Pro závislé na pervitinu není dostupná substituce. Změnit to chtějí čeští a němečtí odborníci

Práce s uživateli pervitinu je mnohem náročnější než se závislými na heroinu. Často totiž trpí toxickými psychózami, paranoidními stavy či spánkovými poruchami. Navíc není dostupná substituční léčba. Foto: Pexels

V Česku je kolem 47 tisíc problémových uživatelů drog, z toho přes 30 tisíc jich je závislých na pervitinu. Protože máme v užívání této drogy více než čtyřicetiletou historii, disponujeme již řadou zkušeností, jak problematiku držet pod kontrolou. Ty by přitom mohly pomoci v sousedním Německu, kam se od nás v posledních letech pervitin šíří. Na to, jak zlepšovat prevenci a léčbu závislosti, se zaměřuje právě probíhající dvoudenní sympozium českých a německých expertů. Ti mimo jiné řeší substituční terapii, která zatím u pervitinu není dostupná. Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil by proto chtěl získat 15 milionů korun na studii, která posune výzkum v této oblasti a zajistí, aby substituce u závislých na pervitinu byla do budoucna možná.

 

„Známe z historie jak České republiky, tak třeba Spojených států, Austrálie či jiných částí světa, že pervitin je něco, co se dá snadno vyrobit. Tam, kde je poptávka a není přísun, se uživatelé rychle naučí vyrábět ho sami. Pak je riziko mnohonásobně větší a je to něco, čeho se bojíme. Doufáme, že německá strana poučila z našich chyb, rychle vyčlenila peníze na prevenci a zdá se, že jde správnou cestou – i když otázka poptávky je vždycky složitá,“ říká k současné situaci v německém příhraničí s Českem, zejména v Sasku a Bavorsku, národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil.

Pervitin čili metamfetamin je derivát amfetaminu, který byl poprvé syntetizován v Německu v roce 1887, metamfetamin se pak objevil později v Japonsku. Během druhé světové války ho používaly všechny armády a na předpis lékaře ho brali i Hitler nebo Churchill. V 50. letech pak šlo o lék předepisovaný na čtyři desítky různých chorob. Co se týče ilegální scény, v Česku byla v 70. letech objevena formulka a domácí výroba, která se vzápětí rozšířila po celé zemi, takže v 80. letech šlo o drogu číslo jedna. Látka přitom byla po dvě desetiletí užívána, aniž by ji někdo prodával či nakupoval – výrobci totiž byli zároveň uživatelé.

Jak bylo naznačeno, na problém s pervitinem narazili v 90. letech také v Americe. Ačkoliv se nejprve jednalo jen o lokální epidemii ve dvou státech, nakonec došlo k rozšíření po celých USA. Na výskyt totiž tehdy tamní protidrogový koordinátor zareagoval silnou represí směrem k uzavření cest pašeráků. Výsledkem ovšem bylo, že se uživatelé naučili látku vyrobit a její užívání se rozšířilo. V roce 1994 tak byly v USA dva miliony uživatelů, o pět let později to bylo už skoro deset milionů.

„Represe je jedna část, ale ta druhá jednoznačně musí být prevence a včasná intervence uživatelů,“ zdůrazňuje Vobořil s tím, že se v Česku můžeme pochlubit vyváženým přístupem v rámci legislativy, represe, prevence, snižování rizik i léčby, takže je scéna poměrně stabilizovaná, nedochází k šíření nemocí či rozvoji organizovaného zločinu.

Úkol pro policii i nízkoprahové služby

A jak jsme na tom dnes s užíváním pervitinu u nás? Česko je státem s největší výrobou a počtem zadržení pervitinu, který bere více než 34 tisíc problematických uživatelů. Obdobný počet už má ale nyní i Německo. Tam se droga začala dostávat z Čech, kde ji od přelomu tisíciletí začali vyrábět Vietnamci. Němečtí uživatelé tak pervitin často pořizují v pohraničí na asijských tržnicích. Výsledkem je, že v Bavorsku už sedm let roste počet uživatelů pervitinu.

„V Německu není pervitin centrální problematickou drogou, ale je to droga, kterou musíme brát velice vážně,“ konstatuje Jörg Pietsch z Úřadu německé vládní zmocněnkyně pro otázky drog s tím, že nelegální drogy stály v Německu v roce 2015 za 1333 úmrtími, z nichž 26 způsobil pervitin. Prevalence užívání v posledních 12 měsících u dospělých je 0,2 procenta (se stejným zastoupením žen a mužů) a vůbec nejčastěji pervitin berou lidé ve věku 21 až 24 let, kde je prevalence 0,7 procent – což je více než u heroinu, kde jde o 0,3 procenta. Největší problém je v příhraničí s Českem, dále na klubové scéně, ve velkých městech či mezi homosexuály, na rozdíl od ČR ovšem nejde primárně o intravenózní užívání.

