Promiskuita, finanční problémy, dopravní nehody a závislosti, to jsou důsledky ADHD v dospělosti  

ADHD, tedy (attention deficit hyperactivity disorder), česky porucha pozornosti s hyperaktivitou, se týká zhruba 3 až 5 % dospělých. Foto: Koláž ZD/ GDJ at Pixabay

Jen malý zlomek ADHD dospělých je správně diagnostikováno a léčeno. Podle odhadů Psychiatrické společnosti ČLS JEP takto uniká pozornosti lékařů až 95 procent ADHD dospělých. Zatím není součástí standardní diferenciální diagnostiky, i když se jedná o běžně vyskytující duševní poruchu s řadou velmi závažných důsledků pro život člověka i jeho okolí.

 

Teď už každý lajdák chce prášky, aby se měl na co vymlouvat. Stačí seřezat a je po problémech. Žádné ADHD neexistuje, jen si ho vymysleli doktoři, aby měli více kšeftů. Brát léky od psychiatra je stejné jako brát drogy. I s těmito názory se běžně setkávají lidé, kteří žijí s ADHD. Právě předsudky okolí pro ně znamenají obrovskou překážku na cestě k účinné léčbě, a co hůř, mýtům o ADHD věří i řada zdravotníků. Místo toho, aby se ADHD dospělým dostalo odborné pomoci, roky se trápí a potýkají se oni sami i jejich blízcí s řadou závažných problémů. „ADHD není „charakterová vada“, ale jasně neuro-biologicky definovaná porucha, která významně narušuje osobní, sociální i pracovní fungování jedince,“ popisuje docent Martin Anders, předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP, který působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Na ADHD je tak třeba nahlížet jako na něco, co zasahuje nejen konkrétního člověka, ale také jeho blízké. Často jsou to právě oni, kteří „musí“ řešit důsledky, ať již v podobě nedokončeného studia svého dítěte, závislosti nebo zadlužení životního partnera.

ADHD, tedy (attention deficit hyperactivity disorder), česky porucha pozornosti s hyperaktivitou, se týká zhruba 3 až 5 % dospělých. Jen pro srovnání schizofrenií je postižena 1,5 % dospělé populace. Přesto je tato neurovývojová porucha stále podceňována. Mnohdy proto, že se řada lidí domnívá, že ADHD je něco, z čeho se jednoduše „vyroste“. Skutečnost je ale odlišná, až u dvou třetin ADHD dětí tato porucha přetrvává do dospělosti. „ADHD má negativní dopady na celou rodinu i společnost. Znamená vyšší rozvodovost, častější úrazy, více dopravních nehod, ale také kriminalitu i závislosti. To vše s sebou nese nemalé náklady jak na zdravotní, tak sociální péči,“ shrnuje docent Anders. Jen na okraj, ADHD není žádnou „novinkou“. Ačkoliv samotný termín pochází ze 70. let 20. století, první zmínky o potížích s touto neuro-vývojovou poruchou spojenou pochází už z konce 18. století. Nejde tedy o „moderní výmysl“. Zásadně se však změnilo to, co psychiatrie o ADHD ví a také jakou léčbu je schopna nabídnout.

Nejen „dětská“ porucha, ale celoživotní problém

ADHD patří mezi neuro-vývojové poruchy, což znamená, že mozek vyzrává a současně i funguje i odlišně. Porucha sídlí v prefrontální mozkové kůře a v jejím spojení s dalšími podkorovými mozkovými strukturami. Celý mozek u ADHD člověka má menší objem a odchylky jsou i ve struktuře některých mozkových center. Tato neuro-vývojová porucha je geneticky podmíněna a vzniká ještě před tím, než se dítě narodí. Nezřídka se také stává, že je ADHD diagnostikováno u dítěte v rodině a následně je stejná diagnóza potvrzena u některého z rodičů nebo dokonce prarodičů. Po řadu let však byla diagnóza ADHD přisuzována pouze dětem a mnohdy se skrývala pod označením lehká mozková dysfunkce. Ne všichni takto postižení však byli diagnostikováni. I proto, že se ADHD projevuje jinak u dívek než u chlapců. Zatímco ti bývají „jako z divokých vajec“, což je na první pohled viditelné a pro okolí mnohdy obtěžující, dívky mohou být spíše „zasněné“ a poněkud „mimo“.

