Irisdiagnostika prožívá renesanci a na svém kontě má i mrtvého pacienta

Mnozí irisdiagnostici obětovali mnoho času a energie a nejsou schopni se živit jinak. Zároveň jim jejich ego nedovolí připustit si, že se mýlili a tak prostě nabízí své služby pacientům dál. Někteří z nich jsou schopni odvádět pacienty od skutečně účinné léčby s tragickými následky. Foto: Koláž ZD

Irisdiagnostika či iridiologie je metoda alternativní medicíny se starobylými kořeny, o níž se před lety předpokládalo, že stejně jako věštění z letu ptáků či čtení z ruky skončí v propadlišti dějin podobných okrajových a bizarních esoterních metod. Jenže opak se stal pravdou. Irisdiagnostici se opět těší popularitě ze strany příznivců alternativní medicíny.

 

Návrat irisdiagnostiky z polozapomnění byl i pro znalce esoterické scény nečekaným překvapením, ale zdá se, že se vyznavači této poněkud zvláštní metody svezli na vlně vzestupu obliby alternativních zdravotních metod obecně. A, že to není návrat ledasjaký potvrdil i soud, který počátkem června odsoudil matku šestiletého chlapce a jejího přítele, že právě na radu léčitelů – irisdiagnostiků přestali chlapci aplikovat inzulin. Léčitelé totiž díky pohledu do oční duhovky „zjistili“, že chlapec žádnou cukrovku nemá, ale má jenom „cukr v hlavě“ a je třeba mu inzulin pravidelně vysazovat. Matka a její přítel dostali patnáct let. Léčitelé potrestáni nebyli a pohledem do očí svých klientů jim dál radí, jak naložit se svým zdravím.

Modroocí mají problémy s dýcháním

Samozřejmě, že nelze předpokládat, že by tento případ, nějak ubral na popularitě irisdiagnostiky mezi alternativně zaměřenými pacienty. Na její straně totiž stojí nejen zmíněný obecný vzestup popularity alternativní medicíny a jistá věčná nepoučitelnost z podobných případů, ale také (a to je hlavní), starobylé kořeny této disciplíny. Ty jí dávají jistý punc „metody prověřené časem“.

Irisdiagnostika se odkazuje na tradici z dob dávné Číny, kdy se tehdejší lékaři snažili ze stavu oka vyčíst zdravotní stav pacientů. Věřili, že oko v sobě odráží vnitřní stav lidského těla. Metodu si zamilovali i staří Egypťané. V Evropě se však irisdiagnostika rozšířila v předminulém století díky maďarskému lékaři Ignátzu von Peczelymu a v padesátých letech minulého století vznikla dokonce Mezinárodní iridiologická společnost. Iridologové se snažili proniknout do medicínského mainstreamu, ale pod tvrdou kritikou a tíhou argumentů ze strany vědců se postupně tato metoda přesunula do bezpečného hájemství alternativní medicíny a New Age. Z těchto kořenů vychází ostatně i většina českých irisdiagnostiků jako třeba Kateřina Konrádová, která se prohlašuje za jednu z průkopnic této disciplíny u nás, nebo Marie Almásyová, která se klientům na svých webových stránkách pyšní tím, že: „Tabletky jako penicilin, acylpirin jsem nevzala do úst ani v případě, když mi je v krajní situaci chtěla maminka podstrčit. Tělo nechtělo… ono vědělo“ a díky studiu irisdiagnostiky je „… přesvědčená, že mohu pomáhat lidem s jejich zdravotními problémy.“ Zdá se, že v současné době irisdiagnostika nepřitahuje žádné lékaře, kteří ale jinak alternativním metodám podléhají. Veřejně dnes nikdo s titulem MUDr. irisdiagnostické vyšetření nenabízí. Nejblíže k medicíně měla snad jen irisdiagnostička a bývalá dětská zdravotní sestra Aneta Gaspariková. Káru irisdiagnostiky tak u nás táhnou medicínským vzděláním nepolíbení nadšenci.

Na webových stránkách těchto českých irisdiagnostiků, tedy převážně irisdiagnostiček, lze kromě zajímavých ceníků (1500 Kč za irisdiagnostické vyšetření u Marie Almásyové) najít i úchvatná tvrzení. Například irisdiagnostička Ivana Lissniková došla k tomu, že „Můžeme dělit tři základní barvy duhovek (někteří iridologové uznávají pouze dvě): modrá – hnědá – šedá (smíchaná), ostatní barevné varianty bývají od nich odvozeny. Dá se říci, že podle barvy lze předurčit predispozice organismu. Modroocí mají náklonnost k onemocnění dýchacích orgánů, poruchám přeměny kyseliny močové, k revmatickým a alergickým onemocněním, onemocnění ledvin a srdce. Hnědoocí mají větší sklon k onemocnění trávících orgánů, mívají žaludeční a duodenální vředy, zácpy, nadýmání, záněty žlučníku, apendixu, oslabení nervového systému (neurastenie, hysterie) a Šedoocí (smíchané oči) jsou náchylní k onemocnění kůže, revmatismu, katarům sliznic a mají problémy podobné modrookým lidem.“