Německo však k rostoucímu problému nezůstalo slepé a od roku 2012 ho řeší. V roce 2015 dokonce vládní zmocněnkyně pro otázky drog vyhlásila pervitin za jedno z klíčových témat. „Začali jsme s celou řadou aktivit a vyvinuli jsme strategii, která se skládá z různých modulů. Zapojili jsme všechno, co je pro nás v Německu v oblasti drog důležité, počínaje trestním stíháním přes prevenci až po snižování rizik. Co se týká opatření, identifikovali jsme několik oblastí, kde jedním z nich je policejní spolupráce i za hranice Německa,“ načrtává Pietsch. Česko a Německo tak uzavřely dohodu, která policii umožňuje vzájemnou kooperaci při potírání organizovaných skupin. Velká část české Národní protidrogové centrály se proto věnuje odhalování výroben, které se zaměřují na vývoz do Německa.

Práce s uživateli pervitinu je velmi náročná

Jak ale zdůrazňuje Vobořil, represe zdaleka není vše a soustředit se jen na ni by mohlo vést k tomu, že se problém ještě zhorší, protože se uživatelé naučí drogu vyrábět sami. Také proto v roce 2014 německý spolkový sněm rozhodl, že bude na problematiku ročně uvolněno půl milionu euro, které putují na různé projekty. Byla také vypracována příručka metodických pokynů, která je přeložena i do češtiny. Německá zmocněnkyně pro otázky drog zároveň tento týden řekla, že v centru pozornosti by měla být včasná pomoc těm, kteří s konzumací začínají.

Národní protidrogový koordinátor Vobořil ovšem upozorňuje, že se pervitin v některých rysech velmi liší od opiátů. Výsledkem je mimo jiné rozdílná práce se závislými – ti totiž mohou trpět toxickými psychózami, závažnými spánkovými poruchami či paranoidními stavy. „Vzhledem k psychologickému rozpoložení uživatelů pervitinu je často mnohem obtížnější komunikace, a to i ve smyslu, kdy už člověk přijde do nízkoprahového zařízení nebo ho potkáte při terénní intervenci,“ poukazuje Vobořil. „Pracoval jsem dva roky v Londýně, kde byla scéna především heroinová. Pro mne bylo docela snadné pracovat s amfetaminovými uživateli, ale pro kolegy to byla noční můra a nevěděli si s tím rady,“ dodává Jindřich Vobořil.

Na druhou stranu je ale pervitin droga, která se obvykle užívá jen jednou denně (na rozdíl od heroinu), takže s sebou nese nižší riziko infekčních nákaz. Uživatelé se ovšem příliš nepohybují na otevřené scéně, ale v bytech s výrobou – což ztěžuje terénní práce a také záchyt malovýrobců ze strany policie.

Najdou se prostředky na zlepšení péče?

Kromě toho, že je péče o závislé na pervitinu obecně náročnější než třeba o lidi užívající heroin, je tu ještě jeden problém. „Velmi nám chybí substituční léčba. To je rozdíl od opiátů, kde máme v nabídce rychlý kontakt s uživateli a rychlou intervenci, která je schopna lidi stáhnout do péče a pracovat s nimi. Byl bych rád, kdybychom na tom v budoucnu s německou stranou spolupracovali a kdyby vznikla klinická studie, která by to dovedla ke zdárnému konci, a my našli substituční preparáty. Tím by se zásadně změnila pervitinová scéna v České republice. Mluvíme o tom i na úrovni vlády a ministra zdravotnictví, jenže naše bolest je, že si řekneme, že bychom něco chtěli udělat, ale pak nám na to chybí prostředky,“ dodává Vobořil.

Podle něj by bylo třeba zhruba 15 milionů korun rozložených do období tří let, které by nalezení substituce mohly zajistit. Národní protidrogový koordinátor se proto už před několika týdny sešel s ministrem zdravotnictví, s nímž diskutoval o tom, ze které kapitoly by bylo možné prostředky vzít. Včera měl také mít schůzku s premiérem, ta však byla kvůli vládní krizi odložena.

„Nevíme, zda u amfetaminů a metamfetaminů přichází substituce v úvahu. Nemáme žádné detailnější důkazy. Máme ale eminentní zájem dozvědět se o tématu více,“ doplňuje Jörg Pietsch. „Pokud nám odborníci a terapeuti řeknou, že to je cesta, kterou se máme nadále vydávat, tak se to stane politickým tématem s politickou podporou,“ dodává.

Spolu s tím, že zatím není k dispozici substituce, Jindřich Vobořil dvojnásob zdůrazňuje potřebu nízkoprahových služeb. „Lidé mají tendenci přijít do abstinenční léčby o mnoho let později než do nízkoprahových typů zařízení. My přitom máme zkušenost, že velké množství lidí, kteří si přijdou do nízkoprahových zařízení jen popovídat, vyměnit stříkačky, vyprat nebo se vysprchovat, ve chvíli, kdy se s nimi začne pracovat na nějaké sociální stabilizaci, začnou i spontánně abstinovat,“ dodává Vobořil.

 Michaela Koubová