České zdravotnictví není připraveno na mimořádné události, varují odborníci

Přijmout větší množství vážně raněných pacientů v případě hromadného neštěstí nebo útoku, ale také zvládnout poskytovat péči při výpadku proudu nebo mít plán pro situace, kdy se sama nemocnice stane terčem – to vše by měly nemocnice zohlednit ve své připravenosti na krizové situace. Foto: health.mil

Jsou zdravotnická zařízení v České republice připravena na krizové situace? To je otázka, kterou si položili odborníci na pondělním semináři s názvem Připravenost zdravotnických zařízení na mimořádné události, který se konal ve sněmovně pod záštitou šéfky zdravotnického výboru profesorky Věry Adámkové. Odpověď ze systémového hlediska byla bohužel vesměs jednoznačná: české nemocnice obecně připraveny nejsou a žádná z nich ani nespadá mezi kritické prvky infrastruktury. Odborníci si proto stěžují, že by ministerstvo zdravotnictví mělo v této oblasti vládnout silnější rukou a vedle zpracování plánů krizové připravenosti by mělo nastartovat spolupráci vedoucí k většímu akcentu na problematiku krizových situací.

 

„Je smutnou skutečností, že ve zdravotnictví není žádná kapacita poskytovatelů služeb chráněná institutem kritické infrastruktury. Všechno je obsaženo v krizovém managementu zdravotnictví, což není management medicínský, ale organizační a technický. Bohužel se to tak ale mezi velkou částí manažerů ve zdravotnictví nechápe,“ přibližuje Václav Fišer ze Společnosti krizové připravenosti ve zdravotnictví ČLS JEP.

Jako prvek kritické infrastruktury sice ministerstvo vnitra identifikovalo záchranky, jenže v tomto případě nejde o připravenost na pomoc lidem, ale fungování operační střediska. „Ministerstvo vnitra nezajímá, jestli je záchranka schopná vyjet a poskytovat neodkladnou péči, ale jestli bude fungovat operační středisko. Garantuje totiž systém komunikace v integrovaném záchranném systému, potažmo krizovém řízení,“ dodává Fišer.

Prvek kritické infrastruktury je přitom podle krizového zákona 240/2000 definován jako prvek, „narušení jehož funkce by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiku státu“. V paragrafu 4 se pak dodává, že má vláda stanovit průřezová a odvětvová kritéria pro určení těchto prvků. V nařízení vlády se ovšem dočteme, že mezním kritériem je více než 2500 zraněných s následnou hospitalizací více než 24 hodin, což je více než při teroristickém útoku v roce 2004 v Madridu. Mezi další kritéria patří 2500 akutních lůžek nebo dopad rozsáhlého omezení služeb do každodenního života alespoň 125 tisíc obyvatel.

„Vyplývá z toho, že naše zdravotnictví nemá oficiálně žádný prvek kritické infrastruktury. Netvrdím, že v praxi ne – řada managementů nemocnic k tomu přistoupila a nějakou připravenost mají, ale ne v duchu zákona o krizovém řízení, tedy aby byl v plném rozsahu zpracován plán krizové připravenosti. Někdy se to trochu zaměňuje s traumatologickým plánem v tom smyslu, že když máme traumaplán, máme krizovou připravenost. To je omyl,“ zdůrazňuje emeritní generální ředitel Hasičské záchranné služby ČR generálmajor Miroslav Štěpán s tím, že je nejvyšší čas novelizovat nařízení vlády a buď nastavit kritéria jinak, nebo je nezařazovat vůbec.

Tři cíle, které nespatřily světlo světa

Problematice připravenosti na krizové situace ve zdravotnictví se přitom náš stát v minulosti chtěl začít podrobněji věnovat. Už v roce 2007 schválila Bezpečnostní rada státu dokument týkající se krizové připravenosti zdravotnictví, který předpokládal rozeznávání tří základních úrovní připravenosti. První je schopnost zdravotnictví reagovat na mimořádné události do vyhlášení krizového stavu, druhou pak zachování schopnosti zdravotnictví poskytovat služby během civilních krizových stavů, kdy už zdravotnictví přestává být v plné šíři schopno naplňovat očekávání obyvatelstva za normální situace.

„Tomu se zatím moc nevěnujeme a právě to je účel vymezování kritické infrastruktury. Třetí úroveň pak je zachování schopnosti poskytovat zdravotní služby obyvatelstvu za vojenského ohrožení. S tím se nepotýkáme skoro vůbec. Vojáci byli na loňské konferenci poměrně dost překvapeni, že sice mají vládou schválenou koncepci operační přípravy státního území, kde má i zdravotnictví uloženo nějaké úkoly, ale tím to hasne. Už se pak nenamáhali ověřit si, zda ve zdravotnictví skutečně je možnost jejich očekávání splnit. Je tu tedy oblast, kde je třeba postavit bytelný most ve vztahu od civilních krizí k vojenským,“ upozorňuje Václav Fišer.

Přílohou dokumentu schváleného před více než deseti lety je harmonogram sedmi prvotních úkolů, z nichž vypíchněme tři. V jednom bylo ministerstvu zdravotnictví uloženo vytvořit metodiku pro zpracování periodických zpráv o stavu krizové připravenosti zdravotnictví. Protože ale k tomuto kroku nedošlo, schází dodnes podklad pro objektivní hodnocení stavu připravenosti a dílčí informace o připravenosti se nacházejí v jiných dokumentech.

