WHO doporučuje „tradiční medicínu“ bez ohledu na rizika pro pacienty

Číňanka dr. Margaret Chanová je ředitelkou Světové zdravotnické organizace (WHO) od ledna 2007. Právě ona je hybatelem posunu této klíčové organizace v celosvětové ochraně zdraví ve prospěch neověřených postupů a šarlatánství. Je to nejen ostuda, ale i špatná zpráva pro chudé obyvatele planety a chudé státy. Jim prý totiž prostě „alternativní“ či „tradiční“ medicína musí stačit. Foto: Koláž ZD.

Jak může být v 21. století propagováno něco, u čeho chybí nejen důkazy o účinnosti, ale hlavně bezpečnosti? Světová zdravotnická organizace je až překvapivě benevolentní vůči postupům, které mají k medicíně založené na důkazech víc než daleko. Ve své strategii pro „tradiční medicínu“ doporučuje neověřené metody a postupy s tím, že mohou zlepšit zdravotní stav obyvatel v rozvojových i rozvinutých zemích. Jenže „přírodní“ či „tradiční“ automaticky neznamená účinný a ani bezpečný, byť si to řada lidí myslí a rozhoduje se tak při péči o vlastní zdraví.

 

Jde o základní omyl, kterému podléhají mnozí lidé, když volí „alternativní medicínu“. Věří, že když se vyhnou „chemii“ v podobě léků, dosáhnou zdraví lepším a pro tělo méně rizikovějším způsobem. Nevědomky ale mohou riskovat mnohem víc, ať už to, že se jim včas nedostane účinné léčby, způsobí si poškození zdraví nebo se dokonce dostanou do ohrožení života. Přesto klamu, že „tradiční“ či „přírodní“ léčebné metody jsou vždy lepší než ty, které nabízí medicína postavená na důkazech, podléhají tisíce lidí. Navíc za tiché podpory Světové zdravotnické organizace (WHO), které sama doporučuje „tradiční medicínu“ bez ohledu na možná rizika pro pacienty. Přitom by WHO měla být organizací, která usiluje o zlepšení zdravotní péče pro všechny a garantující, že tato péče splňuje potřebné standardy. Na tento rozpor upozornil americký magazín Slate.com.

Slepota WHO k vědeckým důkazům

Je to 25 let, co v Belgii došlo k vážným událostem, které se staly mementem pro lékařskou komunitu. V roce 1991 se na klinikách a v nemocnicích v Bruselu začaly objevovat dříve zdravé mladé ženy s těžkým selháním ledvin. U více než 100 z nich došlo k tak vážnému poškození ledvin, že tyto pacientky musely být trvale odkázány na dialýzu, případně podstoupily transplantaci. U velké části postižených žen se navíc rozvinuly nádory močových cest. Pozdější vyšetřování ukázalo, že všechny tyto ženy podstoupily stejný hubnoucí program postavený na směsi čínských bylin, jejíž součástí byla také jedovatá rostlina Aristolochia. „Během 25 let od vypuknutí událostí v Bruselu jsme se naučili mnohé o zvládání nebezpečných účinků toxických bylin. Toto poznání však není aplikováno do politik zaměřených na snížení poškození způsobených rostlinnými výtažky. Místo toho WHO zahájila ambiciózní program, který v rozporu s vědeckými důkazy bezostyšně podporuje využívání tradiční medicíny, včetně bylinné léčby, což však může být nebezpečné,“ upozorňuje ve svém článku pro americký magazín Slate.com Geoffrey Kabat, epidemiolog se zaměřením na onkologii a také autor publikace Getting Risk Right: Understanding the Science of Elusive Health Risks, který působí na Albert Einstein College of Medicine. „Jak může organizace zaměřená na zlepšení zdraví světové populace být slepá k vědeckým důkazům, když jde o tradiční medicínu,“ ptá se Kabat.

Problematický program na podporu „tradiční medicíny“ zahájila WHO v roce 2000, kdy vytvořila svou první strategii pro tuto oblast. V roce 2013 pak Margaret Chan, generální ředitelka WHO, oznámila rozšíření původní iniciativy směrem k integraci „tradiční medicíny“ do zdravotnických systémů jednotlivých členských zemí s cílem snížit náklady na zdravotní péči. Jako hlavní argumenty pro tento bezprecedentní krok WHO uvádí například skutečnost, že „tradiční medicína“ je beztak velmi rozšířená, jak ve vyspělých, tak rozvojových zemích, její ekonomický význam roste, či kulturní a historické vlivy. Jenže tato strategie WHO prakticky nevěnuje pozornost rizikům, která jsou s „tradiční medicínou“ prokazatelně spojena. Pokud jsou ve zprávě zmiňována, tak pouze okrajově a v obecné rovině, ačkoliv jsou k dispozici dostatečné a velmi konkrétní důkazy o tom, jak tyto postupy mohou vážně poškodit pacienty. Odpovědí na to, jak může WHO ignorovat vědecké důkazy, jsou podle Kabata, nejrůznější politické, kulturní i ekonomické vlivy.