Co léčitel, to jiná mapa

Na čem vlastně stojí teorie irisdiagnostiky? Podle von Peczelyho a jeho následovníků jsou všechny části a orgány lidského těla propojeny s duhovkou a promítají se do políček, mezikruží a segmentů duhovky. Různé barevné a strukturální odchylky a skvrnky na patřičných místech pak symbolizují případné nemoci a poruchy jednotlivých orgánů. Ignác von Peczely svůj irisdiagnostický systém začal vytvářet poté, co pozoroval, jak se v duhovce jeho sovy objevila černá skvrnka poté, co jí zlomil nohu. Postupně on a jeho následovníci vytvořili mapy duhovky s místy, kde se projevují jednotlivé orgány.

Kritické zkoumání této metody ji odsunulo do hájemství absurdních metod, které nemají žádnou oporu v reálných zákonitostech lidského těla. Jsou sice nemoci, které lze díky změnám v lidském oku diagnostikovat, jako třeba diabetes či hypertenze, ale jejich projevy na duhovce nejsou dány spojením s postiženými orgány, ale jde o patologické změny, které postihují tkáně lidského oka jako je třeba rohovka nebo sítnice. Spojení mezi tělesnými orgány a duhovkou, se kterým irisdiagnostika stojí a padá, zcela popírají všechny moderní znalosti o lidském těle. Vnitřní orgány nemají s duhovkou žádné nervové ani jiné spojení. Stejně tak nesmyslnost této premisy dokazuje i ta skutečnost, že mapy nemocí a poruch odrážejících se v duhovce se u různých irisdiagnostiků liší. Nesmyslnost této metody dokázaly i klinické studie. A nejen to. Již v roce 1939 byla vypsána v Německu odměna 10 000 marek za zdařilou diagnózu série klinických případů. Nezískal ji nikdo.

Leoš Kyša

 

Zpověď odpadlíka

Navzdory všem námitkám a nulové existenci objektivních důkazů o účinku se stále nachází lidé, kteří se rozhodnou irisdiagnostice zasvětit svůj život a postavit si na tom i svou kariéru. Těch, kteří to udělají a pak prozřou, bývá málo. Jedním s takových lidí je ale třeba Joshua David Mather Sr., irisdiagnostik, který metodu opustil a svůj příběh pak poutavě popsal. Dodnes jde o jednu z nejpůsobivějších kritik této disciplíny.

Jakmile jsem zjistil, že iridologie nerespektuje anatomii, histologii ani fyziologii duhovky a že barvu duhovky neurčují mozkové nervy nebo „usazeniny“, považoval jsem za směšné věřit, že barva duhovky může informovat o zdravotním stavu orgánů. Také někteří jiní iridologové dospěli k takovému názoru a opustili představu o změnách barvy a struktury duhovky, ale domnívají se, že individuální obraz duhovky přesto naznačuje určité dispozice k duševním i fyzickým chorobám. Opírají se přitom opět o pouhé domněnky a některé pochybné metody, kterými chtějí tento názor podpořit. Nejsou schopni akceptovat vědecké poznatky a logiku používat korektně,“ napsal Joshua David Mather Sr.

Mimo jiné se ve své slavné zpovědi snažil i vysvětlit, proč navzdory důkazům, irisdiagnostici této metodě věří: „Tito lidé čestně věří, že lidem pomáhají. I když akceptuji, že motivy iridologů jsou čestné, přesto se dnes divím, že iridolog může vykonávat svou profesi, aniž by účinnost jeho metody byla podložena důkazy. Svou roli hraje jistě řada důvodů, z nichž zde pojmenuji jen jeden, iracionální víru: V době, kdy jsem byl přesvědčen o hodnotě iridologie, jsem byl neustále konfrontován s argumenty proti iridologii. Přesto mne to neodradilo od jejího praktikování, protože jsem pevně věřil odpovědím svých učitelů, i když postrádaly logiku. Do dneška nevím, kdy se kouzlo iridologie konečně zlomilo. Přesně tomu nerozumím, ale součástí řešení této rovnice byl jistě můj trénink ve vědecké oblasti.“

Dalším z motivů může být i prostá existenciální nutnost. Mnozí irisdiagnostici vzdělání v této metodě obětovali mnoho času a energie a nejsou schopni se živit jinak. Zároveň jim jejich ego nedovolí připustit si, že se mýlili a tak prostě nabízí své služby pacientům a jakékoliv případné pochyby zahání vírou, že těm lidem přeci jen pomáhají. No a občas to na životě odnese nějaký z těch pacientů, případně jejich potomků. 

-kyš-