Navíc s faktem, že se ADHD týká také řady dospělých se v psychiatrii mnoho let vůbec nepočítalo. To se však zásadně mění. „Když se po sametové revoluci v našich ordinacích objevili dospělá pacienti pocházející z USA a říkali nám, že jsou ADHD a potřebují léky, nevěřili jsme jim. Dnes však stejně jako naši zahraniční kolegové pracujeme se stejným konceptem ADHD jako neuro-vývojové poruchy, která u řady pacientů přetrvává do dospělosti,“ dodává předseda Psychiatrické společnosti. Stejně tak se v minulosti spolu s tím, jak se objevovaly další odborné informace, měnil pohled na deprese nebo úzkosti.

Podle docenta Anderse se tak řada psychiatrů, kteří se začali věnovat oboru před dvaceti nebo třiceti lety, s touto problematikou tolik nesetkala. I proto, že mnoho svých znalostí a zkušeností čerpali od svých starších kolegů. Nicméně toto by se mělo změnit spolu s reformou psychiatrické péče, která v Česku probíhá. Navíc ADHD není součástí standardní diferenciální diagnostiky v psychiatrii. Pacient, který vyhledá psychiatrickou ambulanci, tak velmi pravděpodobně nebude dotazován na symptomy spojené s ADHD. Je tak možné, že i když je ADHD dospělý člověk psychiatricky léčen, pravděpodobně v souvislosti s úzkostmi, bipolární poruchou, závislosti nebo poruchami chování. Ukazuje to mimo jiné britská studie publikovaná v roce 2011 v žurnálu Progress in Neurology and Psychiatry, podle níž trpí nerozpoznaným AHDD 22 % dospělých psychiatrických pacientů, kteří vyhledávají ambulantní služby. „Ačkoliv ADHD má jasná klasifikační kritéria a je definována svými příznaky jako třeba hypertenze nebo diabetes, diagnostika není jednoduchá záležitost. V psychiatrii vždy skládáme více informací, a navíc tito pacienti nereprezentují příznaky, ale mnohdy v ordinaci mluví o něčem jiném. Často používají obecná označení, jsem věčně mimo, smolař nebo nic nedokážu. Ale pokud se tomuto pacientovi věnujete a získáte jeho důvěru, zjistíte, že během let vyměnil i patnáct různých zaměstnání, má velký problém udržet partnerský vztah a opakovaně nedokázal dokončit studium,“ přibližuje docent Andrers příběhy dospělých ADHD.

Více dopravních nehod i více závislostí

Skutečnost, že mozek ADHD člověka funguje odlišně, má řadu velmi negativních důsledků. Ty se mění v průběhu času. Zatímco ADHD dítě bude mít „jen“ horší výsledky ve škole, ADHD teenager už pravděpodobněji sáhne po návykových látkách a také se u něj s větší pravděpodobností rozvine závislost, jen s obtížemi dokončí studium a jako dospělý bude těžko hledat pracovní uplatnění. Celoživotně se pak bude potýkat s pocity vlastní nedostatečnosti, selhání a prohry. Nejde jen to, že bude mít problém plánovat čas a dodržovat termíny, ale také může být emočně nestabilní, do řady činností se vrhat „po hlavě“ a nedomýšlet důsledky. I proto jsou ADHD lidé více promiskuitní, častěji zažívají emoční výbuchy a také se více rozvádí. Obtížné je pro také navazovat a udržovat vztahy s okolím, snadno se rozzlobí, špatně naslouchají a rovněž mají problém hospodařit s penězi, v důsledku čehož se zadlužují. Soužití s ADHD dospělým je tak pro okolí velmi náročné.

