Docentka Lidmila Hamplová se distancuje od Ludmily Hamplové, ale proč vlastně?

Posláním Státního zdravotního ústavu je „ochrana a podpora zdraví“ a „zdravotní výchova obyvatelstva“. Měl by být tou institucí, která stojí v první řadě obhájců očkování, která vysvětluje, vyvrací mýty a propaguje vakcinaci. SZÚ ale mlčí. Foto: Koláž ZD

 

Ne, v titulku není chyba. Skutečně existuje, jak naši čtenáři dobře vědí, Ludmila Hamplová, redaktorka Zdravotnického deníku. Existuje však také doc. MUDr. Lidmila Hamplová (tedy jméno psáno s měkkým „i“ po L), která učí na Vysoké škole zdravotnické. Nejsou příbuzné, i když se jejich dlouhá jména liší pouze v jediném písmenku. Až do pondělí tohoto týdne o sobě nevěděly. Jejich osudy spojil kritický článek „SZÚ selhává na poli prevence – nevyvrací nesmysly o očkování, kterým lidé věří a riskují pak zdraví své i ostatních“. Napsala ho Ludmila a Lidmila protestuje.

 

Docentce Lidmile Hamplové totiž vadí, že si její kolegové myslí, že to ona je autorkou článku. Redaktorka Ludmila Hamplová kritizovala ostře Státní zdravotní ústav za nečinnost v oblasti propagace očkování a vůbec plnění svého zákonné povinnosti „ochrany a podpory zdraví“ a „zdravotní výchovy obyvatelstva“. Kolegy paní docentky tedy ani tak netrápí tragický stav osvěty a znalost populace o infekčních nemocech a očkování v Česku, jako to, že snad někdo z jejich řad mohl nahlas říci, že král je nahý.

Vzhledem ke skutečnosti, že se na mě obrací  odborná a laická veřejnost  s dotazem na mé autorství výše uvedeného článku, ráda bych vysvětlila situaci. Jsem bývalý odborný pracovník hygienické služby, Ministerstva zdravotnictví  a vysokoškolský pedagog věnující se celý profesní život (32 let) podpoře veřejného zdraví a prevenci infekčních a neinfekčních onemocnění a mnohaletý spolupracovník Státního zdravotního ústavu. Se Státním zdravotním ústavem, konkrétně s Centrem podpory veřejného zdraví,  dlouhodobě spolupracuji na mnoha kvalitních projektech zvyšujících zdravotní gramotnost české populace ve všech oblastech životního stylu včetně propagace a podpory očkování. Tímto prohlašuji, že  zásadně nesouhlasím s obsahem publikovaného článku a zcela se od jeho obsahu distancuji,“ napsala nám paní docentka Hamplová. Jenže jaké úžasné projekty má na mysli a od čeho se vlastně distancuje?  SZÚ je jistě důstojná instituce, založená už za první republiky, ale v posledních letech neviditelná. Laická veřejnost jí nezná, kdyby SZÚ neměl národní referenční laboratoře, tak snad o ní neví vůbec nikdo.

Jak upozornila v článku kolegyně redaktorka Hamplová, už v roce 2015 došlo v Česku k poklesu proočkovanosti proti spalničkám pod potřebnou hranici 95 %, konkrétně byla proočkovanost potřebnými dvěma dávkami 93,46 %. V zemi, která v tomto směru bývala vzorem pro ostatní! Samotný SZÚ ve své zprávě uvádí: „Nepříznivá epidemiologická situace v Evropě by při snižující se úrovni proočkovanosti české populace mohla vést k opětovnému nárůstu onemocnění spalničkami v ČR. Tomu nasvědčuje i trend nemocnosti v prvním čtvrtletí 2017.“ Jenže, co s tím dělá instituce odpovědná za „ochranu a podporu zdraví“ a „zdravotní výchovu obyvatelstva“? Nic. Mlčí. A to byla podstata článku redaktorky Hamplové, tedy podstata, kterou ve svém rozhořčeném protestu docentka Hamplová zcela pomíjí.

Ve Zdravotnickém deníku se vyvracení mýtů – nejen o očkování – věnujeme pravidelně a intenzivně přes tři roky. Po celou tu dobu státní organizace a odpovědní lidé seděli kdesi za bukem a ujišťovali se se navzájem, jak báječně dělají „mnoho kvalitních projektů zvyšujících zdravotní gramotnost“. Pravda je taková, že jejich práce není vidět a nemá výsledky. Veřejným prostorem poletují lži a mýty, jimž věří dokonce i značná část lékařů a dalších zdravotníků. Důsledkem je zpochybňování systému, jakým se Česko až dosud úspěšně bránilo šíření infekčních nemocí. Fandové konspiračních teorií mají pré. Směšné je, když titíž lidé, kteří zpochybňují očkování a vůbec základy naší hygienické ochrany, současně sami sebe i ostatní straší nemocemi migrantů. Kdyby skutečně měl být jejich strach oprávněný, pak na prvním místě obrany proti zavlečení chorob cizinci, je očkování a náš standard hygienického dohledu.

My se ve Zdravotnickém deníku snažíme proti těmto hloupostem bojovat a přinášíme fakta, vysvětlujeme, že Země je kulatá a vedeme s pochybovači nekonečné diskuse.  Ludmila Hamplová je z nás tím nejviditelnějším bojovníkem. Ale už toho máme dost. Nemůžeme donekonečna suplovat nečinnost státních institucí, které jsou pro takové účely vybaveny odborníky a veřejným rozpočtem. Proto je budeme kritizovat i nadále, dokud se nepolepší.

A jestliže paní docentka Hamplová zdůrazňuje, že „paní redaktorku osobně neznám, nejsem s ní v žádném vztahu – ani příbuzenském ani pracovním a toto se samozřejmě týká i mých dcer Magdaleny a Veroniky,“ pak jí mohu jenom vzkázat, že je to škoda. Možná by se mohla Lidmila s Ludmilou seznámit a možná by to mohlo být ku prospěchu věci. Česko má totiž vážný problém a SZÚ je za něj spoluodpovědný.

Tomáš Cikrt

šéfredaktor Zdravotnického deníku