Dalším úkolem bylo zpracovat rezortní koncepci k hospodářským opatřením pro krizové stavy s pravidly pro zajištění účelné výstavby, údržby, financování a ochrany funkčnosti kritické infrastruktury systému zdravotnictví, tedy vybudování zdrojové základny systému. „Kde dnes reálně jsme? Žádnou kapacitu k poskytování zdravotních služeb nemáme chráněnou kritickou infrastrukturou a dokonce jsme si jako rezort dovolili zrušit organizaci, která byla za tím účelem vybudována, tedy Zdravotnické zabezpečení krizových stavů, které bylo zrušena v roce 2014 bez náhrady. K zajišťování plnění úkolů rezortu za krizových situací máme dnes v zásobách Správy hmotných rezerv něco málo materiálu povětšinou orientovaného na ochranu veřejného zdraví, tedy v případě objevení se vysoce nebezpečné nákazy,“ načrtává Fišer.

Posledním úkolem bylo do roku 2009 zpracovat metodiku právně závazných standardů nesnižitelné úrovně připravenosti zdravotnických zařízení v každém ze tří základních stupňů připravenosti. Mělo tedy jít o právní zakotvení povinností poskytovatelů zdravotnických služeb zařazených do kritické infrastruktury ohledně toho, co mají pro který stupeň zajistit. I tento krok byl však opuštěn.

„Jinými slovy: o připravenosti na mimořádné události si můžeme pěkně povídat, ale k ničemu objektivnímu nedojdeme. Nemáme totiž podle čeho,“ dodává Václav Fišer. „Připraveni prostě nejsme – nemáme k tomu vybudovány základní předpoklady bez ohledu na to, že už v roce 2007 schválila Bezpečnostní rada státu nějaký dokument,“ konstatuje Fišer, podle kterého by se ministerstvo zdravotnictví mělo podle kompetenčního zákona aktivně ujmout role kormidelníka v oblasti připravenosti na krizové situace ve zdravotnictví.

Krizové plány by měly být pravidlem

Odborníci přitom apelují na to, aby nemocnice měly vypracovány komplexní a funkčně ověřené plány krizové připravenosti. Jejich obsah je podle Petra Hartmanna, viceprezidenta Komory podniků komerční bezpečnosti ČR, popsán řadou vyhlášek a metodik, konkrétní návod pro zpracování jednotlivých částí plánu je i v českých technických normách (ČSNN 14383 prevence kriminality – plánování městské výstavby a navrhování budov, ČSN P 734450 – fyzická ochrana prvků kritické infrastruktury atd.).

Potřebu plánů potvrzuje i generálmajor Štěpán. Podle něj sice některá zařízení na krizové situace myslí, není to pravidlem. „Chybí mi tu silná ruka z ministerstva, která zavelí, že se plány budou zpracovávat. Je třeba alespoň začít přemýšlet o tom, jak budou naše nemocnice v krizových situacích, kdy bude narušena veřejná infrastruktura obecně, fungovat. Tyto úvahy by měl management zahrnout do svého návrhu na případné řešení připravenosti nemocnice na krizové stavy,“ zdůrazňuje Štěpán. Ministerstvo přitom nyní stanovuje vypracovávání plánů krizové připravenosti u svých přímo řízených organizací.

Druhým bodem, který by byl na místě, je stanovení standardu fyzické bezpečnosti nemocnic. „V gesci ministerstva zdravotnictví by měly být ve spolupráci s odborníky z bezpečnosti nastaveny nejen tyto standardy, ale měla by také být vypracována metodika jejich naplňování a jejich hodnocení. My jsme k tomu připraveni,“ zdůrazňuje Petr Hartmann.

„Je nutná kooperace ministerstva zdravotnictví s odbornými společnostmi a fakultami, které se problematice věnují, a stanovení jasných cílů. Řada věcí byla v minulosti dobrých, k tomu se pojďme podívat i do zahraničí a podle toho stanovme, jak to dělat co nejefektivněji do budoucna,“ dodává profesor Leoš Navrátil, předseda Společností pro radiobiologii a krizové řízení ČLS JEP.

V dalších třech letech by měly jít na ochranu nemocnic dotace

A co nyní v oblasti připravenosti na mimořádné události řeší ministerstvo zdravotnictví? Tématem je ochrana měkkých cílů, mezi které patří také nemocnice. V tomto bodě už byla vládou schválena koncepce a v resortu zdravotnictví došlo k vytipování velkých nemocnic, přičemž k řešení problematiky má dojít v letech 2019 až 2021 díky financování z dotačního programu na zajištění ochrany.

Co se týče mimořádných událostí, k nimž může dojít mimo nemocnice, bylo letos dokončeno vytvoření nové typové činnosti složek IZS v souvislosti s mimořádnou událostí s podezřením na výskyt vysoce nakažlivých nemocí. Vedle toho se mluví o obranném plánování NATO, kde by mělo dojít ke zodolnění klíčových oblastí nouzového plánování. Ve zdravotní péči by přitom mělo dojít k přípravě na tisíc zraněných v poměru 20:30:50, tedy 200 úmrtí, 300 vážně zraněných (z nich 100 popálených a 100 těžkých traumat) a 500 lehčí zranění.

Z ministerstva vnitra jsou navíc v tuto chvíli financovány dva projekty v oblasti bezpečnostního výzkumu. Jeden z nich, jehož výsledky by měly být k dispozici už letos, se zaměřuje na hromadné třídění raněných jak v místě  události, tak potom v nemocnicích. Druhým rokem pak běží projekt zaměřený na dekontaminaci raněných pacientů. „Dekontaminace dosud nebyla řešena tak, aby byly nastaveny postupy pro zdravotnická zařízení a poskytovatele péče,“ doplňuje Jaroslava Hejdová z odboru bezpečnosti a krizového řízení ministerstva zdravotnictví.

Problematice mimořádných událostí, jako jsou výpadky proudu, evakuace či útoky v nemocnicích, se budeme věnovat v nadcházejících vydáních ZD.

Michaela Koubová