„Na většinu ADHD pacientů, kteří nejsou léčeni, ostatní hledí jako na lidi, kteří se neumí chovat, jsou neohrabaní a nevyzrálí,“ popisuje psychiatr Marian Koranda, který působí ve zdravotnickém zařízení Psychiatrie Praha. Okolí však už nevidí v souvislosti s ADHD, k nimž patří nejen nehody, až už na kole nebo za volantem, náctiletá těhotenství nebo závislosti. „Obvyklá představa o ADHD člověku je, že se jedná o velmi živé dítě, které je neustále v pohybu a chvíli neposedí. Jenže hyperaktivita není tím, co by ADHD dospělé trápilo nejvíce. Celým jejich životem prochází impulzivita, a ta také vede k řadě sociálních problémů,“ dodává. ADHD teenager se tak může častěji dostat do diagnostického ústavu nebo později do vězení. „U řady ADHD lidí, kteří skončili ve výkonu trestu, je možné, že pokud bychom ji dokázali včas účinně pomoci, nemuseli se do vězení dostat,“ upozorňuje.

Řadu z těchto projevů ADHD je však terapeuticky ovlivnitelná. Pokud se navíc s léčbou ADHD začne včas, je možné přehodit pomyslnou životní výhybku na lepší kolej. Analýza dat ze švédského registru, v níž bylo hodnoceno 17 400 pacientů s diagnózou ADHD v období od 1. 1. 6002 do 31. 12. 2009 z hlediska vážných dopravních nehod, vedla k přesvědčivému zjištění. Léčení muži měli o 58 % nižší riziko dopravní nehody než neléčení. K podobným výsledkům se došlo v USA při hodnocení dat zdravotních pojišťoven od celkem téměř 2,5 milionů jedinců s ADHD. Léčení muži měli o 38 % nižší riziko dopravní nehody, když byli léčeni, a u léčených žen byl rozdíl ještě výraznější – riziko bylo sníženo o 42 %. Obě tyto práce byly publikovány v žurnálu JAMA Psychiatry. Současně data ze švédského registru prokázala na základě zkoumání údajů 25 600 osob s diagnostikovanou ADHD mezi lety 2006 a 2009 snížení kriminálních činů u léčených mužů o 32 % a o 41 % u žen.

Farmakologická léčba ADHD je účinná a bezpečná

ADHD naštěstí patří k poruchám, které lze terapeuticky ovlivnit. Byť není nijak neobvyklé, že se řada pacientů pokusí o „samoléčbu“ pomocí návykových látek. „Můžeme diskutovat o tom, zda častější výskyt závislostí u ADHD souvisí s impulzivitou těchto osob a také jejich větší touhou po zážitcích nebo také s tím, že se touží dostat do duševní pohody. Dochází zde ke zvláštnímu paradoxu, kdy ADHD jedinec až díky pervitinu, který obsahuje amfetamin, zažije zklidnění a cítí, že je schopen se dobře soustředit. U zdravého člověk amfetamin funguje ale přesně obráceně a „nakopne ho“, přibližuje psychiatr. Právě amfetamin bývá často ze strany ADHD lidí zneužíván. Stejně tak ADHD lidé sahají také po alkoholu, který krátkodobě rozpouští jejich úzkostné stavy, byť dlouhodobě působí přesně opačně.

Podle Korandy pak samotná farmakologická léčba ADHD, kdy je k dispozici několik různých léků, s sebou přináší řadu otázek. Na jedné straně se lze na léčbu dívat negativně jako na něco, co pacienta „přiková“ k medikaci, ale na druhé straně právě včas a správně nasazená léčba ADHD znamená, že se zvýší sebehodnocení člověka, který se už necítí na okraji zájmu, je schopen se lépe soustředit a lze tak do určité míry zabránit značně rizikové automedikaci. „Pokud pacienta léčíme, je u něj nižší pravděpodobnost, že sáhne po psychotropních látkách a bude je zneužívat,“ dodává. Ruku v ruce s farmakologickou léčbou by měla jít také psychoterapie. Včas správně rozpoznat a začít léčit ADHD je tak výhodné jak pro pacienta samotného, tak pro celou společnost. „Rozpoznání ADHD přináší pacientům obrovský benefit a předchází negativním důsledkům v podobě dalších psychických poruch, školního a sociálního selhávání, problémů se zákonem i dopravním nehodám a úrazům,“ shrnuje docent Anders s tím, že však psychiatr rozpozná jen tu diagnózu, na kterou pomyslí.

Ludmila Hamplová