A tedy i ekonomické podmínky ostatních dodavatelů. Zatímco pro následné rozhodování SÚKL návrh připravuje podrobná hmotněprávní a procesní pravidla, samotné vyjednávání individuálních cenových dohod ponechává prakticky bez odpovídající veřejnoprávní regulace.

Takže úprava postrádá podrobnější vymezení tohoto způsobu cenových ujednání?

Zákon by měl obsahovat přinejmenším objektivní pravidla pro zahajování a vedení cenových jednání, požadavek na rovné zacházení se srovnatelnými dodavateli, povinnost přiměřeně dokumentovat průběh vyjednávání, účinná pravidla pro předcházení střetu zájmů a možnost nezávislého přezkoumání případného diskriminačního nebo svévolného postupu. Bez těchto pojistek je navrhovaný systém z mého pohledu nepřijatelně děravý. Jeho největší slabinou je přitom skutečnost, že zachovává prostor právě pro libovůli a nepřezkoumatelnost, proti nimž se Ústavní soud v roce 2017 jednoznačně vymezil.

Když to podtrhneme a sečteme, jak návrh hodnotíte?

Předložený návrh představuje významný a dlouho očekávaný posun v regulaci úhrad zvlášť účtovaných zdravotnických prostředků. Musím ocenit především vytvoření zákonného rámce, svěření rozhodovací agendy SÚKL, zavedení úhradových kategorií i snahu o systémovější podporu inovativních technologií. Současně však nelze přehlížet několik zásadních nedostatků, které mohou skutečné výsledky reformy významně znehodnotit. Zástupci dodavatelů na tyto problematické aspekty návrhu při jednáních opakovaně upozorňovali, avšak jejich připomínky nebyly zatím reflektovány.

Největší slabinou návrhu je skutečnost, že zachovává prostor právě pro libovůli a nepřezkoumatelnost, proti nimž se Ústavní soud v roce 2017 jednoznačně vymezil.

Nesprávná kategorizace může omezit dostupnost kvalitních zdravotnických prostředků. Deklarované miliardové úspory nejsou automatickým důsledkem přijetí zákona. Vnější cenová reference může vést k neodůvodněnému cenovému tlaku na celé úhradové kategorie a k vytlačování nejkvalitnějších zdravotnických technologií z českého trhu. A především hrozí, že významná část rozhodování o ekonomických podmínkách úhrad zůstane soustředěna do neprůhledného systému individuálních cenových dohod. Právě poslední problém považuji za nejzávažnější a za důvod ke změně této části návrhu.

Co tedy návrhu chybí?

Kvalitní úhradovou regulaci nesmíme hodnotit pouze podle toho, zda dokáže snížit ceny zdravotnických prostředků. Musí současně zajistit dostupnost kvalitní zdravotní péče, podporovat skutečně přínosné inovace a vytvářet spravedlivé a předvídatelné podmínky pro všechny dotčené subjekty. Zdravotní pojišťovny mají legitimní povinnost hospodárně nakládat s veřejnými prostředky, dodavatelé mají právo na rovné podmínky hospodářské soutěže, poskytovatelé potřebují ekonomicky udržitelné podmínky pro poskytování kvalitní zdravotní péče a pacienti mají především zájem na dostupnosti účinných, bezpečných a moderních zdravotnických technologií. Úkolem zákonodárce je tyto zájmy vyvážit.

Z mého pohledu proto není otázkou, zda přijmout novou zákonnou regulaci zvlášť účtovaných zdravotnických prostředků. Ta by měla být přijata jednoznačně. Skutečnou otázkou je, zda dokážeme současnou legislativní příležitost využít k vytvoření systému, který bude nejen zákonný, ale také transparentní, odborně správný a dlouhodobě funkční.