„Přírodní“ nerovná se bezpečný

WHO se tak dopouští stejného omylu, jako mnoho lidí, kteří své zdraví dávají v sázku, když důvěřují různým postupům „alternativní“ či „tradiční medicíny“ v očekávání, že jde o volbu bez rizik. Letos v dubnu publikovali dva vědci Arthur Grollman, který působí na Stony Brook University School of Medicine, a Donald Marcus z Baylor College of Medicine, v žurnálu EMBO Reports práci zaměřenou právě na to, jaké poučení by měly přinést události spojené s otravami rostlinou Aristolochia. Podle nich WHO zanedbala hned několik skutečností a neposuzovala metody „tradiční medicíny“ tak, jak je z pohledu medicíny založené na důkazech nezbytné. WHO tak přehlíží zásadní fakta, jako například to, že celá řada rostlin produkuje toxické látky, aby se ubránily různým patogenům nebo predátorům, a tak je chybou považovat rostlinné produkty automaticky za bezpečné jen proto, že jsou „přírodní“, případně byly používány už během historie. Stejně tak se nežádoucí účinky bylin a preparátů z nich nemusí projevit okamžitě, či zdravotní problémy nemusí být spojovány právě s užitím bylin či výrobků z nich. (Zdravotnický deník již upozornil, že výrobci alternativních preparátů mají problémy s kvalitou svých produktů v článku Rozemleté myši, rtuť, arsen a pesticidy, i to skrývají čínské bylinné směsi).

Příkladem je právě rostlina Aristolochia, která byla využívaná po tisíciletí, avšak její toxické a karcinogenní účinky byly uznány až poté, co před 25 lety došlo k hromadnému a vážnému poškození mladých žen v Belgii. Navíc bylo provedeno jen velmi málo randomizovaných studií, které by se zaměřily na to, zda bylinné přípravky skutečně mají takové pozitivní účinky, jak uvádí jejich výrobci. Pokud byly tyto studie provedeny, tak zpravidla ukázaly, že údajný pozitivní efekt je zcela iluzorní a nepřesahuje placebo efekt. Přitom rizika spojená s „bylinnou terapií“ bývají podceňována či zcela zamlčována. Teprve nedávno byla revidována obecná doporučení ohledně běžně využívaných rostlin a přípravků z nich, včetně tečkované, echinacei, ženšenu či ginkgo biloba. Jak uvádí magazín Slate.com, na základě systematického studia těchto rostlin a látek v nich obsažených se ukázalo, že použití „bylinné terapie“ při diagnózách, jako je diabetes, roztroušená skleróza, osteoporóza, hepatitidy či onkologická onemocnění, je neúčinné, respektive pozitivní efekt není vyšší než placebo.

Dvojí standard medicíny pro bohaté a chudé

Doporučování WHO, aby byla „tradiční medicína“ více integrována do zdravotnických systémů a tedy ještě častěji používána, může také vést k tomu, že se ještě více rozevřou nůžky v kvalitě poskytované zdravotní péče mezi bohatými a chudými zeměmi. Samozřejmě, že pro země jako je Čína nebo Indie, znamená produkce nejrůznějších „bylinných přípravků“ značný ekonomický profit. Navíc je „tradiční medicína“ nástrojem, jak posílit své mocenské pozice, ať už na domácí nebo zahraniční půdě. Například Čína vyváží byliny v hodnotě 3 miliard amerických dolarů ročně, tedy asi 72 miliard korun. Objev léku artemisinu proti malárii, který byl učiněn právě na základě vědeckých postupů aplikovaných v konceptu medicíny postavené na důkazech, čínská vláda prezentovala jako úspěch „tradiční čínské medicíny“ (více jsme psali zde). V Indii pak premiér Narendra Modi zahájil program na podporu ajurvédy, tedy významného symbolu hinduistického dědictví země, což politik využil v rámci své nacionalistické politiky.

Je naprosto v pořádku, že jsou různé historické medicínské postupy chápány jako součást historického dědictví předků, avšak je špatně, pokud jsou kladeny na stejnou úroveň jako moderní medicína postavená na důkazech. „Pro silné členské státy WHO, jako je Indie nebo Čína, představuje propagace tradiční medicíny nástroj, jak představit své osobité národní dědictví. Tyto tradiční postupy mohou být ceněny pro svůj kulturní význam, avšak v moderní době, kdy je zdraví lidí dáváno v sázku, musí být k dispozici důkazy pro jejich zachování. Bohužel WHO místo toho, aby pomáhala místním komunitám posoudit tyto postupy, zavádí nižší standardy, a tak dostává lidi do ohrožení,“ konstatuje Geoffrey Kabat. Neověřené postupy, které jsou „tradiční“ a „přírodní“ se tak stanou dost dobré na to, aby byly běžně používány v chudých zemích s tím, že místním obyvatelům musí stačit, když není k dispozici skutečná medicína. To ale také znamená, že těmto lidem jsou nabízeny metody, aniž by byly k dispozici relevantní epidemiologické údaje o jejich dopadech na zdraví populace. Jak uvádí sama zpráva WHO různí „léčitelé“ a „šamani“ jsou pro obyvatele například afrických států jedinými poskytovateli zdravotní péče. „Důraz WHO na dostupnost tradiční medicíny pro chudé země znamená dvojí metr. Proč by ale neověřené léky a nevyzkoušené postupy měly být v pořádku, když jde o chudé?,“ ptá se americký epidemiolog.

Ludmila Hamplová